Ve včerejším Právu proběhla zpráva o důchodci, který se provinil tím, že se snažil ochránit svůj majetek. Každou zimu mu jeho chatu vykrádají zloději a policie s tím není schopná nic dělat. Pan Doskočil se tedy rozhodl vzít ochranu majetku do svých rukou, na což má bezpochyby plné právo, a nastražil na zloděje samostříl nastavený tak, že střílel po nohou „narušitele“, který vzal za kliku. Všem svým známým tuto skutečnost sdělil a, jak sám správně uvedl, nikdo jiný tam nemá co dělat.
Pan Doskočil však není jediný, kdo se snaží chránit svůj majetek. Stejně tak činí i velké obchodní řetězce, které si na tuto činnost najímají specializované agentury. Nedávno odvysílala Česká televize reportáž o „skandálních celách“ v nákupních centrech, kde zloděj zadržený bezpečnostní agenturou vyčká příjezdu policie. V reportáži převládal názor (a to i z úst reportéra), že jsou tyto cely nezákonné a že je to pouze policie, kdo může člověka držet v cele.
Jak však chránit svůj majetek? Policie na to viditelně nestačí. V opačném případě by totiž pan Doskočil neztrácel čas výrobou samostřílu a obchodní řetězce by nevyhazovaly peníze za soukromé bezpečnostní agentury, když všichni povinně ze svých daní platí Policii České republiky, aby chránila jejich majetek. Policie je však postižena neefektivností stejně jako každý jiný administrativní (státem vynucený) monopol a navíc trpí všemi nedostatky nutně plynoucími ze státního vlastnictví této organizace. Jde především o nemožnost rozhodování o prioritách. Jak má policista vědět, jestli lidé více chtějí, aby rozdával pokuty za špatné parkování, zastavoval auta na přechodech pro chodce před základními školami, nebo aby hlídal chaty na samotách v lese či supermarkety? Bohužel to v současnosti vědět nemůže. Jediný ukazatel je totiž cena určená poptávkou po službě. Kdyby policie fungovala jako běžný tržní subjekt poskytující služby za úplatu (a teď nemyslím úplatu ve smyslu „úplatku“, jak je dnes zvykem), pak by například za pokutování aut za špatné parkování byli zákazníci ochotni platit 100 korun za hodinu, za hlídání přechodů pro chodce 150 a za hlídání supermarketů 300 korun za hodinu. Bylo by pak zcela zřejmé, po jakém typu služeb je největší poptávka a počty policistů provádějící danou činnost by se této poptávce mohly přizpůsobit.
Ani zavedení soukromých konkurujících si „policií“ by však v žádném případě neznamenalo, že by byl člověk připraven o právo chránit svůj majetek tak, jak uzná za vhodné. Každý člověk má v sobě od narození zakódováno, že vzít si něco, co už vlastní někdo jiný, je špatné. Ve chvíli, kdy se i přes vědomí, že dělám špatnou věc, stejně rozhodnu krást, musím počítat s tím, že si mnou vybraná oběť bude chránit svůj majetek více, než je normálně zvykem. Nebo se snad k (již tak velmi podivným) právům na spravedlivou odměnu za práci, vzdělání, příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů přidá i právo na snadnou a ničím nerušenou krádež?
