Světový byznys chce nízké emise. Tím je to podle ministra Bursíka jasné, používání čistých technologií se prostě vyplatí. Kdo bude i teď, po prohlášení představitelů devětadevadesáti největších světových firem, dál tvrdit, že tomu tak není, musí být buď hlupák, nebo úchylný člověk mající perverzní radost z ničení planety.
Pan Bursík se ale plete. Sice ne moc, ale plete. Byznysmenům se totiž nevyplatí samotné používání čistých technologií. Kdyby tomu tak bylo, dávno by ti nejrůznější CEO místo sepisování politických peticí začali sami jednat. Velkým společnostem se však viditelně vyplatí, když politikové na celém světě donutí všechny podnikatele využívat čistých (a samozřejmě v současnosti drahých) technologií. Zaprvé je pravděpodobné, že státy snažení soukromého sektoru nějak finančně podpoří. Zadruhé, velké firmy budou mít při získávání peněz na investice nutné k zajištění snížení emisí mnohem lepší pozici, než firmy malé. Menším hráčům se tudíž nemusí vyplatit ani toto všeobecné donucení.
Nesmíme také zapomínat na otázku, kdo celý ten přerod špinavých technologií v čisté bude financovat. Bude to buď daňový poplatník – to v případě dotací vývoje čistých technologií či pomoci samotným firmám při jejich zavádění a používání -, nebo spotřebitel-zákazník. Všeobecné donucení má totiž tu „výhodu“, že z trhu zmizí výrobky produkované původní „špinavou“, nyní zakázanou technologií. Spotřebitelé tedy budou muset, ať už chtějí, nebo nechtějí, připlatit. Ne nadarmo CEO British Airways Willie Walsh uvedl, že „podniky nemohou operovat v politickém vakuu – potřebujeme silné vedení od vlád“. Bez „výmluvy“ na politické rozhodnutí by si totiž zvýšení cen v důsledku změn technologií nemohli dovolit.
Kdo tedy na povinně nízkých emisích vydělá? Spotřebitel či daňový poplatník maximálně nepřímo v případě, kdy jeho dobrý pocit z čistšího životního prostředí převáží výše nastíněné finanční ztráty. U menších firem to také není tak jasné, jak by se na první pohled zdálo. Zbývá tedy těch devadesát devět korporací. Nic proti nim, i Milton Friedman s oblibou říkával, že největšími nepřáteli svobody a volného trhu jsou intelektuálové a obchodníci. Ti první proto, že chtějí vždy svobodu pro sebe, ale nehodlají ji dopřát ostatním, a ti druzí proto, že svobodný trh chtějí jen pro své konkurenty, ale nikdy ne pro sebe.
Jen bychom jim neměli pokaždé skočit na špek. Neměli bychom se bát upozornit na opravdové motivace činů, které se na první pohled mohou zdát úžasné a skvělé. A to i přesto, že pak budeme označeni za hlupáky nebo něco ještě horšího.
