Téměř ve všech vyspělých zemích na světě se v současnosti projevují velmi vážné problémy s penzijními systémy. Jejich reforma se stala předmětem politického boje. Do návrhů na změny v penzijních systémech zasahuje mnohde i Světová banka, která si vyřešení tohoto problému zvolila za jednu ze svých priorit. V mnoha zemích světa včetně České republiky se na důchody vyplácí kolem 10 % ročního HDP. Bezvadné fungování penzijního systému potřebují politikové, protože penzisté tvoří nezanedbatelnou část jejich voličů. U nás je to téměř 2 miliony občanů, kteří jsou v penzijním věku.
Neudržitelnost stávajících průběžných systémů (pay as you go – volně přeloženo plať a běž) si uvědomují téměř všechny vyspělé země. Připravují proto poměrně radikální reformy, kde se z průběžného systému přechází na kombinovaný povětšinou tří pilířový důchodový systém. Jedním z důvodů neudržitelnosti průběžného penzijního systému je vzrůstající průměrná délka života. Například za 10 let se střední délka života v České republice u mužů prodloužila o 4 roky a u žen to byl nárůst o 3 roky. Tím se prodloužila i doba výplaty důchodů. Při určitém zjednodušení se tak dá říci, že v současnosti pracují dva lidé na jednoho důchodce, aby ze svých odvodů uhradili průměrnou výši důchodu. Za 20 let by se poměr obrátil, pouze 1 pracující by musel uživit 2 důchodce. Svou roli zde hraje i demografický vývoj kdy se snižuje počet narozených „potencionálních přispěvovatelů do průběžného systému“. Tento problém lze jen těžko řešit změnou v imigrační politice, kdy by se k nám pustilo větší množství cizinců, kteří by mohli přispívat do sociálního systému.
Pokud by nedošlo k reformě současného systému, tak ze stávajících 26 % odvodů na penze z hrubé mzdy bychom v roce 2030 odváděli 43 – 45 %.
Vážnost situace si konečně uvědomuje i MPSV, které připravilo návrh penzijní reformy. Bohužel je to jen polovičatý návrh začínající institucionální změnou, tzn. vytvořením důchodové pojišťovny. Další úpravy jsou spíše jen kosmetické. Pozitivem je, že se v návrhu počítá s pružností věku odchodu do důchodu po odpracování určitého minimálního počtu let, kdy si jednotlivci budou platit důchodové pojištění.
Přestože jsem zastáncem liberální koncepce ekonomie a měl bych být jednoznačně proti povinnému spoření do fondů, musím konstatovat, že přechodně asi po dobu 30 – 40 let bych toto „povinné spoření“ považoval za nezbytnost. Důvodem je hlavně působení psychologických faktorů, které zvláště u velké části generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků vytváří dojem, že není potřeba se starat o své budoucí důchody. Mnozí si říkají: však to nějak dopadne, však to stát či někdo zaplatí a neuvědomují si, že bude docházet ve stále větší míře k rozevírání nůžek mezi úrovní důchodců financovaných pouze průběžným systémem a těmi, kteří jsou navíc připojištěni u penzijních fondů.
Nový systém by měl pracovat s průběžným financováním, které by mělo postačovat na základní životní potřeby všech pojištěnců. Dále by měl být vytvořen povinný fondový systém. Peníze v něm by se spořily a postupně zhodnocovaly. Správci těchto fondů by mohly být renomované, třeba i zahraniční „penzijní pojišťovny“. Vedle těchto dvou pilířů by fungoval pilíř třetí spočívající v dobrovolném připojištění těch, kteří budou mít zájem o zlepšení své finanční situace v důchodovém věku. V přechodném období by mohlo jít do průběžného systému ze stávajících 26 % hrubých mezd jen 20 % a 6 % by šlo do povinně fondového systému. Případný deficit současného průběžného systému by byl hrazen z příjmů z privatizace. Nezvyšovala by se tak zátěž stávajících poplatníků, ale zároveň by nedošlo k zhroucení současného průběžného systému. Všechny osoby, které jsou mladší než 30 let by povinně přešly do nového systému po jeho spuštění, ostatní by mohly participovat na stávajícím systému a připojistit se případně u fondů. Průběžné zavádění nového systému by trvalo zhruba 30 let.
