29.7.2008 v Ženevě ztroskotala jednání o dalším uvolnění mezinárodního obchodu (blíže viz. zde). Stalo se tak již po několikáté. Za hlavní důvod neúspěchu jsou považovány rozpory mezi Čínou a Indií na jedné straně a tzv. Západem na druhé. Konkrétněji se jednalo o neochotu velkých států otevřít svůj trh zahraniční konkurenci. Indie se tak snaží údajně ochránit stamilióny svých zemědělců, Čína automobilový průmysl atd. Západ (jmenovitě USA) pak nadále hodlá, za spokojeného potlesku tamních zemědělců, zachovat dovozní cla a dotace na zemědělské produkty. Navíc se vzrůstajícími hospodářskými potížemi se objevují hlasy žádající větší protekcionismus.
Není mým cílem zde rozebírat teorii svobodného obchodu, která byla od dob D.Ricarda vyložena jistě nesčíslněkrát. Spokojím se jen s konstatováním, že svobodný obchod umožňuje rozvinutí dělby práce a dosažení větší specializace. Jednotlivé státy (přesněji jejich občané) se tak mohou soustředit na takovou produkci, v které jsou relativně (a nikoliv jen absolutně) nejlepší. Ostatní nutné produkty, které nevyrábějí, pak jednoduše získají směnou. Výsledkem je (v delším období) celkově vyšší světová produkce, a tím i vyšší blahobyt občanů zúčastněných států. Tento princip ostatně funguje velmi dobře v hranicích i tak velkých států jako je Čína, USA nebo Indie. Zajímavější a zároveň závažnější ovšem je, že se na této skutečnosti (souvislost mezi svobodou obchodu a růstem blahobytu) shodnou prakticky všechny současné ekonomické školy. Například Ricardova teorie komparativních výhod je součástí běžně dostupných učebnic ekonomie pro střední a vysoké školy. To však politikům a jejich voličům vůbec nevadí a kvůli krátkodobým ziskům nadále závěry vědy statečně ignorují. Ignorovat ekonomické zákony se však nevyplácí. Protekcionismus prostě k vyšší životní úrovni nevede, opak je pravdou.
