Vstup ČR do EU je pro všechny hlavní české politické síly politickouprioritou. Všichni se shodnou na tom, že se nejedná o cíl, ale o“pouhý“ prostředek. Ovšem prostředek k čemu? Zde nastává problém.Politici vzletně hovoří, že tímto cílem je mír, rovnost, solidarita,respekt k lidským právům, rozvoj kultury, prosperita apod. Onen problémje, že těchto cílů nelze všech najednou (pokud vůbec jednotlivě)jednoduše pomocí politických prostředků dosáhnout. Je zřejmé, že přessvou zjevnou ušlechtilost jsou některé z těchto cílů překážkouuskutečnění cílů jiných. Historie je plná příkladů, kdy se vlády zemíupnuly na splnění jednoho možná ušlechtilého cíle a po čase „jejich“občané zjistili, že kvůli tomuto cíli, jenž byl prohlášen zacelospolečenský, se musí vzdát mnohých jiných věcí: svých svobod, svéhomajetku, svého rozhodování o svých vlastních prioritách.
Každému musí být zřejmé, že různí lidé chtějí dosáhnout v životěrůzných cílů. Některé tyto cíle jsou vzájemně neslučitelné, jiné sevzájemně podmiňují. Je třeba se nějak rozhodnout. Je třeba volit meziprioritami, které většinou nejsou kvantifikovatelné. Ekonomie nás učí,že pouze jednotliví lidé skrze své jednání demonstrují vlastní přání,svou ideální cestu životem, svůj pohled na blahobyt. Ekonomieprokázala, že užitek plynoucí z nějakého opatření, pro různé lidi nelzesčítat a posléze se dostat k nějakému celkovému celospolečenskémuužitku, který by pak mohl být porovnán s celkovým celospolečenskýmužitkem alternativního politického rozhodnutí. Politické autority tedynemohou nikdy rozhodovat podle celkové výše „společenského užitku“ aspolečnost řídit. Z vlastností člověka žijícího v reálném světěvyplývá, že všeobecný blahobyt lze zvýšit pouze tak, bude-li lidemumožněno činit vlastní volby a uspokojovat tak jejich různorodé(úředníkům neznámé) potřeby. Alternativou k tomuto přístupu je použitínásilí (přerozdělování), kvůli kterému mohou žít jedni na úkor druhých.
Je důležité si uvědomit, že socialisté, kteří chtějí omezit možnostrozhodování svobodných jedinců, nechápou koordinační schopnosti trhu apopírají spravedlnost vlastnických práv, jsou velkými zastáncipolitické centralizace – jak národní, tak evropské. Jejich názory jsousice mylné, ale konzistentní. Kdyby státní regulace byla prostředkem kzajištění prosperity a míru na národní úrovni (jako že není), pak byzajištění prosperity a míru na celoevropské úrovni nejlépe posloužilceloevropský stát, a tedy celoevropská vláda a celoevropská regulace. Vadaptaci na české podmínky by tedy platilo, že je-li např. ministrGrégr (a ostatní ministři sociálně demokratické vlády) a jeho politikacestou k prosperitě českého průmyslu, pak ministr Grégr v rolievropského ministra průmyslu by byl zdrojem netušené prosperity celépoliticky sjednocené Evropy. Je třeba ještě dále něco vysvětlovat?Logika argumentu je v pořádku, ale těžko hledat mylnější premisy.Socialisté jsou ovšem intelektuálně poctiví. Argumenty zastáncůpolitické centralizace Evropy (což jsou v ČR stoupenci tzv. pravicovýchstran), kteří zároveň lamentují nad nezodpovědnou a rozhazovačnounárodní socialistickou vládou, jsou ovšem zcela slaboduché, naivní,hloupé a hlavně nebezpečné.
Dnešní demokracie jak každý den vidíme dosazuje do politických funkcímocichtivá, panovačná, namyšlená a zlo páchající individua, jejichžnejlepší kvalifikací je schopnost zalíbit se masám a obelstít svépolitické rivaly. Nelze vytvářet novou úroveň státu – evropskoucentrální vládu – a představovat si, že do jejího čela se postavíandělé, kteří budou konat dobro, nebo (v Keynesově duchu) že sevědeckého řízení ekonomiky ujme ekonomická aristokracie, a bude jemnýmdolaďováním zařizovat kontinuální prosperitu. Jakým zázrakem by se zlokálních Grégrů stala moudře vládnoucí evropská „ekonomickáaristokracie“? Evropští Grégrové budou úplně stejní jako náš malý českýGrégr. Jen na jeden rozdíl nelze zapomínat. Euromocný Grégr, kterýprovádí velký třesk z Bruselu, bude těžko odstranitelné monstrum – budetotiž ještě méně pod kontrolou „voličů“ než malý český Grégr. Budejednoduše dále od lidí, jejichž životy ve velkém měřítku ničí, a protozpětná kontrola jeho konání bude daleko slabší. Lidé budou ještě méněvědět, co je to za člověka, co vlastně chce a jaké jsou důsledky jehovlády. Zároveň bude ještě silněji moci působit státní a stranickápropaganda, která bude usilovat o vytvoření obrazu neomylného a dobrokonajícího moudrého starce, který rozvážně provádí ekonomiku neznámýmirozbouřeným vodami. Stručně řečeno, evropský Grégr bez ohledu na řeč,kterou promlouvá (poslechněte si Schroedera, Jospina a další), bude mítvolnější ruce a bude mít možnost provést opravdu velký Velký třesk sevšemi dalekosáhlými zkázonosnými důsledky.
Kvůli tomuto nebezpečí všichni ne-naivní autoři hovoří o výhodáchpolitické decentralizace a konkurence mezi lokálními vládci, oprotipolitické centralizaci do velkých útvarů. Nebezpečí grégrizace,klausizace či stalinizace společnosti nelze sice nikdy vyloučit, alemá-li k ní dojít, nechť se tak stane v jedné z tisíců politickýchjednotek, a ne v celé Evropě. Jak trefně poznamenal Boris Jelcin vodpovědi na otázkou, jaký názor má na sovětský socialistickýexperiment: „Zajímavý pokus, ale přál bych si, kdyby se to nejdřívevyzkoušelo na nějaké menší zemi.“
Realistický pohled na povahu moci jasně ukazuje, že pro zachovánínedespotické vlády nelze učinit nic lepšího, než zachovat lidem dobrývýhled na široké spektrum možných politických uspořádání. Nechť lidédobře vidí, jak si jejich místní vládce vede v porovnání s vládcem opár kilometrů dál. Ať pro lidí není nákladné „hlasovat nohama“, tj.utéci před svým místním despotou a usadit se za kopcem u méněparazitického vládce. Kdo si například dnes všimne inflačního eura aprohodí cosi o nenasytnosti vlády, stejně jako si všiml dříve inflačníliry a nezodpovědnosti Italské centrální banky, když existovaloporovnání s německou markou. Neinflační marka dnes ale k radosti všechetatistů de facto již neexistuje a srovnání s Amerikou (a s dolarem)lze při dostatečně silné politické propagandě lidem „rozmluvit“. Vhleddo kvality „správy“ měnových záležitostí je nyní po úporném boji ozavedení eura řádně zamlžen. Jen hloupý či naivní člověk se můžedomnívat, že totéž nebude následovat v oblasti daní, v oblasti regulacepodnikání atd. v nepřeberném množství podob. Čili, politici (včetněpolitiků, kteří se nazývají nezávislí centrální bankéři) mají vdůsledku politické centralizace vždy volnější ruce a dle toho konají.
EU se nerovná Evropa. Vstup ČR do EU je snahou o zapojení se v rozporus celou evropskou historickou zkušeností do nebezpečného pokusupoliticky sjednotit celý kontinent. Cesta do EU je chlácholení senadějí, že demokratická volba zázrakem nevygeneruje evropské Grégry,Staliny či Klause. Cesta do Evropy je na druhou stranu cestou kekořenům evropské civilizace: jde o návrat k respektování práva, tzn.respektování života a soukromého vlastnictví. To jsou totiž jediné“evropské politiky“, které mohou platit univerzálně pro všechny lidi nazemi a nespočívají ve vytváření privilegií. To je zdrojem evropskéhoblahobytu. Politická centralizace Evropy je nejlepší cestou se o totodědictví připravit.
