Povinná mateřská škola. Povinná civilní služba. Národní kulturní plán. Právo mladých na práci. Nová „Společná světová zemědělská politika“. Toho všeho a mnoha dalších věcí by podle svých slov ráda dosáhla Ségolene Royalová – žena, která v nadcházejících volbách bude v barvách francouzské Socialistické strany usilovat o prezidentské křeslo v Elysejském paláci. A která má také podle prognóz nemalou naději na vítězství.
Výroky jako z Rudého práva
Společnost už si tak nějak zvykla, že socialisté opouštějí zkompromitované recepty a zastaralý slovník a snaží se přicházet s novými, „moderními a progresivními koncepty“, jako je „vzdělanostní ekonomika“, ochrana planety, europeismus či pozitivní diskriminace.
Největší podnět v tomto procesu přinesl nástup Tonyho Blaira. Když jeho přesvědčivé volební vítězství potvrdilo, že „nová levice“ má šanci na úspěch, nahradila „třetí cesta“ téměř na celém kontinentě vyčerpané snění o znárodňování podniků a zvyšování daní.
Výjimkou však – zdá se – zůstala Francie. Jak jinak si vysvětlit, že slovník Ségolene Royalové se téměř v ničem neodlišuje od jazyka, který používal před čtvrtstoletím Francois Mitterand? A jak jinak si vysvětlit, že vůdci francouzských socialistů si stále vystačí s nenávistnou rétorikou brojící proti kapitalistickému nepříteli?
Únorový projev Royalové v Paříži mluví za vše: nepřítelem lidu jsou „bláznivý kapitalismus“, „divoký liberalismus“ a „hrabivý, lenivý, snadný a chamtivý zisk“.
Konkrétními viníky jsou pak podle Royalové „burziáni, co propouštějí“, „ti, kdo mají tolik peněz, že by je neutratili ani za několik životů, a ještě je umějí skrýt, zatajit, přičemž dávají přednost zlatavému exilu před občanskou daní“. To oni jsou odpovědní za neutěšenou současnost: „Je-li ve Francii morální krize, je to právě tam, kde je třeba ji hledat – v pobloudilosti těch, kteří chtějí být mimo veškerá kolektivní omezení, mimo veřejnou odpovědnost a mimo národní solidaritu.“
Shrnuto: potenciální prezidentce Francie vadí osobní svoboda a trh. Její výroky se vůbec neliší od komunistických pamfletů, které východní Evropa i s jejich následky zná velmi dobře.
Zajímavé je, že francouzský tisk se nad takovými výroky téměř nepozastavuje: třídní boj a boj za sociální spravedlnost byly ve Francii vždy přítomny. Staly se součástí národní identity. Vznešené výroky o sociální spravedlnosti nesmějí chybět prakticky v žádné společenské konverzaci. A stát je zde pak od toho, aby přinášel lidem štěstí, aby napravoval nespravedlnosti světa a přírody, aby čelil výzvám doby.
Ségolene Royalová tak může ve své předvolební kampani s klidem slibovat, že dlouhodobě špatnou hospodářskou situaci bude (po kolikáté už?) řešit Národní reindustrializační agentura, která by měla zabránit odlivu výroby ze země.
Malé a střední podniky budou podpořeny další vládní agenturou, která bude na regionální úrovni rozdělovat vybraným podnikům dotace a zajišťovat jim dostatek veřejných zakázek.
S nezaměstnaností mají zase pomoci „právo mladých na práci“, státem subvencovaná pracovní místa a – jak jinak – nová Veřejná služba kariérní orientace.
Bankovnictví, symbol nekalého kapitalismu, se dočká masivní regulace. Stát stanoví bankovní poplatky (na ochranu chudých), ovládne reklamu na bankovní úvěry a vytvoří „Základní státní bankovní servis“.
Se mnou přijde exploze
Stát „podchytí“ i ty nejmenší. Špatný prospěch žáků základních a středních škol a nefunkčnost těchto státních ústavů se bude řešit povinnou mateřskou školou, kde bude stát dítě náležitě „připravovat“ tak, aby v dalších stupních státních škol uspělo. Rodiče a svoboda ustupují do pozadí, stát a příkazy expandují.
Bez zajímavosti nejsou ani úvahy Ségolene Royalové o zahraniční politice. Jednou z priorit by se v jejích představách měl stát boj za novou univerzální daň, která by byla uvalena na finanční toky, a Společná světová zemědělská politika, jež má údajně pomoci rozvojovým zemím.
Několika slovy: zvítězím-li, říká Royalová, čeká vás exploze norem, regulací a úřadů. A přibližně polovina Francouzů jí za takový slib tleská.
