Německo se posledních 30 let ubírá směrem ke státem řízenému hospodářství. Po odchodu kancléře Ludwiga Erharda v roce 1966, který svými hospodářsko-politickými opatřeními dokázal vytvořit dobré prostředí pro život, kde se dařilo svobodě a aktivitě,které vyústily v prosperitu, to jde s Německem z kopce. V roce 1998 se ujímal vlády socialistický premiér Gerard Schroeder a prohlašoval, že sníží míru nezaměstnanosti na polovinu oproti tehdejšímu stavu, který činil na začátku roku téměř 12% (oficiální údaj podle národní statistiky; harmonizovaná míra nezaměstnanosti podle EU dosahovala necelých 10%).
Jaký je stav nyní? Oficiálně je v Německu bez práce více než 5 milionů lidí. Problémy s nezaměstnaností jsou strukturálního rázu a odrážejí rigidní trh práce s velkou mocí odborů. Oficiální národní míra nezaměstnanosti dosáhla v lednu 12,1%. Kdybychom však chtěli dostat skutečnou výši míry nezaměstnanosti, tedy podíl lidí, kteří nevytvářejí hodnoty poptávané na trhu, museli bychom k oněm více než 5 milionům připočíst dalších 1,5 milionu lidí, kteří vykonávají dotované veřejně prospěšné práce. A tak je míra nezaměstnanosti ve skutečnosti 15,5% (logicky důsledné by bylo připočíst i “zaměstnance” v celém státním sektoru, ale toto číslo je použito kvůli srovnání se stavem v roce 1998). Gerhard Schroeder tak oproti svému plánu snížit míru nezaměstnanosti na zhruba 6% zaostal o celých 9,5%. Za oním razantním nárůstem počtu nezaměstnaných stojí reforma Hartz IV, podle které se nyní mezi nezaměstnanené nepočítají jen lidé na podpoře v nezaměstnanosti, ale i lidé žijící z jiných sociálních dávek. Toto spojení je nejen kosmetickou úpravou, ale zásahem do vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Od roku 2005 bude dostávat plnou podporu v nezaměstnosti jen člověk, který je bez práce max.1 rok, poté bude dostávat mnohem nižší částku, která odpovídá současným sociálním dávkám. Ty ale obdrží jen v tom případě, že vyčerpal své zdroje, jako např.úspory, životní pojištění či příjem manžela/manželky. Odhadem tak budou vypláceny přibližně 2/3 předchozí podpory v nezaměstnanosti.
Program Hartz IV je završením souboru reforem trhu práce, které v Německu započaly v roce 2003. Podstatnými kroky prvních 2 reformních balíčků (Hartz I & II) byly různé rekvalifikační kurzy, podpůrné platby pro účastníky rekvalifikací, podpory podnikatelům rekrutujících se z řad nezaměstnaných, růst počtu pracovních center a vytvoření zvláštních pracovních míst s nižší, ale postupně rostoucí daňovou a sociální zátěží. Balíček Hartz III znamenal reformu pracovních center spočívající ve změně názvu! Německo se tak snažilo aplikovat tzv.aktivní politiku nezaměstnanosti. Jde o klasické nástroje, které stát používá v boji s nezaměstnaností, kterou sám jinými politikami vytváří. A výsledky jsou všude stejné, neustálý nárůst počtu nezaměstnaných. Program reforem Hartz tak ve skutečnosti žádnou reformou není, protože neodstraňuje podstatu problému nezaměstnanosti, naopak celou situaci zhrošuje. Takže místo jedné negativní státní politiky v podobě nejrůznějších regulací a dotací, které nezaměstnanost způsobují, tu máme negativní politiky hned dvě.
Podstatné snížení dávek v intencích reformy Hartz IV je však jen jednou stranou mince. Stát totiž nejprve musí vytvořit podmínky pro to, aby nezaměstnaný člověk našel práci, respektive aby někdo práci poptával. To je však na současném přeregulováním trhu práce s velkými náklady pro zaměstnavatele téměř utopie. A tak stát vybere na daních stejně, ale lidem bez práce rozdá méně. Přitom lidé dlouhodobě nezaměstnaní jsou bez práce právě v důsledku státních politik.
Reforma trhu práce musí spočívat na zrušení minimální mzdy, na reformě systému penzijního a zdravotního pojištění (jejich privatizaci), na výrazném snížení daní z příjmů fyzických osob, reformě zákoníku práce (musí být odbourána nerovnost v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, což znamená zrušit možnosti odborů vynucovat si neustálý nárůst reálných mezd, možnost porušovat pracovní smlouvy (stávky), a zjednodušit a zrychlit systém propouštění a najímání zaměstnanců). Jen takové kroky přispějí k žádané flexibilitě na trhu práce, která umožní najít práci komukoli. Na svobodném trhu platí, že existuje pouze dobrovolná nezaměstnanost. Každý kdo nepracuje, rozhodl se tak dobrovolně. K takovému stavu má dnešní situace, a to nejen v Německu, hodně daleko.
