Ústavní soud včera vynesl nález, jenž zejména menší obce nepotěší. Zamítl návrh na zrušení části zákona o rozpočtovém určení daní. Předmětem sporu byl způsob, jakým stát rozděluje mezi obce příslušnou část celostátního daňového výnosu. Podíl obcí není dán plošně podle počtu obyvatel. Stát zohledňuje i velikost obcí.
Následkem toho menší obce obdrží z výnosu podstatně nižší částku, než by odpovídalo jejich podílu podle počtu obyvatel, zatímco větší obce naopak dostávají více. Senátoři, kteří navrhli zrušení příslušných částí zákona o rozpočtovém určení daní, spatřovali v tomto postupu diskriminaci menších obcí. Ústavní soud však jejich argumenty nepovažoval za opodstatněné. Dospěl k závěru, že český ústavní řád dává v této věci politikům široký prostor pro uvážení, jaké pravidlo rozdělování zvolí. Soud bude jejich politické rozhodnutí respektovat, ledaže by zcela zjevně vybočilo z mezí principu rozumnosti a přiměřenosti.
Co z toho plyne do budoucna? Rozdělování daní bude i nadále předmětem ostrého politického vyjednávání, přičemž každá obec bude preferovat takové pravidlo rozdělování, které je pro ni co nejvýhodnější. Je přitom krajně obtížné označit to či ono pravidlo rozdělování za ,,spravedlivé“ či ,,nespravedlivé“. Mělo by být ovšem zřejmé, že ,,spravedlnost“ rozdělování lze sotva oddělit od otázky, jaké územní jednotce lze přičítat ,,zásluhu“ na vytvoření daňového příjmu. Představme si, že neexistuje Česká republika, nýbrž jen jednotlivé obce, přičemž občané každé obce zcela samostatně hlasují o tom, jaká má být výše obecních daní a výdajů. Nedochází k tomu, že by z daňového výnosu z produktivní činnosti občanů jedné obce byla dotována jiná obec, v níž jsou méně příznivé podmínky k ekonomickým aktivitám. Je docela dobře možné, že by bez takových dotací některé obce zanikly. Podle jakého pravidla spravedlnosti by ale měli občané úspěšnějších obcí strpět přerozdělování ve prospěch občanů méně úspěšných obcí, kteří by jinak, bez této umělé podpory, museli přizpůsobit své jednání ekonomické realitě (např. by se odstěhovali do úspěšnějších obcí)?
Alternativou ke stávajícímu systému, kdy stát nejprve vybere daně a posléze část výnosu podle toho či onoho kritéria ,,vrátí zpět“ obcím, by byla radikální fiskální decentralizace. Jednotlivé obce a územní samosprávné jednotky by vzájemně soutěžily o to, kdo občanům nabídne nejvyšší čistý přínos (z hlediska poměru kvality a množství poskytovaných veřejných statků na jedné straně a daňového zatížení na straně druhé). Díky relativně nízkým nákladům ,,hlasování nohama“ (migrace z jedné obce do druhé) by si každý občan mohl zvolit život v takové obci či územně-samosprávné jednotce, která mu nabízí pro něj optimální ,,spotřební koš“ za nejvýhodnější ,,daňovou cenu“. Domnívám se, že by taková radikální decentralizace stála za úvahu.
