Lidé ve Spojených státech amerických i ve zbytku světa si v těchto týdnech připomínají dvě smutná výročí. Tím prvním je pět let od útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku, při kterém zahynuly téměř 3000 lidí. Druhým je rok od příchodu hurikánu Katrina, který jich usmrtil přibližně 1800. Kromě vysokého počtu obětí mají tato neštěstí společné neslavné působení federálních úřadů. V prvním případě se mluví o selhání bezpečnostních agentur (Federal Bureau of Investigation – FBI, Central Intelligence Agency – CIA a National Security Agency – NSA), které nebyly schopny chystaný útok odhalit. Přitom indicie o tom, že se chystá mimořádná operace islámských radikálů, existovaly před útokem samotným a zprávy o nich se objevily bezprostředně poté. Bezpečnostní agentury však tuto hrozbu trestuhodně podcenily a výsledky jsme mohli sledovat v přímém televizním přenosu. Bylo by velmi zajímavé podívat se na příčiny selhání podrobněji, na veřejnost však pronikly pouze neúplné informace a zbytek je zahalen rouškou zpravodajského tajemství.
To druhý případ vládní nekompetence si vysloužil mnohem širší mediální pozornost. Během zásahu jihu Spojených států hurikánem Katrina a v týdnech, které následovaly, nechvalně proslul jiný vládní úřad – Federální agentura pro krizové řízení (Federal Emergency Management Agency, FEMA). O neschopnosti tohoto úřadu vyplulo na povrch během uplynulých měsíců velké množství informací, které tak mohou posloužit k odvození vysvětlení toho, proč se není radno v krizích tohoto typu spoléhat na vládní pomoc. I když jsou některé z nich specifické pro oblast pomoci postiženým katastrofou, principy fungování vládního sektoru v případě vypuknutí krize či její prevence jsou obecné.
Historie agentury FEMA je poměrně dlouhá. V historii fungovaly její předchůdkyně v případě nouze na základě jednorázových zákonů. V roce 1979 došlo na příkaz prezidenta Cartera ke sloučení různých úřadů krizového managementu a bezpečnosti do jediné trvale existující superagentury. Prezident Carter o svých úmyslech při jejím zakládání minulý rok řekl:
Založili jsme ji se třemi specifickými závazky, které, jak jsem tehdy doufal, měly platit navždy. Jedním z nich bylo, aby v jejím vedení byli vysoce kvalifikovaní profesionálové, zkušení v oblasti zvládání katastrof. Druhý, aby byla zcela nezávislá a nepodléhající žádné jiné agentuře. A třetí, aby měla odpovídající finanční zdroje.
Z Carterových vroucných a naivních přání se podařilo splnit pravděpodobně jen to poslední. FEMA dnes zaměstnává přibližně 6000 lidí a její roční rozpočet přesahuje 6 miliard dolarů (přičemž nemusí jít o konečné číslo, protože některé rozpočtové položky podléhají utajení). Kdyby se prezident Carter obeznámil s principy vzájemného působení politiky a byrokracie, nebyl by dnes tolik překvapen, proč jeho výtvor v krizi způsobené Katrinou hanebně zklamal.
Ekonomové Russell Sobel a Peter Leeson ve své skvělé analýze „Zahrávání si s katastrofou“ („Flirting with Disaster“), shrnuli hlavní důvody toho, proč nejsou vládní snahy předcházet a řešit katastrofy neomylné a nutně naráží na obtíže. Identifikují tři skupiny problémů, které vyplývají z interakce politiků a vládních úředníků a ze samotné podstaty vládního sektoru – problém byrokracie, problém koordinace a problém zvrácených motivací.
Všechny tři skupiny problémů mají společného jmenovatele. Každý vládní úřad je byrokratický, to znamená, že nezískává prostředky pro svoji činnost na trhu, ale od politiků – obvykle z vládního rozpočtu. Narozdíl od tržních firem, které jsou nuceny pídit se po přáních spotřebitelů a snažit se je co nejlépe vyplnit, vládní úřady jsou od této každodenní dřiny osvobozeny. Nemusí plnit přání toho, komu mají sloužit – tedy daňových poplatníků. Namísto toho spíše nadbíhají těm, kdo je platí – tedy politikům. Mezi politiky a daňovými poplatníky-voliči sice existuje vazba, ta je ovšem velmi volná – rozhodně mnohem volnější než na trhu. Zatímco spotřebitel, který si koupí určitý výrobek, přímo ví, zda s ním byl spokojen, o politicích to neplatí. Na trhu lidé volí největší uspokojení, v politice nejmenší zlo.
Tak vzniká problém byrokracie – jakékoli rozhodnutí se vleče týdny, komunikační kanály jsou neprůchodné, odpovědnost pracovníků je nejasná. Rozhodnutí jsou obvykle centralizovaná a nejvyšší šéf musí souhlasit s téměř vším, co úřad udělá a co hůře – tento stav je vzhledem ke vrozenému konzervatismu byrokracie nesmírně obtížné změnit. A tak přestože „víme, že jedním z největších selhání, které vedly k 11. září, bylo nedostatečné sdílení informací mezi různými úrovněmi vlády, … dočkala se tato oblast za uplynulých pět let jen mizivého pokroku“, říká ve své eseji Veronique de Rugy z American Enterprise Institute.
FEMA kvůli své byrokratické podstatě na místo katastrofy dorazila mezi posledními – byla předběhnuta menšími a pružnějšími organizacemi. Ředitel agentury Michael Brown v době největší krize podle serveru FOXNews prohlásil, že její zaměstnanci mají dva dny na to, aby se dostali na místo katastrofy. V době, kdy lze přeletět celé Spojené státy za několik hodin, je to opravdu neuvěřitelné. Staré přísloví říká „Kdo rychle dává, dvakrát dává“. V případě agentury FEMA ovšem platilo spíše „Kdo pozdě chodí, postiženým škodí“.
FEMA však škodila i něčím jiným. Měla například výhradní právo vstupu do některých postižených oblastí. Ostatní organizace ji tak musely žádat o to, aby mohly pomáhat. „Červený kříž prosil agenturu FEMA o povolení vstoupit do New Orleans, aby mohl distribuovat základní pomoc, ale vládní úředníci mu v tom zabránili,“ popisují důsledky byrokratického rozhodování Sobel a Leeson. Není se co divit, že obyvatelé v postižené oblasti měli podle časopisu Foreign Policy „pocit, že je jejich vláda opustila“ a „zasmušile vtipkovali o tom, že by se jejich město mělo vrátit pod nadvládu Francie“.
Druhým problémem je koordinace. Vládní úřady řeší při rozdělování pomoci stejný problém jako socialistický plánovač při řízení hospodářství – jak alokovat omezené zdroje. A stejně jako tento plánovač i ony tápou ve tmě. Občas čirou náhodou klopýtnou o něco, co jim jejich rozhodnutí usnadní – například o poškozeného, který vyžaduje pomoc. Té se mu obvykle dostane plnými hrstmi, často i více, než potřebuje. To, že vedle něj leží stovky dalších, kteří jsou stejně či více potřební než on, úřad nevidí. Nepohybuje se na trhu a nemá žádný spolehlivý nástroj, který by ho informoval, jak dostat pomoc tam, kde je jí nejvíce zapotřebí. FEMA tak nejen že nevěděla, co přesně lidé v postižených oblastech potřebují (vracela například nákladní automobily s pitnou vodou, i když později přímí účastníci katastrofy vypovídali, že právě její nedostatek byl v zaplaveném městě největším problémem), ale nevěděla ani kde vlastně jí přijatá pomoc skončila. Teprve měsíce po skonční záchranných operací se začaly objevovat zprávy o skladech plných pomoci, touto agenturou nakoupené nebo jí darované – časopis Foreign Policy informoval o „obvazech, jídle a lehátkách, které skončily na šest měsíců ve skladech v Arkansasu. Podle zprávy Vládního kontrolního úřadu (Government Accountability Office) zaplatila FEMA a Ministerstvo zahraničí desítky tisíc dolarů jen za jejich zbytečné uskladnění.“ Podobné to bylo i s penězi. Ministerstvo zahraničí uvolnilo na pomoc obětem Katriny 66 milionů dolarů, z nichž bylo dosud využito jen 13 milionů, a to navíc většinou na režijní náklady charitativních organizací spřátelených s agenturou FEMA, nikoli na pomoc obětem. Podobně došla komise Kongresu Spojených států pro vyšetřování událostí z 11. září podle CNN k závěru, že „všechny tři bezpečnostní agentury měly před útokem jednu společnou slabost – nedostatek lidí schopných mluvit jazykem, který používali podezřelí teroristé“. CIA navíc „postrádala nejnovější technologie, řádný systém šíření informací, které měly být sdíleny … a dobré kariérní postupy“. O problémech, které „pravděpodobně vyústí v systémové selhání zpravodajské služby“ se přitom v CIA vědělo nejpozději od roku 1988.
Lze si jen těžko představit, že by podobně laxní firma přežila na trhu. Soukromé společnosti mají narozdíl od vlády k dispozici tržní systém, který je díky konkurenci motivuje a zároveň jim i pomáhá nalézt cestu kupředu. U pomoci postiženým jsou nuceni vyhledávat ty, kterým je pomoci nejvíce zapotřebí. I když fungují na neziskovém principu, to, že se potenciálním dárcům prokážou svoji efektivností při rozdělování pomoci, jim zajistí další zdroje a přežití na trhu soukromých poskytovatelů pomoci. V případě přírodních katastrof však mohou pomoci i podnikatelé, od kterých by to běžný člověk očekával nejméně – běžní obchodníci, jejichž snahou je dosáhnout zisku. Když se totiž blíží nebezpečí, lidé začnou kupovat baterie, pitnou vodu, elektrické agregáty a jiné věci, které jim pomohou přežít s co nejmenšími škodami. Podnikatelé, kteří cítí ziskovou příležitost, začnou zásobovat své obchody těmito věcmi již v předstihu. Soukromý obchodní řetězec Wal-Mart se na Katrinu začal připravovat týden před tím, než se přihnala k pevnině. Přípravy umožnily uvést poničené obchody rychle zpět do plného provozu. „66 % jeho obchodů v postižené oblasti fungovalo do 48 hodin po příchodu Katriny. Toto číslo vzrostlo na 80 % během šesti dnů,“ popisují Sobel a Leeson a citují jednoho z postižených: „Wal-Mart byl jediným místem, kde bylo možné v prvních dnech získat vodu. … Pomoc od agentury FEMA se k nám v té době vůbec nedostala. Těžko se mi to říká, ale větší spravedlnost našel člověk v té době ve Wal-Martu.“ Kněz z předměstí New Orleans o pomoci Wal-Martu uvedl: „Kdyby americká vláda reagovala stejně jako Wal-Mart, tato krize by nikdy nenastala.“
Proč je takový rozdíl mezi vládní a soukromou pomocí? Hledání odpovědi nás přivádí do oblasti motivací. Jak již bylo řečeno, soukromé organizace mají motivaci chovat se tak, aby naplnily očekávání svých zákazníků. Když selže podnikatel, utrpí ztrátu. Když selže soukromý poskytovatel bezpečnosti, přijde o své klienty. Když selže soukromá charitativní organizace, přijde o příspěvky a musí svoji činnost ukončit. Když selže vládní úřad, obvykle se nic nestane. Pouze v nejvíce do nebe volajících případech je někdo z úředníků potrestán. Navíc, pokud je přehnaně opatrný soukromý subjekt (například se zdráhá pomáhat), jiní skočí na jeho místo a vezmou mu jeho potenciální zákazníky. Pokud je přehnaně opatrný vládní úřad, kvůli jeho monopolu není nikdo, kdo by ho nahradil. I přesto, že hrozilo nebezpečí teroristického útoku v jednom případě a akutní nebezpečí zaplavení města New Orleans v druhém, úřady mlčely. Lidé jim v důsledku vládní propagandy, slibující falešné bezpečí, slepě věřili. Vláda tak vytváří nebezpečí morálního hazardu – lidé nejsou na nebezpečí připraveni, protože věří vládě. Vláda jim však není schopna pomoci a navíc dokáže blokovat soukromé iniciativy, které by její neschopnost mohly nahradit. Řešením nejsou reformy – žádná vládní organizace nemůže překročit svůj stín a vyvléci se z pout byrokracie, neschopnosti koordinovat své aktivity a špatně nastavených motivací. Řešní je jediné – omezit moc vlády a vpustit do jejího revíru čerstvý závan trhu.
Více k problematice tržních mechanismů v oblasti obrany najdete také v knize Josefa Šímy (ed.): Právo a obrana jako zboží na trhu (Liberální institut, 1999).
