„Žádný tvůrce není hnán touhou sloužit bližnímu svému…“
Howard Roark z knihy Ayn Randové Zdroj Ayn Randová, autorka oslavovaného díla „Capitalism: The Unknown Idea“, je všeobecně oceňována jako významná myslitelka tržního kapitalismu, vášnivá zastánkyně rozumu, individualismu a racionálního sebezájmu.
Je zde mnoho věcí, které by měly být v díle Ayn Randové vyzdviženy, zvláště pak její nekompromisní obrana svobody a neúprosný boj proti kolektivismu. Nikdo nepsal přesvědčivěji o vlastnickém právu, právu jedince bránit své bohatství a majetek před zastánci násilí. Její knihy Zdroj a Atlas Shrugged udělaly pro obhajobu bohatství více než kterékoliv jiné dílo světové beletrie.
Přesto jsem byl při čtení jejích novel a textů překvapen, když jsem zjistil, že často vyobrazují podivný a zkreslený pohled na ekonomické procesy. Její zvrácený model ekonomických vztahů tak paradoxně může pomoci nepřátelům svobody tím, že dává kapitalismu špatné jméno.
Vezměme si například postoj Howarda Roarka (hlavní postava – pozn. překladatele) vůči jeho práci architekta v knize Zdroj. Na začátku Roark naznačuje, že si vybral architekturu jako povolání, protože miluje svou práci. Touží po dosažení dokonalosti. Snaží se být kreativní. To vše je obdivuhodné.
Poté ale Roark poruší přirozený ekonomický princip – zásadu spotřebitelské suverenity. Když mu děkan architektonické školy řekne: „Tvůj jediný cíl je mu (klientovi) sloužit“, Roark namítne: „Nemám v úmyslu stavět, abych někomu sloužil či pomáhal. Nemám v úmyslu stavět abych měl klienty. Hodlám získat klienty, abych mohl stavět.“ Toto podivné, skoro asociální jednání vypadá jako zvrácený výklad Sayova zákona: „Nabídka tvoří svou vlastní poptávku“ nebo výrok z filmu Field of Dreams: „Když to postavíš, přijdou.“ Nabídka ale vytváří poptávku pouze tehdy, když je o nabídku zájem; lidé přijdou na nový baseballový stadión, jen když budou chtít hrát nebo se dívat. Bu nabídka musí uspokojit poptávku a nebo se stává špatně využitým zdrojem.
Opravdu nemám žádný problém s tím, když se architekt snaží dosáhnout nových standardů v oblasti designu, stejně jako bych zatleskal podnikateli, který se snaží vynalézt nový výrobek nebo vyvinout nové procesy výroby. Takové činy jsou většinou velmi riskantní a finančně nebezpečné, navíc se zprvu často setkávají s posměchem. Ayn Randová správně poukazuje na to, že tyto činy jsou hlavní příčinou ekonomického rozvoje. Historie je plná příkladů „mužů, kteří udělali první kroky po nových cestách vyzbrojeni ničím jiným než vlastní vizí.“ (Zdroj)
Ale cíl každého komerčního tvoření musí být uspokojení potřeb zákazníka, ne jejich ignorování! Jejich objevování a naplňování je podstatou kapitalismu. Představme si, jak daleko by se dostal producent, který se rozhodne, že bude vyrábět televize s jeho pěti oblíbenými programy a zákazník a si trhne nohou! Nebyl by zřejmě daleko před bankrotem.
Stručně řečeno, přesvědčení Howarda Roarka je iracionální a odporuje základním premisám objektivismu Ayn Randové. Pro Roarka A není A. Chce, aby A bylo B – jeho B, ale ne A jeho klienta. A tak Randové ideální člověk špatně pochopil podstatu a logiku kapitalismu – naplnit potřeby zákazníků a tak rozvíjet obecný blahobyt. Jak to napsal Ludwig von Mises ve své knize The Anti-Capitalist Mentality: „Systém vydělávání peněz nechá prosperovat ty, kteří uspěli při naplňování tužeb zákazníků tou nejlepší možnou a nejlevnější cestou. Bohatství se dá získat pouze službou zákazníkovi.“ Howard Roark zjevně ve spotřebitelskou suverenitu nevěří. Proto ve své konečné obhajobě před soudem říká: „Architekt potřebuje klienty, ale nepodřizuje svou práci jejich přáním.“ Opravdu?
Promluvte si s jakýmkoliv architektem o Zdroji. Ano, řekne vám, že existuje několik takových, do sebe zahleděných, silně egoistických a elitářských architektů typu Howarda Roarka, kteří mohou bezproblémově stavět pomníky svému egoismu za peníze svých klientů. Frank Lloyght Wright, architekt, kterého Ayn Randová hluboce obdivovala, je možná jedním z nich. Ale teze, které kniha obsahuje, jsou naprosto nerealistické v každodenním světe obchodního stavebnictví. Občas si sice zákazník cení bydlení v domě postaveném značkovým architektem než aby dostal to, co opravdu chce, ale těch není mnoho.
Skoro všechny scénáře Ayn Randové jsou krajní a idealistické, což je strategie, která možná prodává knihy, ale proviňuje se vůči veškerým znakům skutečnosti. Normálně musí architekt úzce spolupracovat s klientem a provést mnoho změn aby projekt odpovídal potřebám zadavatele.
Kompromis je nezbytným elementem úspěšného dokončení návrhu. A tento přístup orientovaný na zákazníky je skutečností ve všech sférách kapitalistického výrobního procesu. Architekt či výrobce jakéhokoliv produktu, který by se zachoval jako Howard Roark ve Zdroji, by velmi pravděpodobně byl bez práce. Roarkův osud je ještě horší: je vinen svým zločinem – destrukcí tak potřebného projektu bydlení radši než uznání minimální změny svého návrhu. Porota ho může osvobodit, ale trh trestá takovýto způsob jednání.
Ayn Randová ironicky musela také přistoupit na kompromis při tvorbě filmu „Zdroj“. Trvala na tom, že pouze Frank Lloyght Wright navrhne kulisy pro film, ale její žádost byla odmítnuta kvůli tomu, že Wright požadoval neuvěřitelný honorář. Nakonec byly kulisy udělány studiovým designérem. Ayn Randová je nazvala „hrůzné“ a „trapně špatné“. Ale film byl přesto natočen a propuštěn do světa. Ach, ty problémy při jednání s ostatními lidmi!
Fakt, že Howard Roark reprezentuje ideálního muže v novelách Ayn Randové a fakt, že očerňuje ostatní postavy ve Zdroji, které jsou ochotny dosáhnout „kompromisu“ s klientovými požadavky,ukazuje, že Ayn Randová je ve filosofické rovině v rozporu s podstatou trhu. Popírá nejzákladnější princip kapitalismu – spotřebitelskou suverenitu.
V tomto smyslu se Ayn Randová ani moc neliší od ostatních umělců a intelektuálů. Umělci vždy zavrhovali kapitalismus. Nenávidí myšlenku podrobení svého talentu hrubému komercionalismu a surovým chutím obyčejných lidí. Ale Ludwig von Mises potrestal tento snobský přístup v The Anti-Capitalist Mentality: „Úsudek o hodnotě uměleckého díla je čistě subjektivní. Někteří mají rádi to, čím druzí opovrhují. Není zde žádné měřítko, kterým bychom mohli změřit estetickou hodnotu básně či stavby. Mises také dodává, že pouze skrze ekonomický pokrok – tvorbou přebytkového bohatství – byla zvýšena úroveň vkusu a umění a proto odpovídá požadavkům pokročilejších tvůrců. „Když moderní průmysl začal poskytovat masám lepší materiální podmínky pro jejich život, zprvu bylo jejich hlavním zájmem vyrábět co nejlevněji a bez ohledu na jakékoliv estetické hodnoty. Později, když vývoj kapitalismu zvýšil životní úroveň velkého množství lidí, krok za krokem kráčeli za výrobou věcí, které nepostrádají propracovanost a krásu.“
To nás dovádí k fatální chybě v knize Atlas Shrugged. Základní myšlenka v knize Ayn Randové narušuje celkovou rozumovou koncepci existence obchodu – neustálá práce uvnitř kapitalistického systému při hledání způsobu, jak vydělat peníze. Nikdy zde nebude Galtovo údolí, kde se nejúspěšnější světoví podni
katelé izolují od zbytku světa. Nikdy zde nebude dostatek principielních obchodních vůdců pro boj proti systému. Obchodní svět nepřitahuje ideologie a jejich věřící, přitahuje lidi primárně zaujaté vyděláváním peněz všemi možnými způsoby. A tito lidé by nevěnovali pozornost Johnu Galtovi ani pět minut. Jak říká Mises: „Ve společnosti je velmi malý kontakt mezi úspěšnými obchodníky a velkými autory, umělci či vědci… Mnoho úspěšných lidí v obchodním světě není přitahováno knihami a myšlenkami. Ayn Randová obdivovala Misese, ale zjevně toho moc nepochytila z jeho knih. Škoda.
Na útoku Howarda Roarka na spotřebitelskou suverenitu lze nepochybně dobře demonstrovat Randovskou filosofii sobectví. Existují dva extrémy: Filosofie těch, kteří slouží pouze sobě a uspokojují taktéž jen sami sebe a opačná filosofie těch, kteří věří, že by měli vždy usilovat pouze o to, aby sloužili a obětovali se ostatním. To druhé nazývá Ayn Randová „altruismus“. V The Virtue of Selfishness prosazuje Randová tento názor: „Altruismus říká, že cokoliv, co děláme pro dobro ostatních, je dobré a cokoliv, co činíme ve svůj vlastní prospěch, je špatné.“ Randová jednoznačně protestuje proti altruismu a zastává opačný extrém. Jak Francisco d’Anconias říká Dagny Taggartovi v Atlas Shrugged: „Neber ohledy na naše zájmy či touhy. Nemáš povinnost vůči nikomu jinému než sobě.“ Žádné obětování, žádný altruismus, pouze čisté egoistické sobectví.
Zakladatel moderní ekonomie Adam Smith přistupuje k tomuto problému jinak – integruje oba koncepty do svého „systému přirozené svobody“. Smith a Randová jsou ve shodě co se týče užitku svobodné kapitalistické společnosti. Ale Adam Smith odmítá Randovskou vizi sobecké nezávislosti. Ve svém učení identifikuje dvě síly, které jsou v pozadí lidského chování – ve své knize The Theory of Moral Sentiments tu první sílu nazývá jako soucit či dobročinnost, v proslulejším Bohatství národů se zaměřuje na tu druhou, kterou určuje coby sebezájem či právo na prosazování svých vlastních cílů. Smith věří, že jak se tržní ekonomika rozvíjí a jednotlivci se vzdalují od své komunity, sebezájem začíná být dominantnějším motivem lidského chování než soucit. Ale obě tyto síly jsou základem pro dosažení „všeobecného blahobytu“.
Adam Smith je znám pro svůj slavný výrok, který není nepodobný myšlení Ayn Randové: „Není to kvůli dobročinnosti řezníka, sládka či pekaře, že se můžeme těšit na večeři, je to kvůli jejich péči o své vlastní zájmy.“ Tato citace je ale často špatně používána vytržením z kontextu. Smithův sebezájem nikdy nedosahuje Randovského sobectví, které ignoruje zájmy ostatních. Naopak, dle Smithe nemohou být cíle jednotlivce plně dosaženy bez ohledu na sebezájem ostatních. Smith to konstatuje hned v další větě: „Neapelujeme na jejich dobročinnost, ale jejich sebezájem, a také před nimi nemluvíme o svých potřebách, ale o výhodách, které z těchto potřeb pro ně plynou.“ Mimoto dříve na stejné stránce píše: „Obstojí ten, kdo zachytí jejich sebezájem ve svůj prospěch… Dej mi to, co chci a dostaneš to, po čem toužíš – to je smysl každé podobné nabídky.“ Smithovy názory reflektují jeho křes- anský původ, zejména zlaté pravidlo: „nečiň ostatním tak, jak nechceš, aby činili oni tobě.“
Pravý kapitalistický duch by se dal vystihnout křesanskou zásadou: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Adam Smith a Ludwig von Mises by nepochybně s tímto krédem souhlasili, je ale zjevné, že Howard Roark a John Galt – a jejich stvořitelka – by souhlasili pouze s jednou polovinou. A to je velká škoda pro největší novelistku dvacátého století.
