Povodně mohou mít pozitivní dopad na statistické měření ekonomické výkonnosti tokovým agregátem, jako je HDP. Ten měříme od ledna do prosince, avšak je známo, že o bohatství lidí nám tento ukazatel nic moc neříká. Tak například kdyby někdo měřil výkonnost ekonomiky, v níž Sisyfos tlačí celý rok kámen do kopce, v prosinci se mu skutálí z podvrcholu a v lednu začne znovu, šlo by o perpetum mobile na hrubý domácí produkt. Ale na bohatství? Asi ne.
Foto: elPadawan (Flickr)
A přesně to se stalo s velkou vodou. Myslíte, že na povodni ekonomika vydělá? Nevydělá. Pro ekonomiku jako celek povodeň stejným stimulem, jako když si majitel stavební firmy zapálí dům a ten si pak znova postaví. Firma má zakázku a práci, vykáže ekonomickou aktivitu. Ale bohatší se pan majitel určitě necítí. V souhrnu tomu není jinak. To, že statistika naměří ekonomický výkon, neznamená, že na tom jsme lépe než včera.
Na povodni reálně vydělají maximálně ti, kteří své výrobky a služby prodají lidem, kteří o tyto již jednou vyrobené statky kvůli povodni nenávratně přišli. Co jeden zaplatí, druhý vydělá. Zdroje využité na ODKLÍZENÍ ŠKOD a OBNOVU ZNIČENÉ ÚROVNĚ BOHASTVÍ by však mohly být využity jinde a jinak. Právě to, co by mohlo být vyrobeno a v důsledku povodní vyrobeno nebude, je hlavním argumentem proti pomateným uctívačům přírodních katastrof jakožto ekonomického stimulu. Náklady obětované příležitosti výrobních faktorů jsou totiž – na rozdíl od statistiky HDP – prakticky nevyčíslitelné.
Celý víkend jsem strávil v zaplavené obci úklidem škod v poničeném domě. Pokud je někdo přesvědčen o tom, že „na povodních vlastně agregátně vyděláme“, nechť to neříká lidem v poničených oblastech. Poškození lidé třímající v rukou krumpáče, sekery, košťata a lopaty, by totiž tyto skvělé zprávy nemuseli pochopit.
