Rozhovor v časopise Profit, resp. jeho původní nezrácená verze
Jak byste vysvětlil podnikatelům, že v poslední době rostou ceny energií?
To je velmi dobrá otázka, ale špatně se to asi bude čtenářům číst. Těch vlastních důvodů je několik, ale začal bych obecněji. Pro ekonoma je vždy velmi jednoduché vysvětlit, proč rostou nebo klesají ceny. Buď se něco se děje na straně poptávky a něco se děje na straně nabídky. Tohle říci, ale umí i cvičený papoušek. Problém je poznat co konkrétně se děje. U elektřiny je to tak, že na straně nabídky množství dostupných zdrojů neroste či dokonce klesá a poptávka (byť pomalu, ale jistě) roste. A když máte takovouto rovnici po několik let po sobě, tak prostě ceny růst musí.
Ale v Česku není přece nedostatek zdrojů elektrické energie?
Ano, to je pravda. Ale Česká republika sama o sobě je v tomto ohledu poněkud specifická. Mezi lety 1996 a 2001 vzrostl u nás instalovaný výkon zhruba o 3 tisíce MWe a ve stejné době spotřeba elektřiny zhruba stagnovala, navíc po období jejího velkého poklesu z počátku 90. let. Současný instalovaný výkon v Česku je zhruba 17 tisíc MWe. Jestliže špičková poptávka u nás dosahuje hodnoty mezi 10 a 11 tisíci MW ročně, pak skutečně nemůžeme o nedostatku zdrojů u nás příliš hovořit a to ani ve střední horizontu a ani když bereme v úvahu i požadavky tzv. podpůrných služeb. Bohužel se to samé nedá říci o ostatních zemích okolo nás. A elektroenergetický trhy jsou ve střední Evropě poměrně značně propojeny. Klíčovým trhem v naší blízkosti je pak Německo. A pokud rostou ceny tam, pak z logiky principu tzv. „zákona jedné ceny“ se musí na propojených trzích ceny vyrovnávat a převáží nakonec cena na trhu větším – tedy v tomto případě ta německá. Důvodem je prostá možnost arbitráže mezi propojenými trhy.
A opravdu by ČEZ nemohl poskytovat zákazníkům nižší ceny?
Podívejte se na to z hlediska ČEZ. Díky tomu, že vlastní zhruba pět osmin regionální distribuce a stojí tak na obou stranách velkoobchodního trhu, pak konkurence ze strany tzv. nezávislých výrobců (tj. těch, kteří nevlastní distribuční sítě) je, přestože představují přes třetinu celkového instalovaného výkonu v ČR, omezená – koneckonců ČEZ je zároveň i tím, kdo jejich elektřinu z největší části nakupuje. Politika ostatních firem vlastnících distribuční sítě v Čechách (tj. E.Onu a PRE) je navíc… řekněme zvláštní. Jediným reálným konkurentem na našem trhu by tak mohly být dovozy. Ale kde chcete tu elektřinu nakupovat levněji? Samozřejmě v omezené míře to jde – např. kdybyste chytře zkombinoval elektřinu z Polska a Slovenska. Ale jsou tady problémy technického, obchodního a zejména regulačního rázu na tzv. přeshraničních profilech, není to prostě tak jednoduché a přímočaré. Současný stav propojení sice stačí na postupné vzlínání cen ve směru dominantního regionálního trhu, ale nestačí k plné a dokonalé arbitráži. k Proč by tedy ČEZ prodával za cenu nižší, když jí i nyní máme pod úrovní většiny našich sousedů? Naopak, vedení ČEZu by mohlo být soudní cestou napadeno např. minoritními akcionáři, kdyby např. z politických důvodů vyhovělo případnému tlaku vlády či kohokoliv jiného a cenu elektřiny drželo příliš nízko. A to nemluvím o tom, že poptávka po elektřině ČEZ by byla extrémní, neboť každý obchodník by se ji snažil získat a vyvézt – a realizovat rozdíl mezi politicky uměle drženou cenou zde a cenami zahraničními. A mělo by to i další důsledky, ke kterým se zřejmě ještě dostaneme.
A kdo za to může, že roste cena energií? Na koho si má podnikatel vůbec stěžovat?
Když to přeženu, ale ne příliš, tak můžete křičet na ulici a to je asi tak všechno – stejně to ničemu nebude. „Viníkem“ (uvozovky zdůrazňuji) je ten, kdo vyvolává vysokou poptávku – a zároveň neumožňuje růst nabídky – tím myslím v celém cenově relevantním regionu střední Evropy. (Podrobně k růstu cen elektřiny viz tento článek).
Není na vině samo tržní hospodářství?
To v žádném případě ne. Vždy platí, že když cena roste dostatečně dlouho, tak nakonec dojde k dodatečným investicím, které doplní chybějící nabídku a růst cen se zastaví nebo ceny dokonce poklesnou (některé náznaky oživující se investiční aktivity v energetice se již začínají objevovat – třeba v Německu, Finsku nebo ve Francii, ale i třeba v Bulharsku nebo v tak exotické části Evropy jako je Kosovo či Bosna-Hercegovina). Problém dnes je v tom, že díky mnoha regulacím všeho druhu a jiným státním zásahům je možnost vstoupit do odvětví výroby elektřiny omezenější, než byla dříve – což je celkem paradoxní – po několika letech tzv. liberalizace.
A co kdybychom ty ceny udržely dole pomocí regulace?
Kdybych stál před dvěma variantami – růst cen nebo státní regulace, tak je vždy lepší když ceny porostou – i když se to asi spotřebitelům vůbec líbit nebude (celkem pochopitelně). Růst cen značí vždy nějaký strukturální problém – třeba v nedostatku nabídky (náš případ) nebo v excesivní poptávce. Kdyby stát ceny zreguloval – ať už na velkoobchodním nebo na maloobchodním trhu, to nerozhoduje, pak tento klíčový a ničím nenahraditelný signál, že je něco v nepořádku, ztratíme.
Přesně tento problém nastal v tolik omílané a tolik nepochopené Kalifornii let 1998 až 2001, samozřejmě ve velmi dramatickém měřítku. Poptávka od roku 1998 neustále rostla, nabídka zejména díky bariérám vstupu do odvětví zůstávala stejná, ale ceny byly pro konečné odběratele regulovány na úrovni počátku 90. let. Protože spotřebitelé měli stále stejnou a nízkou cenu elektřiny, tak na rostoucí nedostatek vůbec nereagovali – vlastně si vůbec nevšimli, že je nějaký problém. Problému si naopak razantně všimly distribuční společnosti, které povinně nakupovaly elektřinu na velkoobchodním trhu (tam se jmenoval Pool), kde cena regulována nebyla a vzrostla v kritických letech i na desetinásobek maloobchodní ceny. Pokud draho nakupujete a prodáváte za méně, pak to nemůžete vydržet moc dlouho – nakonec distribuční firmy ztratily miliardy dolarů a zkrachovaly a jelikož jim již nikdo nebyl ochoten elektřinu prodat, došlo k oněm známým řízeným výpadkům elektřiny (rolling blackouts), které ale nemají nic společného s technickými výpadky sítí. Ale nebyl to problém neřešitelný, stačilo ceny konečným spotřebitelům deregulovat. Ty by samozřejmě významně vzrostly, což by se sice nelíbilo politikům, ale ukázalo by se, že elektřina je skutečně relativně vzácná (tj. vzhledem k jiným statkům) a lidé a firmy by s ní začaly více šetřit – jinými slovy poptávka by poklesla – zřejmě jen o pár procent (elasticita je v tomto případě poměrně nízká) – ty jsou ale v elektroenergetice často kritické – a v situaci Kalifornie tehdejší doby by se pak jednalo doslova o spásu. K takovému chování ale za situace regulované nízké ceny nemá nikdo žádný důvod.
Řekli jsme tedy, že poptávka roste a nabídka stagnuje, můžeme to probrat konkrétněji?
Poptávka roste jednoduše proto, že jak bohatneme, tak spotřebováváme více energie a v jiných formách – zejména více elektřiny oproti jiným médiím. Sice ji spotřebováváme mnohem efektivněji, ale vyšší efektivnost, alespoň prozatím nestačí vykompenzovat dodatečnou poptávku nových spotřebičů. Typickým příkladem je vybavení domácností – před dvaceti lety české domácnosti nevěděli, co je to mikrovlnná trouba, topinkovače, toustovače, varné konvice, druhá nebo třetí televize, PC na každém druhém stole, sklokeramické desky na sporáky atd. Dnes se jedná o běžnou výbavu – a tak přesto, že ledničky, pračky a trouby jsou mnohem efektivnější spotřeba elektřiny roste. A což teprve až nastoupí klimatizace jako běžné vybavení domácností…
A jaké hlavní faktory způsobují to, že neroste nabídka zdrojů?
Musíme se na to podívat zase z pohledu podnikatelů. Kdo chce a může postavit dnes v ČR elektrárnu? Téměř nikdo. Těch důvodu je několik. Za prvé, jsou nyní daleko tužší ekologické předpisy než byly před 15 či 20 lety. To zvyšuje požadavky na investice (odsíření, odprášení, v budoucnosti denitrifikace atd.). Je také velmi problematické někam elektrárnu umístit. Jděte do nějakého městečka a řekněte jim, já vám tady postavím elektrárnu. Já nevím, jestli budou úplně nadšení. Všichni chtějí elektřinu, ale elektrárnu ať mají sousedi. Vzrostly i variabilní náklady, protože vzrostla cena ropy, zemního plynu a v poslední době i uhlí a také jaderného paliva. Takže ceny elektřiny, které dříve stačily k vygenerování takového cash flow , které by pokryly investiční náklady, nějakou míru výnosnosti a ještě rizikovou prémii dnes prostě nestačí. A to vůbec nebereme v úvahu možné problémy „nefundamentální“, jako např. struktura českého trhu s dominancí ČEZ na jeho obou stranách – poptávky i nabídky. Potenciální nový subjekt by musel mít vlastní obchodní společnost (nebo se dohodnout s nějakou jinou), aby svoji elektřinu někde prodal a nebo by se musel dohodnout s ČEZ. Proč by to ale ČEZ dělal? Proč by se dohadoval s někým, kdo by stavěl konkurenční elektrárnu. To ji raději postaví sám – zkušeností a síly má na to dost.
Když tohle potom sečtete, tak se není co divit, že nějaký boom ve výstavbě nenastává, byť některé projekty (zejména plynových elektráren) se zejména v Německu již začínají rozjíždět – viz výše. V Čechách zatím staví jenom ČEZ – ale i u něho se jedná o obnovovací a nikoliv nové investice. A to se neobnovuje ani na 100% původního stavu.
Naznačil jste část problémů plyne z nedávného prodeje distribučních společnosti do rukou ČEZ (rok 2002 až 2003). Existuje ještě cesta zpět?
Teoreticky samozřejmě – vždy jde jakoukoliv firmu rozdělit – otázka je jenom kolik to bude stát, jak dlouho to bude trvat a je-li k tomu vůle – v tomto případě politická. A tu právě nevidím – neexistuje v ČR politická síla, která by reálně uvažovala o znovu rozdělení ČEZu – v jakékoliv formě. ČEZ tu s velkou pravděpodobností zůstane v současné podobě nadlouho. A to je problém.
A co s ekologickými normami a problémy s umístěním elektráren?
Ekologické předpisy by se asi měly trochu, když už ne uvolnit, pak zlogičtit a ty nesmyslné zrušit – třeba systém obchodování s emisními povolenkami bych nejraději zrušil bez náhrady okamžitě – ale to již není vnitropolitická diskuse, nýbrž diskuse na úrovni EU. Pak zde je otázka, jak přesvědčit lidi, aby elektrárnu někde chtěli či alespoň, aby proti ní neprotestovali. Ale to je úloha samotných firem – firmy samotné musí pracovat na tom, aby lidem vysvětlili, že elektrárenský byznys není tak špatný ani tak neekologický. Byly doby, kdy elektrárny znamenaly pro tu danou oblast sice peníze, ale také obrovské ekologické problémy, dnes už to však není dávno pravda. Ale v public relations mají firmy opravdu velké rezervy.
A kdy bude podle vás bude ČEZ privatizován?
Všiml jste si – žádnou křišťálovou kouli na stole nemám a Divination vyučuje profesorka Trelawnyová v Bradavicích, nikoliv já na VŠE. Ale vážně, ČEZ nebude zprivatizován rychle. Žádná vláda nebude mít příliš zájem ČEZ prodat. Je to příliš lákavý pašalík pro umisťování svých věrných a zdroj moci pro ovlivňování mnoha subjektů v celé ekonomice – přímo nebo nepřímo. Rád bych se ale mýlil.
ODS uvažuje o tom, že prodá část akcií ČEZ, aby získala 30 miliard do rozpočtu. Libí se vám toto řešení?
To není řešení, to je pouze možný postup, který ale nezmění prakticky nic – 30 mld. odpovídá zhruba 7 nebo 8 procentům akcií – i po tomto prodeji by státu zůstala pohodlná většina kolem 60% procent. Tento prodej nic neřeší – kromě požadavků na dodatečné zdroje ve státním rozpočtu. A proto se mi nelíbí – státní rozpočet by neměl být doplňován z privatizačních příjmů – omezuje se tím tlak na nutné reformy.
Pojďme se podívat také na trh s plynem. O privatizaci Transgasu se popsalo stohy papíru, ale jelikož tento krok stále značně ovlivňuje současný trh s plynem, tak by bylo vhodné alespoň stručně se k této privatizaci vrátit.
V roce 1998 bylo rozhodnuto, že Trangas nakoupí na volném trhu podíly již částečně privatizovaných regionálních distribučních společností (REGASů), tak aby měl spolu se státem majoritu. Podařilo se to v šesti společnostech. Pouze dvě z nich z různých důvodů vyklouzly Pražská a Jihočeská. Celé státem znovuovládnuté plynárenství bylo na přelomu let 2001a 2002 prodáno RWE za z hlediska vlády velice zajímavou cenu – 4,1 mld. Euro. Dodnes se jedná o největší českou privatizaci.
Nedocílilo se reintegrací vyšší ceny za privatizaci Transgasu. A není to nakonec dobře?
Jak pro koho. Samozřejmě, že když se vytvoří jedna velká monopolní firma, tak při jejím prodeji získáte více než, když ji prodáte po kouskách. Problém je však ten, že to někdo bude muset zaplatit – RWE nekoupil Trangas, protože měl rád Českou republiku. Zaplatil 4,1 miliard Euro, protože si spočítal, že se jim to za určitých okolností vrátí. A jedním z těch, kdo tento obchod platí, je spotřebitel prostřednictvím vyšších cen, než by byly, kdyby bylo subjektů na plynárenském trhu více než dnes. Z dnešního pohledu to opravdu pro RWE nebyl tehdy špatný obchod.
Pojďme teď do současnosti. Jak hodnotíte to, že Energetický regulační úřad (ERÚ) se rozhodl regulovat znovu ceny plynu, zatím do března 2007?
Tady platí to samé jako pro elektřinu. Když začnete regulovat cenu plynu, tak posíláte špatné signály na dvě strany. Na stranu poptávky říkáte – spotřebovávejte více plynu, neboť je levný. Na straně nabídky říkáte naopak – nevstupujte, protože se to nevyplatí – zisky jsou nízké. Problém nedostatku zdrojů a konkurence mezi nimi a vysoké poptávky ještě zhoršujete. Regulace situaci petrifikuje a tím fakticky zhoršuje. Jakmile ji totiž zavedete, nikdy (nebo téměř nikdy) neskončí, neboť nikdy nebude dostatečná konkurence – její vznik je totiž znemožněn právě zavedenou regulací. Trochu je to problém slepice nebo vejce – po čase už nikdo neví, co bylo první. Mezi námi – byla to ta slepice…
A co se tedy dá v současnosti dělat s nefungujícím trhem s plynem?
Dnes reálně skoro nic. Navíc, současná situace nepostrádá značnou ironii. Jak současný předseda ERÚ, tak i předseda ÚOHS byli v minulosti velmi vysokými úředníky na Ministerstvu průmyslu a obchodu. A dnes mají v popisu práce „bojovat“ proti tomu, co v minulosti pomáhali vytvořit a obhajovat. No, zatím „bojují“ tak, že současný stav se ještě zhoršuje.
Každá domácnost si od začátku tohoto roku může vybrat svého dodavatele elektřiny, u plynu to bude možné v příštím roce. Má tato liberalizace nějaké pozitivní výsledky?
V cenové oblasti samozřejmě nikoliv. Podíl silové elektřiny (tj. té části prodejů, které se týká liberalizace) na celkové ceně u domácností tvoří zhruba třetinu a průměrná domácnost (která elektřinou netopí) spotřebuje několik málo stokorun elektřiny měsíčně. Případná změna dodavatele silové elektřiny by znamenala úsporu (pokud vůbec nějakou), pak v řádech korun – to není zajímavé. Ale na druhou stranu, ty hlavní změny ve prospěch zákazníka se přece jenom udály, ale už dávno předtím – v dobách kdy bylo jasné, že liberalizace skutečně nastane. Stačila jenom hrozba, že teoreticky mohou přijít jiní dodavatelé elektřiny a bývalé monopoly se přece jenom začaly chovat k zákazníkům lépe – uživatelsky příjemněji. Ne že by nebylo, co zlepšovat, ale některé kroky byly již učiněny – vznik call center, samoodečty atd. Už to není (alespoň většinou) jednání typu, jestli si chcete vyměnit elektroměr, tak tady budete v deset a šmytec, jinak si trhnětě nohou. Jsou na nás přece jenom příjemnější.
Probrali jsme tedy situaci na trhu s elektřinou a plynem. Existují však také tzv. alternativní zdroje a EU se je rozhodla podporovat. Souhlasíte s podporou těchto zdrojů?
Podpora obnovitelných zdrojů energie se nedá odůvodnit vůbec ničím. Naopak má velké vedlejší negativní efekty, které jsou často dost neekologické. Můžeme začít například větrnými elektrárnami. Větrníky mají totiž jednu nemilou vlastnost. Platí základní pravidlo, že všechny konvenční energetické zdroje zpravidla běží a výjimečně vypadnou při nějaké havárii. U větrníků je to však naopak, normálně neběží a jenom výjimečně něco vyrábějí. Větrníky nejsou také postaveny tam, kde jsou z hlediska sítě či spotřeby potřeba, ale tam kde alespoň někdy fouká. Takže najednou vítr zafouká, elektřina z větrníků se nahrne do sítě, v místě kde ji ale vůbec nikdo nepotřebuje, a vytváří se tím strašné problémy v síti – komplikuje se provoz, jsou vyšší požadavky na kapacity propojení, řízení a koordinaci soustav, blokují se profily na hraničních profilech a zvyšují se požadavky na záložní-konvenční zdroje. Záložní zdroje pak často běží v neoptimálním režimu a jejich provoz je tak mnohem neekologičtější, než kdyby běžely normálně. Nikdo zatím tyto celkové vedlejší efekty přesně nekvantifikoval, ale v evropském měřítku se jedná o desítky miliard Euro. Že se nejedná o malý problém svědčí to, že v SRN je zhruba 16 tisíc MWe jenom ve větrnících. Jejich využitelnost je maximálně 15%. A to už vůbec nemluvíme o tom, že výkupní cena je nehorázně vysoká – zhruba pěti- až šestinásobná oproti ceně, která by odpovídala kvalitě elektřiny dodávané větrníky. Kdo myslíte, že všechny náklady zaplatí?
Dalším populárním čistým zdrojem je biomasa. Ani jejích podpora se vám nelíbí?
Biomasa je sice u nás daleko využívanější než energie z větru, ale její podpora má i své velké problémy a nečekané zádrhele. Hlavním zásahem do trhu biomasy je podpora tzv. spoluspalování biomasy s uhlím v tepelných elektrárnách. Tato podpora, která u nás funguje od roku 2002, byla natolik štědrá a poptávka po biomase se zvýšila natolik, že trh s biomasou reagoval logicky – cena biomasy vzrostla na více než dvojnásobek. Toto zvýšení pak dopadlo na mnoho obcí, které v minulosti – často za dotace – postavily kotelny na spalovaní biomasy a ocitly se v ohrožení, že tyto dotace budou nuceny vrátit, protože díky vysokým cenám tepla není tolik připojených, jak se plánovalo.
Stejně tak je biomasa velice náročná na dopravu – je energeticky méně vydatná, a proto se musí dovézt více hmoty a z více míst. Ekologické dopady dodatečných dopravních nároků na biomasu také nikdo nespočítal. Navíc masivní podpora investic do biomasy zvyšuje poptávku po investičních celcích na biomasy – což vyúsťuje v naprosto nehorázně vysoké ceny realizovaných kotelen. Ten, kdo získává tak nejsou ani tak spotřebitelé – ale spíše dodavatelé technologie. Doplatí na to ti, kdo na dotace z různých důvodů nedosáhnou a také daňoví poplatníci – z něčeho se dotace vyplácet musí.
Mnoho odborníků považuje za nejlevnější a nejčistší energii tu z jaderných elektráren. Souhlasíte s nimi?
Nemám apriori nic proti energii z jádra, pokud se jaderné zdroje samy uživí. Ale už třicet let se žádné jaderné elektrárny v západních zemích nestaví. Ve východní Evropě byl konec výstavby spojen s pádem komunismu a tím i politické podpory těmto projektům. Dnes se staví jenom v Rusku, Číně, Indii (tam nejvíce!), Tchajwanu, Iránu či Pakistánu, tedy v zemích, které mají k trhu v energetice opravdu dost daleko. Velkým mýtem je totiž to, že se jaderné elektrárny přestaly stavět po incidentech ve Three Miles Island a v Černobylu. Tyto incidenty ovlivnily veřejné mínění proti jádru nezpochybnitelně, ale boom výstavby jaderných elektráren skončil dávno předtím – z ekonomických důvodů. Ani tehdejší monopolní společnosti, totiž nemohly své jaderné programy financovat. A prozatím není žádná známka toho, že by se situace změnila. Výjimkou měla být a nový směr měla ukázat jaderná elektrárna Olkiluoto 3 ve Finsku, která se v současnosti také staví. Jenže i tam se ukazuje, že s tou ekonomičností tohoto zdroje to nebude nic valného. Staví se teprve rok, a už za tu dobu nabrala výstavba rok zpoždění a bude také dražší než se předpokládalo. Ale do budoucna nelze vyloučit, že se jádro vrátí. Doufejme, že nyní již bez vládních dotací a ochrany.
Které alternativní zdroje mají podle váš šanci se uchytit?
Něco jsem říkal o té křišťálové kouli, pořád mě nějak schází. Budu se muset Trelawnyové zeptat, zda mi nějakou nedá… Řeknu takhle, jenom ty, které se uživí na trhu. Ale které to budou – kdybych to věděl, tak vezmu všechny své peníze a investuji do nich. Zatím jsem na to nepřišel a tak mám peníze na účtě…
A ani se nepokusíte podnikatelům poradit, jaký zdroj se zdá odborníkovi na energetiku jako nejperspektivnější?
Zdánlivě jednoduchá otázka – těžší je obecná odpověď. Neexistuje nejlepší zdroj – záleží na tom, jak a k čemu jej chcete provozovat. Jaké na něj budete klást nároky ve smyslu provozu, zatížení, požadavků na odolnost, dostupnosti paliva, geografického umístění atd. Prostě záleží na konkrétní situaci – to je přesně úkol pro inženýrské a konzultační firmy, aby tyto otázky s podnikateli a investory probraly a podle nich pomohli rozhodnout. Lepší obecnou odpověď neznám.
