V jedné věci se extrémní zastánci i odpůrci potratů shodnou: že tato otázka je intelektuálně triviální a správná odpověď je naprosto zřejmá. Neshodnou se jen v tom, který postoj je nad slunce jasnější a který stupidně zlý.
Já ale nesouhlasím. Myslím si, že otázka potratů je složitá. Pokud si myslíte, že tato otázka je snadná, pak bych řekl, že jste iracionální. Každopádně zde jsou některé z důvodů, proč je obtížná.
Existují dvě hlavní otázky: (i) Mají plody právo na život? (ii) Pokud mají plody práva, je přesto v pořádku je potratit?
Začněme bodem (i). Zde jsou uvedeny některé složitosti:
1. Jen velmi málo lidí si myslí, že buď mají všechny plody právo na život od okamžiku početí, nebo že žádný plod nemá právo na život ani vteřinu před narozením. Téměř každý zastává nějaký mezistupeň. Což znamená, že bod (i) se pro většinu stává otázkou vymezení hranice; většina lidí „pro-life“ jsou lidé, kteří tuto hranici vymezí relativně brzy, zatímco lidé „pro-choice“ ji vymezí relativně později. Od okamžiku početí do narození však probíhá kontinuální vývoj; nedochází k náhlé, pozorovatelné kvalitativní změně. Proto je bizarní, že vás někteří lidé považují za hloupé nebo zlé, pokud nevedete hranici na stejném místě jako oni. Některé dělící čáry mezi kandidáty a důvody, proč jsou problematické:
- Okamžik, kdy se u plodu poprvé ozve tlukot srdce, je z morálního hlediska irelevantní.
- Okamžik, kdy se stane životaschopným, se také nezdá být morálně relevantní, zejména proto, že tento okamžik je relativní vzhledem k současnému stavu lékařské technologie.
- Morálně relevantní změnou by byl okamžik, kdy se plod stane vědomým, ten pro nás ale není pozorovatelný.
- To, zda má mozkové vlny, by bylo případně relevantní pro jeho vědomí, ale pouze jako slabá nutná podmínka (mozkové vlny mohou existovat i bez vědomí).
- Relevantní by bylo, kdy plod získá duši, ale to je rovněž nepozorovatelné.
2. I kdyby byl plod v určitém okamžiku vědomý, nemuselo by to znamenat, že má práva osoby; koneckonců i zvířata, která nejsou lidmi, jsou vědomá, ale málokdo jim přisuzuje práva osoby.
3. Možná, že potenciální osobnost uděluje stejné právo na život jako skutečná osobnost. Někteří lidé to tvrdí velmi sebevědomě, jiní to velmi sebevědomě popírají. Oba názory jsou do jisté míry věrohodné.
- Všimněte si ale, že pokud se někdo odvolává na potenciální osobnost, musí zastávat názor, že normální osoba je stejnou entitou jako plod, z něhož se tato osoba vyvinula. (Neřekl jsem „stejná osoba“, protože plod možná není osobou.) Jinak by bylo nepravdivé, že plod má potenciál stát se později osobou. To však není zřejmé a závisí to na otázkách teorie osobní identity. Osobní identita je neuvěřitelně náročná, kontroverzní a paradoxní oblast filosofie, v níž neexistuje názor, který by nebyl předmětem silných námitek.
4. Možná, že k tomu, abyste měli právo na život, musíte mít pojetí sebe sama jako subjektu zkušenosti pokračující v čase (názor Michaela Tooleyho). Tento názor má jistou věrohodnost. Stejně tak i negace tohoto názoru.
- Tooley ji obhajuje na základě předpokladu, že aby člověk měl právo na x, musí být schopen mít přání ohledně x. Možná je to pravda. Nebo možná stačí, aby člověk byl takový, že se u něj v budoucnu přirozeně vyvinou touhy po x, pokud mu do toho nikdo nebude zasahovat.
- Obecněji řečeno, existuje asi milion teorií, které mohou lidé vymyslet o tom, co je třeba k tomu, aby člověk měl „právo“, a všechny mají přibližně stejnou vágní věrohodnost. Neexistuje žádný konsenzus a neexistují žádné dobré argumenty, které by stanovily jednu verzi jako lepší než všechny ostatní. Nikdo by si neměl být jistý žádnou teorií o základu práv.
5. Někteří tvrdí, že okamžik početí je výjimečný, protože v něm poprvé vzniká entita se skutečným potenciálem stát se osobou. To však není pravda. Vajíčko a spermie, kde spermie plave směrem k vajíčku, mají také potenciál stát se osobou. Máme tendenci to přehlížet jen proto, že naše běžné pojmové schéma neuznává „kombinaci spermie a vajíčka“ jako objekt; ale to je jen otázka toho, kde svévolně vytyčujeme pojmové hranice. Mezi spermií a vajíčkem a právě oplodněným vajíčkem není žádný kvalitativní rozdíl.
- Pro případ, že byste byli v pokušení tvrdit, že před oplozením není jasné, která spermie se k vajíčku dostane: představte si, že v Petriho misce je vajíčko (připravené k oplození in vitro) a v něm právě jedna spermie, která se ho chystá oplodnit. Je nedůvěryhodné, že kombinace spermie a vajíčka je pak entitou s plnými právy osoby.
Pokud jde o otázku (ii), je přípustné potratit plod, pokud má právo na život?:
1. Thomson říká, že by bylo v pořádku vyloučit plod ze svého těla, i když má právo na život, protože jeho právo na život neznamená, že máte povinnost podporovat jeho život pomocí svého vlastního těla; vlastníte své tělo a nemusíte ho nikomu dovolit používat, i když ho potřebuje k přežití. (Viz slavný myšlenkový experiment s houslistou.)
- To je velmi pravicově-libertariánský argument, který se odvolává na sebe-vlastnictví a čistě negativní pojetí práv (hurá). Všiml jsem si ale, že mnozí levicoví lidé tento argument zřejmě považují za přesvědčivý, zatímco v jiných oblastech (např. pokud jde o to, zda musím použít svou práci nebo zdroje na podporu chudých) stejný druh libertariánské logiky „pouze negativních práv“ odmítají.
2. Ponechme teď stranou ideologii, je-li to možné. Je pravděpodobné, že máte morální povinnost přinést nějakou osobní oběť, abyste zachránili život člověka v nouzi, pokud jste jediný, kdo je schopen tohoto člověka zachránit. Ale také existuje určitá hranice toho, kolik lze rozumně očekávat, že obětujete. Což znamená, že je zde další problém s určením hranice, a lidé se mohou rozumně lišit v názoru na to, kolik může být člověk povinen obětovat.
- Pokud si myslíte, že je zřejmé, že donošení plodu je nepřiměřená oběť, všimněte si, že záleží na tom, z jakých důvodů ho nechcete donosit. Mohou to být velmi vážné důvody, ale také velmi špatné důvody. Thomsonův argument tedy pravděpodobně nepodporuje příliš silné pro-choice postoje, v nichž má člověk právo na potrat z jakéhokoli důvodu.
3. Mnoho lidí si myslí, že rodiče mají vůči svým dětem zvláštní povinnosti, takže máte povinnost udělat mnohem více pro záchranu svého dítěte než pro záchranu cizího člověka. Znamená to, že matka má zvláštní povinnosti vůči svému plodu? Nebo tyto povinnosti nastupují až po narození?
- Thomson říká, že „nepochybně“ nemáme žádné zvláštní povinnosti, pokud jsme je na sebe dobrovolně nevzali, ale to zdaleka není samozřejmé.
4. Pokud byste měli právo na potrat v důsledku argumentace Thomsonova stylu, nejednalo by se o právo na zabití plodu jako takové; jednalo by se o právo na odstranění plodu z vašeho těla (pokud tedy může přežít mimo dělohu, nemůžete pokračovat v jeho zabíjení). Otázka: Při tradičních interrupcích se nejprve usmrtí plod, aby se odstranil; neodstraní se nejprve plod, jehož smrt je pak vedlejším účinkem. Někteří lidé se domnívají, že existuje důležitý rozdíl mezi usmrcením X jako prostředkem k Y a usmrcením X jako předpokládaným vedlejším efektem Y. Má to význam pro morálku potratů?
Poslední morální otázka: Předpokládejme, že jsme si velmi nejistí, zda je potrat vážně špatný. Jaká by pak měla být veřejná politika? Dva na první pohled věrohodné argumenty:
1. Měly by být zakázány, protože obecně platí, že pokud je u nějakého jednání slušná šance, že zabije nějaké nevinné lidi, bude toto jednání zakázáno (a je to tak správně), pokud pro něj neexistuje nějaký mimořádně silný důvod. Např. nemohu hrát (nedobrovolnou) ruskou ruletu s nevinnými lidmi, protože riziko je příliš vysoké. Protože otázka potratů je obtížná, měli bychom dojít k závěru, že existuje docela dobrá šance, že potrat je morálně srovnatelný se zabíjením nevinných lidí, takže by měl být zakázán.
2. Měl by být povolen, protože obecně platí, že člověk by měl být právně potrestán pouze tehdy, když si je stát docela jistý, že udělal něco špatného. To odráží přesvědčení, že je horší trestat lidi nespravedlivě než netrestat spravedlivě, což vysvětluje, proč máme v trestním soudnictví presumpci neviny. Vzhledem k tomu, že potraty jsou obtížnou otázkou, měli bychom dojít k závěru, že nikdy není nade vší pochybnost jisté, že osoba, která podstoupila (nebo provedla) potrat, udělala něco špatného. Tj. jsou v morálně srovnatelném postavení jako osoba, která je obviněna z vraždy, ale existuje jen zhruba 50% pravděpodobnost, že to udělala. Takový člověk by byl právem propuštěn na svobodu.
Z toho všeho nemám mnoho závěrů. Jeden závěr by tu ale byl: Pokud vám otázka potratů připadá velmi jednoduchá a zřejmá, pak jste pravděpodobně dogmatický ideolog a vaše ideologie vám brání docenit tuto velmi subtilní a složitou otázku. Potraty jsou intelektuálně nanejvýš zajímavá záležitost, která souvisí s nejrůznějšími důležitými – a velmi obtížnými a kontroverzními – problémy: Otázky týkající se osobní identity, potenciality, základu práv, fyzického základu vědomí, principu dvojího účinku, zvláštních povinností vůči rodině, negativního vs. pozitivního pojetí práv a problému morální nejistoty.
Článek původně vyšel pod návzem Abortion Is Difficult na webu FakeNous.net. Přeložil Martin Štencel.
