Pomineme-li letošní volbu prezidenta, tak nám zbývá posledních 30 dní do nejvýznamnější události, která může v budoucnu zasáhnout do života občanů v ČR. Zbývá poslední měsíc do všelidového referenda, které rozhodne zda ČR přijme bez výhrad vše co nám politici dojednali. Z mnoha míst v České republice na nás z billboardů koukají tváře tzv. euroobčanů. V posledním týdnu „zhořkl“ úsměv na obrázcích především rakouské důchodkyni. Ukazuje se totiž, že po většině vlád, které v minulosti prosazovaly v zemích EU tzv. stát blahobytu (neustálý Špidlův vzor), zůstaly díry ve veřejných rozpočtech a zvláště pak v penzijních systémech. Ty se v podstatě dostaly do pasti. Bolestné napravování tohoto stavu, kterým musí projít téměř všechny státy EU, se však nelíbí jejím občanům, kteří si asi neuvědomovali, že již řadu let žijí na dluh. Dluh veřejných financí je nejvyšší především v zemích, které zavedly společnou měnu – Euro. V mnohých přesahuje Maastrichtská kritéria, která najednou někteří politikové reprezentující instituce EU považují za stupidní.
Vnitřní zadlužení roste zvláště hrozivě i u nás. A tak vláda, která pokračuje v prohlubování deficitu veřejných rozpočtů z posledních let a tím i v zadlužování naší ekonomiky, připravila materiál, který nazývá reformou veřejných financí. Přitom se jedná o kosmetické změny, které nemohou zabránit dalšímu propadu a dalšímu zadlužování. Přesto již nyní, preventivně, odboráři asi po vzoru těch z EU hrozí, že případné zavedení některých opatření budou trestat pomocí stávkového hnutí. Vypadá to jako by si zatím občané příliš neuvědomovali, že za stav veřejných financí a zadlužení mohou politikové, kteří dopustili tak masivní přerozdělování, které se mnohde dotýká až poloviny vytvořeného produktu. A jak je vidět, neustále se snižující výkonnost evropské ekonomiky ve srovnání s USA s sebou přináší nejen problémy růstu ekonomiky, ale i problémy strukturální, které se bolestně projevují především relativně vysokou mírou nezaměstnanosti v zemích EU.
Ve vztahu k vstupu do EU je možno pokračovat v kladení si dalších otázek. EU má Chartu základních práv, která si mnohdy vnitřně odporují. Např. je možnost zveřejnit cokoliv, ale zároveň je popsáno právo na soukromí. Kdo bude rozhodovat o tom, že práva na zveřejnění mohou být omezena, pokud je někdo vyhlásí za obecný zájem EU?
Řada občanů má představu o tom, že po vstupu do EU vezmou svůj živnostenský list vydaný na zdejším Živnostenském úřadu a budou moci vykonávat svou živnost ve Španělsku, Francii či třeba v Irsku v očekávání tam vyplácených výších platů. Ale tak jednoduché to v žádném případě nebude. Samozřejmě, že budou muset překonat mnoho byrokratických překážek a budou muset získat osvědčení běžné na tamních trzích.
Mezi mladšími je rozšířena představa o tom, že se budou moci zcela svobodně rozhodovat, kterou vysokou školu v zemích EU budou studovat. Mají obavy z toho, že kdybychom do EU nevstoupili, že jim bude zabráněno ve zvyšování kvalifikace na zahraničních univerzitách. S naším vstupem do EU se současná situace potenciálních vysokoškoláků příliš neulehčí. Školné za ně nikdo nezaplatí, pokud nezískají stipendium. A studovat za stejných podmínek jaké mají domácí vysokoškoláci mohou v podstatě již teď. Uznávání diplomů je na významných vysokých školách již zavedenou záležitostí, ale představa o tom, že jim někdo zaplatí ubytování či stravování v příslušných zemí je naivní.
Změní se snad Evropa v oblast regionů? V mnoha zemích panují oprávněné starosti, že po vstupu vysokého počtu relativně ekonomicky slabých zemí se pomoc zaostalým regionům ze strukturálních fondů stane s největší pravděpodobností neufinancovatelnou. Je to dáno také tím, že až na drobné výjimky téměř všechny oblasti zemí, které mají nyní vstoupit do EU, lze považovat za zaostalé. Stávající členské země se navíc nebudou chtít zříkat prostředků, o které by posléze mohly být ochuzeny jejich ekonomicky slabé oblasti. Irové, Španělé, Portugalci stejně dostávají v rámci této „pomoci“ několikrát více peněz než země vstupující do EU. Zatím nedotaženým problémem se stává i to, že nové členské země budou muset vázat na své již vysoce deficitní rozpočty nemalé finanční prostředky k „dofinancování“ projektů.
