Vláda je falešně považována za instituci, která může vyřešit mnohé palčivé problémy občanů, počínaje nedostatečnou úrovní poskytované zdravotní péče, přes nepříjemnosti spjaté s rozpínavostí a bezohledností monopolů, až po nedostatečný ekonomický růst. Zdá se, že vláda má v rukou nástroje a v hlavě recept, jak využít disponibilní ekonomické zdroje a stávající instituce, aby se zvýšila výkonnost ekonomiky a prosperita. Očekávaný výsledek je však často zklamáním. Na místo mýtu o selhávajících trzích, se musí občané vyrovnat se skutečností selhávající vlády. Mnohé její zásahy vedou ke kontraproduktivním výsledkům. Některá vládní opatření na podporu ekonomického růstu nevedou k dlouhodobému růstu, nýbrž vyvolávají inflaci. Pokud inflace přesáhne určitou úroveň, ceny ztrácejí schopnost podávat reálnou informaci pro výrobce a spotřebitele. Nejvíce jsou postiženi investoři, jimž se rozplývají parametry pro racionální rozhodování o alokaci volných finančních zdrojů, a proto se takovému ekonomickému prostředí raději vyhýbají. Jejich absence dále zpomaluje ekonomický růst.
Tzv. prorůstová politika je založena na mýtu efektivního řízení celkové poptávky v ekonomice – na rostoucích státních výdajích., především na veřejné projekty (budování infrastruktury), programy zaměstnanosti, dále na růstu peněžní zásoby, větší dostupnosti úvěrů, snížení úrovně minimálních rezerv apod. Tato vládní opatření byla považována za podmínku pro nastartování ekonomického růstu. Měla tvořit výhodné podmínky pro růst konkurenční schopnosti domácích soukromých podnikatelských subjektů, což se mělo projevit ve zvýšené nabídce jejich produkce. Faktor času, je neodmyslitelný od reálné ekonomiky, vyvrací účinnost výše zmíněných opatření. Nevyhnutelně dochází ke zpoždění už v samotném uvědomění si poklesu ekonomického růstu, dále v prosazení změn, majících vést k obnovení růstu (např. daňová a výdajová politika) a nakonec dochází i ke zpoždění v projevení účinků zavedených opatření. Zpoždění jsou tak významná, že je obtížné určit, zda-li zvýšení tempa růstu bylo výsledkem toho či onoho vládního opatření nebo by k němu hospodářství dospělo samovolně.
Rostoucí vládní výdaje vedou k poklesu soukromé spotřeby nebo investic, což ekonomové nazývají vytěsňovacím efektem. Rostoucí vládní výdaje, které představují část celkové poptávky, vedou k růstu cen. Růst cenové hladiny při dané nominální zásobě peněz snižuje reálnou peněžní zásobu. Snížení reálné peněžní zásoby omezuje zdroje potřebné pro uspokojení spekulativní poptávky po penězích. V důsledku toho klesají ceny obligací a rostou úrokové sazby, které způsobí omezení rozsahu investic a tím zpomalení ekonomického růstu. Otázkou je, zda-li je česká ekonomika schopna uvolnit dostatečné výrobní zdroje, které by byly schopny uspokojit rostoucí poptávku. Pokud ne, povede tzv. prorůstová politika pouze ke zvýšení míry inflace a následně k dalšímu zpomalení tempa růstu.
Známým sociálně demokratickým argumentem zůstává, že státní výdaje na rozvoj a modernizaci infrastruktury (telekomunikační, silniční a železniční sítě, distribuční sítě elektřiny, plynu apod.) prospívá soukromým podnikatelským subjektům přímo tím, že jim snižuje náklady. Prostředky na rozvoj veřejné infrastruktury jsou získávány z veřejných rozpočtů, jejichž hlavním zdrojem jsou daně placené soukromými subjekty. To znamená, že náklady soukromých subjektů na rozvoj veřejné infrastruktury jsou reálné, a proto rozhodování o nich by mělo být stejné jako rozhodování o jakékoli jiné investici. Zvláště to v současnosti platí například o rozhodování o rozvoji silniční sítě. Ukazuje se řešením problému zácpy v době dopravních špiček není budování dalších nákladných dálničních tahů, křižovatek, městských obchvatů či podzemních tunelů. Současná vyspělá technologie umožňuje využít přednosti a samoregulační schopnosti trhu i v této oblasti. Rozdílné ceny za průjezd povedou k daleko lepšímu využití současné infrastruktury díky rozptýlení poptávky do rozdílných časových období za nesrovnatelně nižších nákladů než budování nových komunikací. Přitom se už nemusí stavět kontrolní stanoviště na výběr mýtného, nýbrž stačí instalovat měřič v každém automobilu, který nelze vypnout a je aktivován pomocí radiových vln v určitých místech dopravního systému. Podle času a zatíženosti úseku odečítá pomocí čipové karty částku přímo z vašeho účtu. Trh generující ceny se ukazuje být nejúčinnějším regulátorem dopravní průjezdnosti komunikací, přičemž náklady vyvolané dopravními zácpami se jen v Evropě odhadují na více než 100 miliard dolarů ročně.
Nejúčinnější formou prorůstové politiky, která nevede k růstu inflace, jsou tržně konformní opatření založená na snížení daňového zatížení firem a domácností, protože tyto subjekty alokují vlastní zdroje efektivněji než vláda zdroje cizí. Usnadnění vstupu do odvětví odstraněním administrativních bariér a omezení překážek bránících svobodnému obchodu jsou nejlepšími opatřeními pro podporu dynamického dlouhodobého ekonomického růstu při nízké míře inflace. Nový Zéland, Singapur, Irsko a další země jsou pro nás v tomto desetiletí pozitivními vzory.
