Jörg Guido Hülsmann přinesl na blogu www.mises.orgpřeklad části nedávného rozhovoru Williama Poola pro německý FrankfurterAllgemeine Zeitung. William Poole je jedna z nejznámějších postavamerického centrálního bankovnictví. Vystudovaný ekonom s titulem PhDz University of Chicago, poté profesor ekonomie, člen sboru poradcůprezidenta Reagana a konečně deset let (1998 – 2008) šéf Federal Reserve Bankof St. Louis, tedy jedné z dvanácti regionálníchbank Federálního rezervního systému. V loňském roce byl navícčlenem Federal Open Market Committee, jenž je právě tím zásadním výborem, kterýrozhoduje o měnové politice. William Poole už ve Fedu od března nepracuje a proněmecký deník uvedl překvapivý výrok:
„V historické perspektivě je inflace nástroj ke zmírněnítlaku, jenž pociťují dlužníci. Politika centrální banky USA je chápána tak, ževytváří inflaci, aby ulehčila tento tlak. Její měnová politika byla, je a bude„laxní“ do té doby, dokud se ekonomická situace a situace finančníchspolečností nezlepší. Toto vše bude mít za následek tendencik inflaci, která však způsobí řadu dalších problémů v následujících třechaž čtyřech letech.“
Jak správně Hülsmann upozorňuje, je zajímavé, že Poole se takto vyjádřil ažpoté, co Fed opustil. Jako vysoký představitel centrální banky by si tentokacířský výrok nikdy nemohl dovolit. Nyní Poole pracuje v soukromé firmě auž nic neriskuje.
V několika Poolových větách je toho mnoho. Především je zde naprostootevřené vyjádření toho, že smyslem centrálníbanky v praxi je pomáhat jedné zájmové skupině – dlužníkům a obecně všemtěm, kterým se často hodí nekrytá emise peněz. Těmi jsou především stát a„finanční společnosti“ (jak explicitně Poole uvádí), tedy banky vytvářejícív systému bankovnictví částečných rezerv peníze„z ničeho“ a čelící neustále se opakujícím krizím. Právě pro ty je zde Fed:je-li zle, natisknou se peníze, „dodá se likvidita“ (jak se dnes říká) a dluhyse inflačně umažou. To se za poslední rok děje naprosto učebnicově – viz užx-té kolo „dodávání likvidity“ od Bernankeho Fedu. Nelze přejít bez povšimnutítaké to, jak přesně rezonuje Poolův popis s tím, co Murray N. Rothbardzdůrazňoval na okolnostech vzniku Fedu na začátku 20. století: šlo o zájem bankvytvořit instituci, jež bude moci legálně provádět neomezenou emisi penězkdykoli, kdy to budou tyto banky, operující v systému částečných rezerv, potřebovat. Řekl snad Poole ve svémvýroku něco jiného?
Z výroku se bohužel také zdá, že Poole nepochopil (nebo nechce komentovat)to zásadní: že je to právě tato nekonečná možnost „pomoci“ od centrální banky aschopnost emitovat měnu bez omezení, jež je zdrojem opakujících se krizí asituací, kdy se opět cítí „povinna pomoci“. Toje onen neřešitelný bludný kruh, ve kterém se centrální bankovnictví nachází.Jak ukázala Misesova a Haykeova teorie cyklu, dokud centrální banka emitujepeníze, budou přicházet cyklické krize. A dokud budou přicházet cyklické krize,bude se centrální banka ve svém mylném paradigmatu cítit povolána k dalšíemisi peněz, aby krizi „zažehnala“. Přesně toto totiž říká Poole, když ve třetívětě píše, že „laxní“ (tj. expanzivní) měnová politika má „zlepšit“ ekonomickousituaci. Poole se zcela mýlí. Dalším tiskem peněz nelze nic „zlepšit“, právěnaopak.
