Za jinak stejných okolností bychom nejspíš předpokládali, že Venezuela, demokratická země s obrovskými zásobami ropy a nerostným bohatstvím, jejíž populaci tvoří především potomci Evropanů, musí být bohatší než Bermudské ostrovy – maličké území osídlené ze 60 % potomky černošských otroků, země, kde není ani jedna univerzita, kde mají jediné zpevněné letiště a kde jediným přírodním zdrojem jsou písečné pláže.
Jenže okolnosti nejsou „jinak stejné“. Proto patří HDP na hlavu na Bermudách mezi nejvyšší na světě, když dosahuje 36 tisíc dolarů, zatímco ve Venezuele jen něco přes tři tisíce dolarů. Na Bermudách prakticky neexistuje nezaměstnanost, zatímco ve Venezuele je polovina obyvatelstva buď bez práce nebo pracuje v šedé ekonomice.
Co stojí za takovými rozdíly? Politici v Latinské Americe jsou mistři ve znárodňování hlavních průmyslových odvětví a přerozdělování bohatství, schvalují jeden zákon omezující svobodu za druhým, nectí rovnost před zákonem – a současně balamutí veřejnost socialistickou demagogií.
Venezuelská vláda je – ať již přímo nebo skrze státní podniky – největším zaměstnavatelem v zemi a za lidi rozhoduje nepružná a zkorumpovaná byrokracie. Na Bermudách je jediným státním podnikem místní pošta. Nemají ani centrální banku, která by ze dne na den určovala úroky či měnila kurz – cena bermudského dolaru je po léta garantovaná na úrovni jednoho amerického dolaru. Hodnota venezuelského bolívaru bývala od roku 1879 do roku 1961 také stanovena pevně – na jeden gram zlata. Tuto stabilitu zničil nástup „demokratické“ vlády v šedesátých letech. Byly zavedeny příděly deviz a za posledních 43 let dosáhla míra devalvace 60 445 %. Nyní je průměrná míra inflace ve Venezuele 20 % a na Bermudách 2 %. Vláda práva na Bermudách garantuje svobodu jednotlivce. Stát nezasahuje do ekonomiky a existuje jen minimum regulací. Místní parlament není posedlý chrlením stále nové a nové legislativy. Existují tak stabilní podmínky pro úspory, investice a vytváření nových pracovních příležitostí.
Když bylo v roce 1965 vyhlášeno referendum za nezávislost, rozhodli se obyvatelé 138 korálových ostrovů Bermud zachovat status zámořského území Velké Británie s vnitřní autonomií.
Každý, kdo čte noviny nebo se dívá na zprávy v televizi dobře zná jména Hugo Chávez, Lula či Néstor Kirchner – socialistické prezidenty Venezuely, Brazílie a Argentiny. Pochybuji, že si někdo vybaví jména Alexe Scotta – premiéra Bermud nebo Pascala Couchepina, švýcarského prezidenta. Pokud jde o vlády, pak zcela jistě platí rčení „co je malé (a téměř o tom nevíme), to je hezké“.
