Šéf elektráren Jaroslav Míl poprvé narazil na silnějšího soupeře
Normální firmu řídí manažer podle vůle majitele, v polostátní energetické společnosti ČEZ to v posledních letech bylo spíše naopak. Politici, zastupující zájmy vlastníka, dělali a schvalovali to, co si přál a vymyslel šéf ČEZ Jaroslav Míl. To on pomohl zastavit privatizaci ČEZ, to on získal pro podnik kontrolu hned nad pěti distributory elektřiny. Avšak když vlivný ředitel proti vůli vlády a s ní spojených zájmových skupin usiloval o koupi státních podílů v hnědouhelných dolech, minulý týden byl sesazen z postu předsedy představenstva i generálního ředitele. Paradoxně za akci, při níž poprvé jednal nejen v zájmu ČEZ, ale i v souladu s obecnějšími zájmy celé ekonomiky.
Nejschopnější a nejnebezpečnější
Ať si o ČEZ a jeho řediteli myslíme cokoli, musí se uznat, že Jaroslav Míl (45) patří mezi nejúspěšnější české šéfy. Ve svém podniku strávil téměř celou dosavadní kariéru, s výjimkou velmi krátkého intermezza v Elektrárnách Opatovice, jež v roce 2000 po dobu tří měsíců vedl. Když v létě toho roku, ještě za éry ministra průmyslu Miroslava Grégra, převzal vedení ČEZ, byl hlavní český výrobce elektřiny skoro na kolenou. Vysoké zisky z počátku 90. let se rozplynuly ve špatných a předražených investicích, dostavba Temelína se neustále protahovala, z firmy houfně odcházeli nejlepší zaměstnanci. Od té doby se shodou okolností, změnou politického klimatu a v neposlední řadě i díky manažerským schopnostem Míla situace v ČEZ obrátila. Temelín finišuje, zisky rostou, podnik začal vyplácet dividendy. Nový šéf měl samozřejmě v mnohém štěstí. Když přicházel, byly největší investice de facto dokončeny a finanční situace by se zlepšila tak jako tak. Ministerstvo průmyslu pod vedením nadšence pro jadernou energetiku a centrální plánování Miroslava Grégra by ČEZ podporovalo i bez Míla. Co mu ale nelze upřít, jsou úspěšné zásahy do fungování firmy. Především přivedl k pořádku šéfy jednotlivých elektráren, kteří do jeho nástupu fakticky rozhodovali o provozu a velké části investic (a ČEZ tím zbytečně přicházel o peníze). Jako první generální ředitel začal skutečně snižovat náklady. A především dokázal proměnit celou strukturu české energetiky – tím, že ČEZ pod jeho vedením ovládl většinu české distribuce elektřiny, a to za velmi výhodných podmínek.
Vítězství nad cizáky
Koncem roku 2001 se Zemanova vláda rozhodla prodat ČEZ spolu s regionálními distributory. Privatizace nakonec zkrachovala, protože Zeman a Grégr žádali za českou energetiku nejméně 200 miliard korun, což bylo víc, než byli investoři ochotni nabídnout. Lze se důvodně domnívat, že tak vysoké finanční požadavky poradil české vládě právě ředitel Míl, jehož cílem bylo privatizaci co nejvíce oddálit, byť to veřejně vždy popíral. A po zpackané privatizaci přišla jeho chvíle. Míl přesvědčil tutéž vládu, která žádala za českou elektroenergetiku obrovské sumy, aby ČEZu regionální distribuční společnosti prodala naopak velmi levně – za zhruba 32 mld. Kč. Smlouvy se podepsaly těsně před loňskými volbami. ČEZ získal od státu akcie v regionálních distributorech, naopak mu prodal dvoutřetinový podíl v přenosové soustavě, takže v hotovosti má zaplatit necelých 17 miliard korun. Míl dokázal s vládou vyjednat i velmi výhodný (samozřejmě pouze pro ČEZ) splátkový kalendář: na čtyři roky, bez úroku. Nejkritizovanějším místem transakce byla právě cena distribučních firem. Během rekordně krátké doby tří týdnů ji stanovil soudní znalec Robert Matička – na základě údajů dodaných z ČEZ. (Celý obchod byl jen mírně upraven Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, který nařídil, aby ČEZ prodal jeden majoritní a tří minoritní podíly v distributorech elektřiny.) ČEZ potom doslova vypudil menšinové akcionáře v regionálních distributorech. Nejdříve odvolal všechny zástupce německého konkurenta E.On a dalších investorů z dozorčích rad a představenstev. Němci byli naprosto zaskočeni a v podstatě bez protestů se rozhodli, že své podíly ve firmách, které ovládal ČEZ, Mílovi prodají. Ten jim na oplátku prodal podíly v distributorech, kde neměl většinu – v Jihočeské a Jihomoravské energetice. Akcie se prodávaly za v podstatě stejné ceny, jaké stanovil znalec Matička. ČEZ poté vykoupil i menšinové podíly od dalších firem, německé RWE či Energie AG, jako poslední mu svůj minoritní podíl ve Východočeské energetice prodala britská International Power. Pro Míla to byl okamžik triumfu: konečně mohl tvrdit – a také to v tiskových zprávách tvrdil -, že původní Matičkovo ocenění je správné, neboť bylo „potvrzeno reálnými transakcemi s renomovanými investory“. Tyto transakce znamenaly definitivní nevratnost vzniku SuperČEZ – ten je nyní nenapadnutelný u jakéhokoli soudu.
Po oslavě přišel pád
Jaroslav Míl se tím stal nejúspěšnějším z ředitelů ČEZ. Z pohledu celé ekonomiky jeho transakce až tak výhodná nebyla. Zaprvé snížila majetek státu v době fatální rozpočtové krize a za druhé omezila rozvoj elektroenergetického trhu. Zdálo se přitom, že Míl si umí politiky velmi snadno omotat kolem prstu. Zcela vážně třeba nedávno navrhl, aby jaderné reaktory v Temelíně nesly křestní jména dvou lidí, kteří se nejvíce zasloužili o jeho dokončení – tedy Miroslava Grégra a Františka Hezoučkého. Špidlově vládě zase slíbil zaplatit za distributory o něco dříve, než mu ukládal původní splátkový kalendář. Vzhledem k tomu, že podle odhadů by při řádné soutěži mohla státní kasa získat za distributory nikoli 32, ale zhruba 50 miliard, byla to od ČEZ poměrně laciná velkorysost. Jako diskutér byl Jaroslav Míl obtížný soupeř. Uměl s naprosto vážnou tváří tvrdit polopravdy či vyložené nepravdy tak, že mu je jeho posluchači věřili (například že český trh s elektřinou je nejotevřenější v Evropě nebo že dominantní ČEZ je na něm až třetí největší apod.). Potřeboval mít mikrofon a vykládat – ať už novinářům, politikům nebo svým spolupracovníkům na poradách. Mezi zaměstnanci si získal takovou oblibu, že při jednání dozorčí rady minulý čtvrtek byli všichni jejich delegáti proti Mílovu odvolání. Klíčové hlasování nakonec skončilo 7:5. Po ovládnutí domácího trhu s elektřinou přišel s dalšími ambiciózními plány: ČEZ se uchází o koupi Slovenských elektráren a svou působnost chtěl rozšířit i na tuzemské hnědé uhlí. Jak už bylo řečeno, právě přihláška do soutěže o Severočeské doly stála Míla křeslo, ačkoli by tentokrát musel i nezúčastněný pozorovatel jeho snahu podpořit. V soutěži o tyto doly by byl ČEZ jediným vážným konkurentem vládního favorita, společnosti Appian Group. Z pohledu ČEZ byla přihláška naprosto logická a oprávněná: Severočeské doly mu dodávají přes 80 % uhlí a ČEZ je v této firmě nejvýznamnějším menšinovým akcionářem (39 %). Ani z pohledu celé energetiky by se nejednalo o žádný významný zásah do trhu. Navíc by soutěž mezi dvěma významnými zájemci jistě přinesla i vyšší zisky do státní kasy. Tentokrát však zřejmě Jaroslav Míl narazil na soupeře, který měl na vládu větší vliv než on.
