Ústavní soud dnes nejtěsnějším poměrem hlasů 8:7 potvrdil ústavnostregulačních poplatků ve zdravotnictví (plné znění nálezu je k dispozicizde – včetně odlišných stanovisek „přehlasovaných“ soudců Rychetského,Nykodýma, Wagnerové, Güttlera, Duchoně, Musila a Holländera).
Většinové stanovisko (sepsané soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem) především zdůrazňuje zásadu soudcovské zdrženlivosti a minimalizacizásahů do pravomocí vlády a zákonodárce v otázkách „v podstatěpolitick[ých], kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv“(bod 90.):
„Ústavní soud (…) dodává, že pokud by postupoval ve vztahu k jakékolivreformě, tedy i reformě zdravotnictví, příliš aktivisticky, vytvořil byzajisté posléze judikaturu, která by a priori zavírala dveře jakýmkolivreformním snahám.“ (bod 91.)
Ústavní soud navíc naznačil (bod 102. a bod 134.), že podle jeho názorubylo možno zamítnout návrh na zrušení regulačních poplatků „již z důvoduzachování zdrženlivosti“, kteréžto tvrzení je v oblasti českéhoústavního soudnictví dosti unikátní a bezprecedentní. Přesto však„podpůrně“ podrobil regulační poplatky poměrně „měkké“ formě přezkumu -tzv. testu rozumnosti (srov. bod 103.). Výsledek (bod 118.):
„Ústavní soud neshledal, že by regulační poplatky měly všeobecně„rdousící efekt“ a činily by reálně pro kohokoliv zdravotní péči čizdravotní pomůcky nedostupnými. (srov. též bod 119.)
Většina Ústavního soudu se tak přiklonila k tomu, co jsem v předchozím komentáři označil za „poněkud volnější a méně formální výklad“ čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Na závěr ÚS opětovně zdůraznil, že zákonodárce má ve věcech tohoto typu velmi široký prostor pro uvážení konkrétního řešení, přičemž:
„zásah Ústavního soudu v analogických věcech by mohl přicházet do úvahytoliko v případě flagrantní svévole, libovůle a nerozumnostizákonodárce, která – jak bylo opakovaně řečeno a naznačováno – v tétověci nebyla shledána.“ (bod 134.)
Odlišná stanoviska přehlasovaných soudců
Přehlasovaní soudci vyjádřili v mnoha ohledech ostrý nesouhlas světšinovým stanoviskem. Celá řada z nich je přesvědčena, že čl. 31Listiny zákonodárci neumožňuje (téměř) plošně zpoplatnit zdravotní péči (hrazenou z veřejného zdravotního pojištění). Tazdravotní péče, která je pojištěncům plně hrazena z veřejnéhozdravotního pojištění, by jim měla být poskytnuta bezplatně; zákon můžepouze stanovit, která péče bude z veřejného pojištění hrazena jenzčásti, popř. vůbec ne (stanovisko např. Rychetského, Nykodýma,Wagnerové atd.). Soudci rovněž poukazovali na skutečnost, že většinovéstanovisko se odchyluje od dosavadního výkladu „bezplatnosti“ vjudikatuře Ústavního soudu, aniž by však k této změně právníhonázoru Ústavního soudu došlo zákonem předvídanou procedurou (srov. § 13zákona o Ústavním soudu ČR, jenž vyžaduje kvalifikovanou většinu (aspoň devíti soudců) k přijetí rozhodnutí, jež je založeno na právním názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v některém z předchozích nálezů ÚS). Na adresu tvrzení většiny soudců, že regulační poplatkynemají „rdousící efekt“ a nepřestavují bariéru v přístupu k lidskydůstojné zdravotní péči pro žádnou kategorii osob, Rychetský uštěpačně poznamenal:
„Jak se k tomuto dospělo se ovšem z nálezu nedozvíme, ačkoliv naÚstavní soud se již obrátily desítky jednotlivců i organizací (např.Národní rada osob se zdravotním postižením, Svaz tělesně postižených)dokládajících přinejmenším u specifických skupin obyvatelstva přesnýopak.“
Holländer a Wagnerová se rovněž domnívají, že toto tvrzení většiny nemá oporu v důkazních materiálech, jež měl soud k dispozici.Eliška Wagnerová dokonce vyslovila na adresu většinového stanoviska tento odsudek (viz její odlišné stanovisko, bod 4.):
„tvrdím, že dnešním rozhodnutím utrpěla důvěryhodnost Ústavního souduČR jako instituce budované patnáct let, která má dbát na dodržováníústavnosti, jejímž imanentním znakem je i usilování o prosazováníelementární obecné spravedlnosti, přičemž nelze dnes ještě odhadnout, ojak hlubokou škodu půjde. Pro všechny zmíněné vážné nedostatky nelze,dle mého soudu, názory v nálezu vyslovené považovat za precedentněpůsobící a vytvářející překážku v podobě rei iudicatae.“
