Věčně nespokojení Češijsou poslední dobou nespokojenější než obvykle. Krom špatného počasí na tommá hlavní vinu neutěšená politická situace. Předvolební reformní zápal vlády s pohodlnouvětšinou hlasů uvadá při poměřování svalů mezi jednotlivými stranami, iv rámci nich. Systematickou práci v parlamentu definitivně nahradilyslovní přestřelky „všichni proti všem“ připomínající raperské soubojev undergroundových klubech. Četnost zpráv o dalších případech korupce aklientelismu ve státní správě nepolevuje, a když ano, tak jen proto, žeinvestigativní novináři odjeli na dovolenou. A když znovu a znovu stojíte vzácpě na D1 (zase se mění svodidla???) a z rádia slyšíte, že sepravděpodobně opět zvýší poplatky za dálniční známky a zdraží mýtné… Naspokojenosti vám to nepřidá.
Ochota platit daně? Zásadní!
I když mají tuzemštípolitici dojem, že jediné, co může volič dělat, je kroutit hlavou, zanadávat siv hospodě a čekat na další předvolební populistickou roadshow, pletou se.A hodně. Ochota daňových poplatníků podílet se na financování státní správy v Českérepublice totiž několik volebních období dramaticky klesá. Praxe ukazuje, žedaňová zátěž průměrného obyvatele není jediným ukazatelem, kterým je nutné zabývatse při fiskálně-politických debatách. O Lafferově křivce a s ní spojenémefektu (zvyšování daňové zátěže nevede automaticky ke zvyšování daňovýchpříjmů, protože příliš vysoké daně demotivují lidi od práce, nebo je naopakmotivují k „daňové optimalizaci“ – daňovým únikům, přesunům sídel firem dozahraničí, atd.) už slyšel každý. Jenže ukazuje se, že nehledě na výši danízačíná v mysli poplatníka stále větší roli hrát spokojenosts kvalitou práce státní administrativy.
Mezní užitek státní správy
Je to logické. Hnedv prvním semestru se vysokoškolští studenti ekonomie učí o teorii poptávky,tedy i o tzv. teorii mezního užitku. Zjednodušeně řečeno: za jednotku zbožínebo služby jsem ochoten zaplatit maximálně tolik, kolik mi právě tato jednotkapřinese uspokojení (tj. mezní užitek). Lidé mají různé zájmy a potřeby, protojsou ochotni za totožné zboží platit různé ceny, nebo odmítají za různěkvalitní zboží platit stejně. Podobně založené úvahy lze aplikovat i na statek„státní administrativa“, který povinně platíme z našich daní. Důkaz? Ačkolivse daňová kvóta v Dánsku dlouhodobě drží na necelých 49 procentech HDP,tedy suverénně nejvýše z celé Evropy, téměř neexistuje, že by si Dáni nasystém veřejných financí ve vlastní zemi stěžovali (veřejně už vůbec ne), nebose jej dokonce snažili obcházet! S kvalitou tamní státní správy jsou totižvelmi spokojeni.
Skandinávské daně
To je ostatněcharakteristické pro všechny skandinávské státy. Vysoké podíly státníhopřerozdělování v daných ekonomikách jsou pro daňové poplatníky stravitelné,protože za své peníze dostávají velmi kvalitní protihodnotu. Věřte nevěřte, jeto skutečně tak. Když jsem se na téma daňových úniků bavil v Helsinkách s finskýmidaňovými poplatníky nad pivem za 7 eur (vivat spotřební daň na alkohol), dočkaljsem se vždy absolutního nepochopení, podezíravých pohledů a odpovědí typu „Jak jako daňový únik? Proč by někdoschválně neplatil daně?“, „Rodičejsou v důchodu, to jim rovnou můžu začít krást peníze z peněženky“, „Abyněkdo okrádal sám sebe? Proč proboha?“, „Klidněbudu platit ještě víc, když bude třeba“ nebo „Odkud že to jsi?“.
Snaha vyhnout se dani v ČR? Ilegální, ale racionální
V Českérepublice podobná ochota zatím nehrozí. Naopak. Narůstající četnost dotazů „A budete chtít daňový doklad“, případně „Chcete na to papír?“ při každodenních nákupech zboží či služebvšeho druhu lze brát jako ilegální, avšak ekonomicky racionální reakci daňovýchpoplatníků na současnou situaci. Ti nejsou spokojeni s kvalitou službystátu, a proto chtějí platit méně, přestože má naše daňová kvóta dle údajů Eurostatuv pěti letech klesající trend. Toto by měli brát v úvahu zaměstnanciministerstva financí, až budou hledat odpovědi na otázku, proč se kumulovanédaňové příjmy státu k červenci letošního roku zvýšily meziročně pouze o0,8 %, ačkoliv za celý rok by plánované zvýšení daňového inkasa mělo dosáhnoutmomentálně těžko představitelných 6,9 %.
Jak na to? Vše vyléčí kvalita!
Potíž je v tom, žepostihování daňových úniků za neodvedenou daň z kila prodaných meruněk, právěnainstalovaných okapů nebo opravené kabelky je téměř nemožné. Kde není žalobce,není soudce. Koruna ke koruně, a v rozpočtu rázem chybí miliardy. Nařešení „Nízké inkaso? Tak zvedneme daně!“rovnou zapomeňme, zvyšování daňové zátěže celý proces daňových úniků ještě umocní(via Laffer). Co s tím? Celý problém má jediné řešení. Systematickézeštíhlování veřejné správy, zjednodušování byrokratických procesů (nikolivzvyšování kvantity) a vpřed hledící reformní kroky musí voliče přesvědčit, žeplacení daní není házení peněz do kanálu. Politici, dejte se do práce! A tímnemyslím založení poslanecké komise či výboru…
