Vrcholní představitelé členských států Evropské Unie se minulý pátek na summitu v Lisabonu dohodli na znění smlouvy, která má nahradit odmítnutou euroústavu. Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro evropské záležitosti, ve svém komentáři (Hospodářské noviny, 19. 10.) tuto „reformní smlouvu“ vyzdvihuje jako „přijatelný kompromis mezi maximalisty a minimalisty“:
„Racionální část reformy institucí a politik z původní „euroústavy“ zůstala zachována. Byl však opuštěn ústavní koncept a posílila kontrolní role národních států. (…) Evropa není zralá na ústavu. Podařilo se zabránit federálnímu experimentu, který by nepřipravenou unii přivedl do krize, a rozhodující politická role byla poprávu přiznána národním státům, které se tak nevzdávají své suverenity.“
Jaká je však skutečnost? Faktem je, že reformní smlouva se od zamítnuté ústavy liší hlavně formou, nikoli podstatou. Téměř veškeré změny, která přinášela ústava, totiž nalezneme i v reformní smlouvě. Výjimek je v tomto směru jen nepatrně a zpravidla mají ryze symbolický význam, např.:
- nepoužívá se slovo „ústava“
- nově zřízená funkce ministra zahraničí EU („Union Foreign Affairs Minister“) byla přejmenována na „Vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku („High Representative of the Union for Foreign Affairs and Security Policy“) — aniž by se však cokoli změnilo na jeho působnosti a charakteru jeho funkce.
- právní předpisy EU se nenazývají „zákony“ a „rámcové zákony“, jak bylo navrženo v ústavě, nýbrž se i nadále bude používat dosavadní označení „nařízení“ a „směrnice“
- žádný článek reformní smlouvy nezmiňuje společné symboly EU (vlajku a hymnu)
- byl vypuštěn článek o přednosti evropského práva před národní právem členských států (tento princip je ovšem jasně formulován v ustálené judikatuře Evropského soudního dvora a ústavní smlouva tedy v tomto směru nepřinášela fakticky žádnou změnu).
Co se změnilo, je technická stránka věci. Zatímco ústavní listina byla konsolidovaný dokument, jenž měl nahradit dosavadní právní základ EU, totiž Smlouvu o Evropské Unii a Smlouvu o založení Evropských společenství, reformní smlouva tyto smlouvy „pouze“ novelizuje. Jak uvádí Jan Komárek na blogu Jiné právo, v původní Smlouvě o EU přitom nezůstalo jediné ustanovení beze změny, ve Smlouvě o založení ES (přejmenované na „Smlouvu o fungování EU“) bylo provedeno 296 změn ve stávajících 318 článcích. Komárkovými slovy: „v podstatě se jedná o pohřbenou ústavní smlouvu, pouze zbavenou ústavní symboliky“.
