Prezident Bush vyslal dalšího ze svých nejbližších spolupracovníků do významné funkce na federální či mezinárodní úrovni. Již jich je pěkná řádka – jen namátkou Paul Wolfowitz se stal šéfem Světové banky, John Roberts předsedou Nejvyššího soudu a nyní prezident navrhl svého ekonomického šéfporadce Bena Bernankeho jako nástupce Alana Greenspana v čele Federálního rezervního systému (tzv. Fedu).
Ten, jenž se neskrývá
Jelikož Fed svojí činností způsobil nejednu hospodářskou krizi a zmatky na trzích všude na světě, je jmenování nového šéfa po 18 letech vlády Alana Greenspana událostí prvořadého významu. Co si tedy myslí ekonom, který se dostane do čela nejdůležitější měnové autority na světě? Rozhodně se nejedná o muže, který by se se svými mnohdy kontroverzními názory tajil. Nepochybně se jedná o špičkově vzdělaného ekonoma z těch nejlepších ekonomických departmentů na východním pobřeží. Vystudoval Harvard a doktorát z ekonomie získal na MIT. Postupně učil na Stanfordu (jediný „úlet“ z východního pobřeží) a pak zejména na Princetonu, kde se zabýval měnovou politikou a historií. Právě z této pozice jej Bush jmenoval v roce 2002 členem Rady guvernérů Fedu (americká obdoba Bankovní rady), a to bez jakékoliv praktické zkušenosti s měnovou politikou. Letos si jej prezident přetáhl jako svého ekonomického šéfporadce a nyní jej vrací zpět do Fedu, ale tentokrát na to nejvyšší místo.
Benovo varování: Deflace
Za pouhé tři roky v praxi měnové politiky na sebe Bernanke stačil rozhodně upoutat. Jeho nejznámější projev, který velmi dobře a v celé hloubce ukazuje na jeho ekonomické přesvědčení, je ten z roku 2002, který věnoval nebezpečí deflace ve Spojených státech. V něm argumentoval, že deflace je stejně nebezpečná jako inflace a zejména, že Fed nejen že musí udělat vše pro to, aby jí zabránil, ale že se domnívá, že Fed má i dostatek prostředků, aby to dokázal, a to i v hypotetické situaci nulových úrokových měr, kdy podle tradičních názorů není měnová politika účinná. Bernanke vychází z předpokladu, že deflace je důsledkem poklesu agregátní nabídky a jejímu poklesu je tak nutné zabránit v podstatě za každou cenu – třeba za cenu extrémních nákupů vládních a nakonec i soukromých dluhopisů, doslova znásilnění časové struktury úrokových sazeb a v tom nejkrajnějším případě i za cenu prostého tisknutí peněz k financování rozpočtového deficitu vytvořeného rozsáhlými daňovými škrty. Jelikož tuto politiku ve svém projevu přirovnal k rozhazování peněz mezi lidi z vrtulníku (po vzoru Miltona Friedmana, který ovšem vrtulníkový příklad používal v jiné souvislosti), dostal okamžitě přezdívku „vrtulníkový Ben“.
V tomto svém přístupu k deflaci a měnové politice je Bernanke typickým produktem ekonomických departmentů z východního pobřeží, kde na akademické úrovni nikdy nevymřely ty nejprimitivnější keynesiánské recepty na řízení ekonomiky – zejména víra, že vše vyřeší zvýšení agregátní poptávky prostřednictvím zvýšení úrovně spotřeby i za cenu inflace. I když sám Bernanke tvrdí, že pouze mírné. Nicméně právě tato politika „mírné inflace v mezích zákona“ stojí za hospodářskými problémy vyspělých zemí v 70. letech, za vytvářením hospodářských cyklů a za vysokými mírami nezaměstnanosti. Od Bernankeho lze tedy očekávat volnější měnovou politiku a díky ní další pokles amerického dolaru. V případě finančních krizí bude stejně jako jeho předchůdce zasahovat tak, že na trhu se nákupy aktiv bude snažit zvýšit likviditu. Je otázkou, kdy se množství amerických dolarů držených v zahraničí díky poklesu jejich hodnoty sníží natolik, že americká centrální banka začne cítit inflační tlaky a pak by Bernankemu nezbylo nic jiného než měnovou politiku zpřísnit a americká ekonomika upadne do recese – kterou by si ovšem sama vyvolala.
Konec Reaganovy revoluce
Bernankeho nástup je potvrzením nepříliš šťastné linie současné vládnoucí republikánské strany, která se ze strany vyznávající fiskální konzervatismus, liberální ekonomické recepty a monetární střídmost stala stranou, které velká vláda nevadí, pokud je v jejích rukou, stejně tak jí nevadí velký rozpočtový deficit, pokud jím financuje své politické klienty, a stejně tak jí nevadí poněkud volnější měnová politika, která ve svém konečném důsledku může vést k velké hospodářské krizi. Greenspanovým odchodem tak definitivně končí Reaganova konzervativní revoluce z 80. let a nastupují obrození keynesiáni v republikánském duchu. A to není dobré ani pro Spojené státy, ani pro ostatní svět.
