Klasičtí liberálové často horují pro „privatizaci“ různých vládních aktivit. Jejich argumentem samozřejmě je, že soukromý sektor poskytuje zboží a služby s nižšími náklady a ve vyšší kvalitě, než jak to dokáže vláda. V tom mají klasičtí liberálové nepochybně pravdu. Co mi tedy na privatizaci vadí?
Jde o to, že volání po privatizaci samotné nejde ke kořenu poznání, proč soukromý sektor funguje lépe než státní. Onou výhodou soukromého sektoru není soukromé vlastnictví jako takové, ale to, že soukromí vlastníci si navzájem konkurují. Klasičtí liberálové by neměli ani tak zdůrazňovat „privátní“ versus „státní“, ale „konkurenční“ versus „monopolistický“. Je-li cílem efektivnost při poskytování statků, je soukromé vlastnictví nutnou, nikoliv postačující podmínkou. Než žádat „privatizaci“ vládních aktivit, měli by klasičtí liberálové volat po de-monopolizaci.
Soukromý monopol
Představme si, že se vaše město rozhodne privatizovat svoz odpadu. To často znamená, že místo aby město přímo popelářskou firmu provozovalo, nabídne monopolní právo sběru odpadu soukromé firmě, která za toto právo nabídne ve výběrovém řízení nejvyšší cenu. Ačkoliv uchazečské firmy spolu soutěží o tuto zakázku ve výběrovém řízení, výsledkem beztak bude získání monopolního práva v dané lokalitě. Z hlediska spotřebitele bude pouze monopol ve veřejném sektoru nahrazen monopolem v soukromém sektoru.
Soukromé monopoly mohou být do určité míry efektivnější než veřejné monopoly. Už jen proto, že musí nakonec být ziskové a měly by se snažit, aby získaly zakázku i na další období. Tyto motivace mohou být silnější než motivace veřejného monopolu, které vychází z obavy ze stížností veřejnosti nebo strachu lokálních politiků, že by je voliči podruhé nezvolili. Nezapomeňme ovšem, že takovýto soukromý monopol nakonec musí uspokojit politiky, kteří rozdělují zakázky a nikoliv spotřebitele samotné. Jejich zákazníkem je obec. Kolik nakonec veřejnost získá tím, že místo městského monopolu bude mít soukromý monopol, je ve hvězdách.
Představme si, že by místo toho městská rada jednoduše otevřela svoz odpadu komukoliv, kdo by si přál prodávat tuto službu spotřebitelům. Tato „de-monopolizace“ by vedla ke skutečné konkurenci mezi (potenciálními) poskytovateli a nutila by odpadové firmy sloužit ke spokojenosti spotřebitelům a nikoliv lokálním politikům, kteří udělují monopolní práva. Tržní konkurence vede firmy k uspokojování spotřebitelů službami v lepší kvalitě při nižších nákladech, zatímco soutěž firem o veřejné zakázky vede firmy k uspokojování zástupců radnice. Ano, nemůžeme mít konkurenci bez soukromého vlastnictví, ale samotné soukromé vlastnictví nestačí. Abyste vygenerovali konkurenci, která je jádrem efektivnosti soukromého sektoru, musíte de-monopolizovat.
Jednotlivé vlastnictví
V některých svých pozdějších spisech F. A. Hayek argumentoval podobně, když tvrdil, že je problematické hovořit o „soukromém vlastnictví“, že by bylo lepší hovořit o „jednotlivém“ vlastnictví. Rozdíl není jen sémantický. Jde o to, že to podstatné na „soukromém“ vlastnictví není to, že je soukromé, ale to, že je rozprostřeno mezi „jednotlivé“ vlastníky, kteří pak soutěží v jeho co nejlepším využití.
Neustálé zdůrazňování „privatizace“ může odradit lidi, kterým by jinak myšlenky klasického liberalismu byly sympatické., kdybychom je prezentovali jako protiklad monopolu a nikoliv jako podporu přesunu zdrojů z „veřejných“ do „soukromých“ rukou. Stojí také za to zdůraznit, že „veřejný“ sektor je ve skutečnosti často mnohem „soukromější“ než soukromý sektor. Vezměme si, jak málo víme o organizacích „veřejného sektoru“, jako jsou CIA nebo centrální banka, a jak hodně víme o organizacích „soukromého sektoru“, jako jsou Apple, Google, a další soukromé společnosti, které pravidelně zveřejňují své výroční zprávy a účetní závěrky. Pokud tedy věříme, že „veřejnost“ v podobě spotřebitelů vydělá na de-monopolizaci, pak přestaňme neustále mluvit o „privatizaci“.
Soukromé vlastnictví není cíl, ale prostředek k dosažení cíle – svobody. Podstatné je, jak veřejnost v podobě spotřebitelů nejlépe získá služby, které požaduje. Soukromé vlastnictví to činí nejlépe pouze v institucionálním rámci, který podporuje konkurenci. Jako klasičtí liberálové bychom měli změnit naši rétoriku a místo prosazování privatizace prosazovat konkurenci skrze rušení vládních monopolů všude tam, kde je to možné. Tudy vede cesta k nižším cenám, vyšší kvalitě a větší svobodě.
Steven Horwitz je profesorem ekonomie na St. Lawrence University (USA) a přispěvatelem časopisu Freeman. Vyšlo v lednu 2012 na thefreemanonline.org. Překlad Petr Mach.
