Politická korupce plní stránky novin a časopisů ve všech demokratických zemích na světě. Poslední kauza Státního fondu pro životní prostředí (SFŽP) není výjimkou. Pravdou ovšem je, že v novodobé historii samostatné České republiky bylo takových kauz několik. V jedné si dokonce vysoko postavený úředník na Ministerstvu zahraničí najal vraha novinářky. Co mají politické korupční kauzy České republiky společného? Málokdy je někdo nakonec potrestán. Potrestán je až tehdy, když se pokusí někoho zavraždit.
U politické korupce bývá problematické někoho potrestat, to je pravda. Naskýtá se hned několik vysvětlení, proč je někdo obviněn. Ovšem to první vždycky poukazuje na politickou objednávku nebo na předvolební boj. V případě kauzy (SFŽP) se může jednat o povolební boj.
Snad asi nejvýznamnější kauzou, o které se dost spekulovalo jako o politické objednávce a která nakonec skončila nepodmíněným trestem, byl případ Jaroslava Liznera. Tento případ byl, dá se říct, exemplární, protože odstartoval éru boje proti politické korupci v České republice. Od této doby téměř všechny strany alespoň částečně zmiňují boj proti korupci jako jednu ze součástí vlastních programů.
Proč ale politické strany boj proti korupci ve svých kampaních zmiňují? Když se podíváme na statistiky lidí odsouzených za korupci v České republice, zjistíme, že se tato čísla od kauzy Jaroslava Liznera nijak dramaticky nezvyšují, spíš naopak. Tento obrázek budí dojem, že i když jsou kauzy politické korupce čím dál pikantnější, ve své podstatě trestné nejsou. Největším trestem je zde mediální „ostuda“, která nemusí mít vždy negativní vliv na osobu v centru dění.
Mediální obraz politické scény je v demokratických zemích vždy důležitý. Pokud jsou presentované názory opravdu rozdílné, tedy nezávislá média vycházejí vstříc rozdílně politicky orientovaným zákazníkům, potud je vše v pořádku. Pokud je to ale takto, musí se v případě naší politické korupce jednat vždy o nějakou politickou objednávku. Kdyby politici v České republice opravdu chtěli, aby byl někdo za politickou korupci potrestán, svoje předvolební sliby by naplňovali jinak.
Od roku 1989 neproběhla v české justici nebo v české polici žádná systematická reforma. Česká justice je stejně jako česká policie pod kontrolou státu. Je tedy silně závislá na Ministerstvu vnitra, které jí pravidelně přiděluje část rozpočtu. Proto potírat trestnou činnost na Ministerstvu vnitra anebo na jiných ministerstvech nemusí být úplným zájmem vysoko postavených soudních nebo policejních úředníků. Jsou odměňováni těmi, které mají trestat.
Více než desetiletý boj proti politické korupci v České republice proto vyznívá tak trochu směšně. Letité zkušenosti nám poskytují dost důvodů domnívat se, že jakmile takový aktivní boj začne, dotyčný, který ho odstartuje, předem s mediálním kolotočem počítá. Je trošku smutné, že s potrestáním politických představitelů už téměř nikdo nepočítá.
