Společnost konce 20. století se jistě potýká s mnoha problémy. Za jeden z nejčastěji zmiňovaných jsou považovány drogy. Vlády většiny zemí světa používají nejen neustále nákladnější, ale i represívnější prostředky na jejich potírání v naději, že tento jev jednou vymýtí a svět se bude mít lépe. Výsledkem jejich protidrogové války je ale pravý opak: počet lidí užívajících drogy a počet obětí tzv. předávkování roste, jejich průměrný věk je nižší, kriminalita vázaná na drogy je stále závažnější, do „hry“ se zapojují policisté, soudci a jiní veřejní činitelé, sortiment drog se neustále rozšiřuje, vznikají a používají se nové a silnější substance, jejich dostupnost se přes všechny snahy spíše zvětšuje. Eliminovat drogy ze společnosti se nedaří – vlády tento boj zjevně prohrávají.
Existuje jednoduchý důvod, proč protidrogová válka nevede k úspěšnému konci: zvolili jsme špatného nepřítele. Bylo a je nám stále opakováno, že příčinou tohoto „problému“ jsou výrobci, dealeři a (před nedávnem i) uživatelé drog. Skutečným viníkem je však jejich kriminalizace a její příznivci.
Po dlouhých desetiletích tak přichází čas opustit neefektivní a amorální regulace a zamyslet se nad radikálním řešením: zcela dekriminalizovat a liberalizovat jakékoliv nakládání s drogami. Protidrogová válka není prvním případem, kdy nás zákon chrání před sebou samými. Ve 20. letech byl ve Spojených státech uskutečněn experiment, z něhož si dnes nelze nevzít poučení. V roce 1919 Osmnáctý dodatek Ústavy prohlásil alkohol za ilegální.
Zákon proměnil miliony poctivých a slušných lidí, kteří měli tu smůlu, že alkohol konzumovali, ve zločince. Stejný osud čekal výrobce, obchodníky, majitele barů a všechny ostatní, kteří existovali díky dobrovolnému rozhodnutí lidí požívat alkohol. Následkem prohibice byli všichni tito lidé promptně nahrazeni pokoutnými výrobci, utajenými lokály a specializovanými distributory. To vše zastřešovaly organizované gangy, při jejichž vzájemných střetech našly smrt tisíce nevinných lidí. Korumpování policie a soudnictví se stalo běžnější než kdykoliv předtím. Kvalita ilegálního, po sklepích vyráběného alkoholu byla nesrovnatelně horší – mezi konzumenty nebyla výjimkou ztráta zraku a, bohužel, mnohdy ani smrt.
Politické kruhy, odpovědné za tuto situaci, byly nakonec nuceny uznat bezvýslednost svých snah uzákonit svůj model morálky a správného života (v mnoha případech se jednalo o nehorázné pokrytectví těch, kteří se veřejně stavěli za prohibici, a přitom mnohdy nejen alkohol „ilegálně“ konzumovali, ale byli do obchodu s ním přímo zapojeni!). Poznali, že přestože je konzumace alkoholu pravděpodobně škodlivá, je jeho kriminalizace mnohonásobně horší. Roku 1933 byla prohibice na sílící nátlak veřejnosti konečně zrušena. Tím skončilo období ubohé kvality a vysokých cen alkoholu a pominuly na tomto trhu zlaté časy pro organizovaný zločin.
Dnešní snaha vyhladit drogy ze světa, která tak dokonale připomíná prohibici z 20. let, je postavena na následujícím jednoduchém schématu: Brát drogy je nenormální, všichni, kteří tak činí, jsou nemocní a společnost jim musí pomoci tím, že jim v tom buď zabrání, nebo je donutí se léčit. Na drogy se též váže obrovská kriminalita. Zástupy beznadějně závislých umírají na předávkování. Je třeba maximální spolupráce všech státních orgánů k potlačení (a potrestání) výrobců a dealerů a k vyléčení všech nemocných a jejich navrácení zpět do normální společnosti. Podaří-li se drogy vymazat ze světa, kriminalita téměř vymizí, lidé budou zdraví a problém vyřešen.
Taková představa předpokládá, že tento scénář lze realizovat a že se také má realizovat. Jeho problém ale spočívá v tom, že žádný z jeho předpokladů není správný!
Ve skutečnosti se s narůstajícími represemi ze strany vlády všechny negativní jevy spojené s drogami ještě prohlubují. Efekty prohibice drog lze stručně shrnout:
- Hrozící kriminální postih zvyšuje nejen explicitní náklady, ale především riziko podnikání v odvětví výroby a distribuce drog. V důsledku toho jsou ceny konečných produktů, tj. dávek drog, mnohonásobně vyšší.
- Vysoké zisky etablovaných subjektů na straně nabídky lákají organizovaný zločin. Nemožnost legálního vynucování plnění smluv je faktorem podporujícím stále častější vyřizování účtů násilím, vede k válkám mezi gangy, mezi jejichž oběťmi nejsou zdaleka jen „zlí“ gangsteři. Potírání takovéto kriminality si vynucuje obrovské finanční i materiální prostředky, přestože nevede k zamýšleným výsledkům.
- Ilegální trh je prostředím, kde se obtížněji vytváří značka a dobré jméno. Ilegalita produkce, distribuce i samotného používání vede ke drastickému snížení kvality drog v porovnání s jejich lékárenskými obdobami.
Cílem boje proti drogám se tedy stali všichni, kdo jsou do řetězce výrobce-spotřebitel zapojeni. Problém však nastává při jejich odhalování. Použité metody však nejenže zásadním způsobem ohrožují svobodu (a často i zdraví) těch, kteří s drogami nemají vůbec nic společného, ale připomínají též scény z výcviku teroristických organizací.
Naprosto nezpochybňovaným a často používaným důvodem pro regulaci je předpoklad závažné zdravotní nebezpečnosti drog. Tzv. „smrt předávkováním,“ mnohokráte demagogicky uváděná jako nevyhnutelný následek užívání drog, je v naprosté většině případů způsobena akutní otravou nečistotami obsaženými v drogách právě v důsledku jejich kriminalizace. Užívání čistých drog není pro organismus horší než celá řada jiných aktivit (kouření, požívání alkoholu, přejídání se apod.).
Postavení látek považovaných státem za drogy na úroveň zcela legálního zboží by mělo mnoho pozitivních efektů. Produkce a distribuce drog by přestala být doménou organizovaného zločinu. Jejich cena by klesla na zlomek dnešních cen, čímž by se drogy staly pro ty, kteří je žádají, lehce dostupnými. Důsledkem obou těchto efektů by byl významný pokles kriminality.
Kvalita drog by se značně zlepšila, čímž by se nutně zmenšilo nebezpečí zdravotních potíží spojených s jejich užíváním, nemluvě o počtu obětí předávkování.
Legalizace by bezpochyby napomohla zmírnění rozšiřování infekčních nemocí (AIDS, hepatitida).
Některé drogy jsou účinnými látkami při terapii v případě některých nemocí (např. rakoviny). Jejich zapojení do farmaceutického výzkumu a jejich větší dostupnost by mohla výrazně snížit zbytečné utrpení mnohých nemocných.
Drogy a jejich užívání by přestaly být zakázaným ovocem, symbolem odvahy a zdánlivým zdrojem snadného příjmu. To vše by mohlo neutralizovat vliv větší dostupnosti drog na počet jejich uživatelů, zvláště pak mezi mladistvými.
Vláda by ušetřila značné množství zdrojů, které by bylo možné věnovat na boj proti skutečným zločinům.
V delším časovém horizontu by změna přístupu společnosti k tomuto fenoménu vytvořila příznivější prostředí jak pro ty, kteří stojí o pomoc druhých, tak pro ty, kteří pomoci mohou a chtějí.
To, co by případné zastavení protidrogové války zcela jistě nevyřešilo (a samozřejmě ani vyřešit nemohlo), je samotné užívání drog. Otázkou ovšem je, zda-li to není naopak dobře. Není totiž mnoho důvodů se domnívat, že existuje obecně platný model „správného“ života, a už vůbec ne, že by bylo správné ho násilím všem vnucovat.
Naprosto oprávněnou námitkou proti názoru, že užívání drog je věcí jen těch, kteří tak činí, je kolektivistický systém zdravotní péče. Případná zdravotní rizika některých potom nesou všichni společně, což je zcela právem považováno za nespravedlivé. Prohibici drog ovšem nelze ani v takovémto systému obhájit. Stejnou logikou by totiž šel odůvodnit nejen zákaz kouření, ale i konzumace tlustého masa, nebo třeba sladkostí. Problém je tedy třeba hledat spíše ve zdravotním systému. Navíc je třeba upozornit, že není vůbec jasné, že by se zdravotní náklady společnosti spojené s užíváním drog musely liberalizací nutně zvýšit, vezmeme-li v úvahu nesrovnatelně lepší kvalitu drog, pokles kriminality a možný positivní efekt lékařského využití některých drog.
Snaha potlačit užívání drog násilím má kromě diskutabilní legitimnosti jeden vážný nedostatek: je neúčinná a má mnoho ničivých následků. Užívání drog může být stokrát špatné, jejich prohibice je ale nesrovnatelně horší. Nastal čas ukončit protidrogovou válku a po desetiletích nic neřešícího teroru vyhlásit mír.
