Za posledních šest let se výdaje státu na sociální dávky zdvojnásobily a dosáhly 14 miliard korun. Podle nedávno zveřejněné zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu jsou dávky neoprávněně vypláceny v důsledku nepravdivých informací poskytovaných žadateli, kteří zatajují výši svého majetku i počet lidí žijících ve společné domácnosti, pracují načerno, podvádějí v otázkách vztahů druh, družka, zaopatření absolventů škol ze strany rodičů i v mnoha dalších věcech. Sami úředníci odhadují, že až polovina lidí sociální dávky zneužívá. Větší kontrolní pravomoci byrokratů však tento problém nevyřeší.
Praktické zkušenosti ukázaly, že zpřísnění podmínek pro výplaty nemocenské působí na choré jako živá voda a jejich počet klesl. Proto ideálním opatřením by bylo zrušení systému sociálních dávek doprovázené uvolněním trhu práce. Ukázalo by se, že 90 procent lidí si poradí i bez státního přerozdělování a stejně pracují tzv. načerno, vznikl by prostor pro skutečné sociálním pojištění z jehož zestátnění dnešní sociální daň vznikla a do společnosti by se vrátila opravdová solidarita.
Reforma sociálního systému však může začít pěkně polehoučku, vytvářením morálních překážek vyplácení sociálních dávek, kdy způsob jejich distribuce musí občanům co nejvíce připomínat jejich prapůvod v dobročinnosti. Většina lidí má totiž naprosto pomýlenou představu o tom, co jsou sociální dávky a nároky na jejich výplatu odvozují zcela spontánně, například z nízkého příjmu, z neochoty pracovat za určitou mzdu či z pouhého narození dítěte.
Sednout si na kostelní schody s kloboukem nebo klepat dveře od dveří s nataženou rukou vyžaduje značnou dávku zoufalství nebo otrlosti. Stud, touha po sebeúctě a hrdost přirozeně koriguje počet prosebníků. Proto se v minulosti na dobročinnost spoléhaly pouze malé skupinky opravdových nešťastníků a každý, kdo mohl pracovat, usiloval o únik ze stavu žebráků. Tzv. sociální stát všechny tyto korekční prvky zlikvidoval a dnes jedna třetina české populace zcela bez skrupulí pobírá dávky, aniž si uvědomuje, že se ve skutečnosti jedná o almužny. Nikoliv však ve smyslu jejich výše, jak namítají nevděční dávkaři, ale s ohledem na jejich podstatu. Změňme proto současný způsob vyplácení dávek, z neosobního, utajeného aktu, na veřejnou demonstraci soucitu s obdarovávanými. Vždyť politici omlouvají stále vyšší a vyšší zdaňování tzv. solidaritou. Tak ať je alespoň vidět.
Veškeré platby, které občan dostává prostřednictvím státu od svých bližních, tedy dávky sociální péče, příspěvky na bydlení, podpory v nezaměstnanosti, přídavky na děti by měly být vydávány jednou týdně v hotovosti, a to na nejrušnějších místech měst a obcí. Nikoliv tedy jako dnes, ve skrytu úřadů, kanceláří a s komfortem převodů peněz přes bankovní účty. Všichni žadatelé bez rozdílu, skutečně chudí spolu s těmi, kteří se za chudáky jenom vydávají, by museli osobně stát ve frontě a před očima spoluobčanů čekat až na ně přijde řada. Povinnost veřejně se přihlásit ke skupině lidí neschopných získat chléb vezdejší jinak než milodarem, publicita jména dávkařů ve volně přístupném seznamu, nepříjemné projevy spolualmužníků jako hluk, špína, zápach….. i prostá ztráta času, by velkou část dnešních příjemců sociální pomoci odradila od zneužívání systému.
Veřejné vyplácení dávek by tedy vedlo k úspoře ve výdajích státního rozpočtu a k nižšímu tlaku na občany jako daňové poplatníky. Co je hlavní, chránilo by společnost před spojováním dávek s nějakými nediskutovatelnými „právy“, které podrývají svobodu a demokracii mění ve služku sociálních nároků.
