V současné chvíli dostávají leckteré jistoty zabrat a bohužel se to nevyhnulo ani jistotě právní.
Významný italský právník Bruno Leoni se věnoval právě otázce právní (ne)jistoty, ačkoliv v důsledku hypertrofované legislativy.[1] Vzhledem k tomu, že byl Leoni stavem právní jistoty poměrně „zklamán“ již v šedesátých letech minulého století, bylo by zajímavé sledovat, co by řekl na současnou situaci. Nicméně podstatou tohoto článku není polemika nad principem právní jistoty, nýbrž snaha o konfrontaci tohoto principu s posledními kroky či vyjádřeními představitelů moci veřejné, zejména ve vztahu k zaměstnavatelům, neboť o nich, na rozdíl od zaměstnanců a OSVČ nebylo v poslední době řečeno mnoho.
Vláda vyhlásila ve čtvrtek 12. března 2020 usnesením č. 194 nouzový stav. Vyhlášení nouzového stavu vládě umožnilo postupovat podle krizového zákona a přijímat na jeho základě řady opatření.[2] Ještě ten den vláda přijala usnesením č. 199 jedno z prvních opatření, kterým mj. zakázala přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb v čase od 20:00 do 6:00, s účinností od následujícího dne, tedy 13. 2. 2020. Na různé subjekty, jichž se opatření týkalo, mělo opatření samozřejmě různé dopady. Téměř všichni ale museli své služby určitým způsobem uzpůsobit, byť jen úpravou otevírací doby (restaurace, jejichž provoz je zaměřen pouze na večeře apod.).
Uvedený postup byl do značné míry pochopitelný a v tuto chvíli se ještě průměrný český podnikatel (zvyklý čelit jedněm z nejvyšších daní a odvodů v EU, případné šikaně ze strany finančního úřadu) nevztekal. Legitimní cíl opatření byl dán (ačkoliv by se dalo polemizovat o naplnění jeho účelu) a „oběti musí nést všichni“. Pátek probíhal v provozovnách po menších úpravách v běžném modu a večer šli restauratéři s klidem spát, čímž však, jak později zjistili, nedostáli požadavku vigilantibus iura scripta sunt. Vláda totiž z páteční noci na sobotu vydala další usnesení o přijetí opatření, kterým pro jistotu zakázala vedle maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb úplně, a to s účinností od 6:00 hodin následujícího rána (sobota 14. 3. 2020).
Podnikatelé se tak po probuzení rázem propadli do propasti nejistoty a otázek: Máme zavřít provozovnu úplně a zaměstnance poslat domů? Kdo jim bude vyplácet mzdu? Má se věc posoudit jako překážka v práci na straně zaměstnavatele, když formálně by o překážku na straně zaměstnavatele jít mohlo, ale materiálně vůbec? Jak to bude s odvody? Jak to bude s nájmem? Kdo mi nahradí škodu za množství hotových jídel, které můj zaměstnanec od pěti od rána vařil, protože nám nikdo ani nenaznačil, abychom s vařením či alespoň zásobováním počkali, a která se nyní budou muset vyhodit?
Ačkoliv se to zdá téměř neuvěřitelné, obdobnou situaci zákonodárce nejspíš předvídal. Podle zákoníku práce náleží v případě nařízení karantény za prvních 14 kalendářních dnů karantény náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku a poté vzniká nárok na dávku nemocenského pojištění.[3] Za karanténu se však považují i mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku, vydaná podle zákona o ochraně veřejného zdraví v případě, že jde o zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku, pokud tento zákaz brání zaměstnanci ve výkonu práce.[4] Jinými slovy, v případě vydání mimořádného opatření, které brání zaměstnanci ve výkonu práce, jakým je například zákaz veřejnosti v provozovně, náleží zaměstnanci „nemocenská“.
Takové řešení samozřejmě dává smysl, vzhledem k tomu, že zaměstnavatel není schopen existenci opatření jakkoliv ovlivnit. Nebylo by proto fér, aby byl zaměstnavatel povinen hradit svým zaměstnancům 100 % mzdy, přestože jeho provozovna je uzavřena, negeneruje žádný zisk, naopak je zaměstnavatel dále nucen odvádět za své zaměstnance odvody a nést další fixní náklady.
Navíc i skutečnost, že zákoník práce s cílem „předejít případnému propouštění zaměstnanců v ‚soukromém‘ sektoru v důsledku omezení odbytu či poptávky“[5] umožňuje zaměstnavateli právě v případě omezení poptávky po jeho službách snížit vnitřním předpisem zaměstnanci mzdu s limitem 60 % průměrného výdělku, tím spíš by zaměstnavatel neměl mít povinnost hradit 100 % mzdy svým zaměstnancům v případě, kdy omezení poptávky po jeho službách neplyne přímo z nepříznivé ekonomické situace, ale v důsledku opatření vlády.
Jakkoliv se zdá být uvedený postup smysluplný, v případě zmíněného opatření, jímž vláda zakázala maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách a přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, jej nebylo možné využít, neboť nebyla splněna podmínka přijetí mimořádného opatření na základě zákona o ochraně veřejného zdraví. Vláda totiž opatření přijala, jak bylo řečeno, na základě krizového zákona a téměř bezprostředně vydala pokyn, aby dotčení zaměstnavatelé vypláceli svým zaměstnancům mzdu ve výši 100 % průměrného výdělku.
Reakce odpovídající akci na sebe samozřejmě nenechala dlouho čekat a zaměstnavatelé začali s propouštěním zaměstnanců, ať už to bylo z důvodu, že jim jejich ekonomická situace neumožňovala „držet“ si zaměstnance ve chvíli, kdy negenerují žádný zisk nebo z čiré ostražitosti, kam by vedlo „držení si zaměstnanců“, když negenerují žádný zisk a „bůhvíjak dlouho to bude trvat“.
Mnozí z nich byli dostatečně bdělí a začali se zabývat případnou náhradou škody, která jim vznikla v důsledku vydaného opatření. Krizový zákon totiž speciálně upravuje odpovědnost státu za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s krizovým opatřením. Oproti „klasické“ odpovědnosti státu za škodu je tato odpovědnost poměrně vstřícná, neboť se jedná o objektivní odpovědnost. Nevyžaduje tedy zavinění ze strany státu. Účel takto postavené odpovědnosti se zdá být, převedeme-li si to na aktuální případ, opět logický.
Vláda přijala opatření, kterým omezila provoz stravovacích provozoven. Toto opatření přijala za účelem zpomalení šíření nemoci COVID-19. Využila tedy do značné míry omezení vlastnického práva dotčených zaměstnavatelů k tomu, aby zamezila prudkému rozšíření viru. Podle docenta Melzera je odpovědnost státu v krizovém zákoně „postavena na myšlence, že když byl někdo nucen obětovat svůj majetek ve prospěch jiného, má mu ten, v jehož prospěch tento majetek obětoval, nahradit vzniklou škodu. Vzhledem k tomu, že za krizových stavů jde o ohrožení veřejných zájmů (dober), má mu být škoda nahrazena z veřejných rozpočtů“. Dává tedy dobrý smysl, aby zákon přiznával těm, kteří byli orgány veřejné moci „obětováni“ ve prospěch vyššího dobra, náhradu za škodu, která jim byla v souvislosti s touto nucenou obětí způsobena – bez ohledu na to, zda bylo rozhodnutí orgánu veřejné moci správné či nikoliv.[6]
Sotva se ale mezi dotčenými subjekty o tomto právu na náhradu škody rozkřiklo, nechala se paní ministryně financí, Alena Schillerová, slyšet, že stát nebude případnou náhradu škody platit. Tento sice právně bezvýznamný, avšak o naprosté ignoranci k zákonům, která je pro členy současné vlády příznačná, svědčící výrok možná odradil pár poškozených od toho se kdykoliv v budoucnu svých nároků domáhat, avšak zřejmě ne všechny.
Vláda totiž, aby se vykroutila ze své odpovědnosti, přistoupila k razantnějšímu kroku, než je pouhé slovní zastrašování a vytváření dojmu bezvýslednosti při domáhání se vašich práv. Mimořádná opatření začala (resp. ministerstvo zdravotnictví), totiž vydávat na základě zmiňovaného zákona o ochraně veřejného zdraví. Tento zákon totiž žádnou odpovědnost státu za škodu neupravuje. Nejspíš je zřejmé, kam jednání vlády směřuje. V současné chvíli zatím není jisté, zda se uvedeným krokem podaří vládě opravdu zbavit se odpovědnosti za škodu podle krizového zákona od 1. 4. 2020, tedy od doby, kdy „přešla“ z krizového zákona na zákon o ochraně veřejného zdraví, a rozbor této problematiky by stačil na samostatný článek.
Nejspíš vás napadlo, že nyní, když jsou mimořádná opatření vydávána již na základě zákona o ochraně veřejného zdraví, by bylo možné postupovat podle řešení uvedeného v první polovině tohoto článku. K tomu mám pro vás jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Ta špatná je, že takový postup samozřejmě možný není, neboť věc se zkrátka posoudí jako překážka na straně zaměstnavatele, zaměstnavatel musí tedy zaplatit zaměstnanci 100 % mzdy i přesto, že negeneruje zisk a basta.[7] A ta dobrá zpráva je, že jsme se krásně zacyklili a svět je opět v rovnováze.
[1] LEONI, Bruno. Právo a svoboda. Praha: Liberální institut, 2007. 336 s.
[2] § 5 zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon
[3] § 192 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
[4] § 347 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce
[5] Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. s. 861 – 862
[6] Nutno ale podotknout, že zvoleným postupem vláda způsobila tím větší a marné škody, když “uzavřela provozovny” takřka z noci na den bez jakéhokoliv upozornění předem.
[7] A jestli bude zaměstnavatel poslušný a bude striktně dodržovat zákoník práce (ať už to znamená cokoliv) a nikoho nevyhodí (i kdyby ho to mělo dostat do insolvence), stát mu prostřednictvím kurzarbeit pomůže.
