Romové jdou do práce
Romové zpravidla žili ve velkých rodinách, které se nazývaly famel’ije (nebo také fajty). Tyto rodiny byly monoprofesní a synové pomáhali otcům při provozování řemesel, překupnictví a hudby, a tyto profese po nich dědili. Zároveň famel’ije plnily sociální funkci, když poskytovaly pomoc sociálně slabým a zdravotně bezmocným členům rodiny v případě nouze, stáří a nemoci [1]. Romové pracovali i ve středověku. Tehdy provozovali například kovářství, kotlářství nebo cínařství. V tehdejších Uhrách měla o Romy zájem šlechta, kvůli tomu, že Romové vyráběli zbraně, provozovali hudbu anebo sloužili ve vojsku. Na území někdejšího Rumunska rýžovali zlato. Bohužel cechy bránily (nejen) Romům ve výrobě, a tak často nalézali tito jen okrajové uplatnění [2]. Dle Nečase: „Z tradičních řemesel bylo pro zajištění životní existence Romů nejužitečnější kovářství.“. Šlo o výrobu hřebíků, řetězů a drobnějšího zemědělské nářadí. Další zdroj uvádí výrobu seker, motyk, nebozezů, rožňů, zámků atp. Toto zboží pak Romové směňovali za jídlo a jiné potřebné věci. Až svoji produkcí nasytili Romové lokální trh, tak se přemístili dále a časem se opět vrátili. Pro tento způsob kovářství se dokonce ujal termín cikánské či malé kovářství. „Druhou nejfrekventovanější romskou profesí bylo překupnictví.“. Nástup manufakturní a tovární produkce ovšem tyto možnosti omezil a Romové museli zejména kovářské řemeslo (ale také překupnictví a hudební činnost) opouštět [3]. Ekonomika nyní nabízela jiné práce. Dle Nečase: „Romové pracovali téměř pravidelně při sklizních obilí nebo řepy na velkých hospodářstvích a za několikatýdenní práci si po jejím skončení přinášeli domů poměrně slušné deputáty.“ Dále vypomáhali krátkodobě při polních pracích také u místních rolníků, dále na stavbách, při lesních a regulačních pracích, v cihelnách, v lomech, v domácnostech vesničanů, jako pasáci dobytka atp. Tyto práce nepotřebovaly žádnou velkou kvalifikaci nebo dovednost [4]. Změna v pracovních příležitostech vedla i k usazování romských rodin. Ty se na své cesty dle Nečase vypravovaly stále v delších intervalech a začaly stany nahrazovat chatrčemi ze dřeva [5]. Zajímavé, ale v tehdejší době normální, je zaměstnávání dětí. Například v případě kovářství obsluhovaly odrostlejší děti kovářský měch: „Šlo tedy o určitou dělbu práce, do níž se zapojovali prakticky všichni členové rodiny, kteří uměli zastat příslušné pracovní úkoly…” [6]. Děti prostě pracovaly proto, aby se mohla rodina uživit.
Ostatní příjmy a kriminalita
Nečas upozorňuje, že mezi další zdroje příjmů některých romských rodin patřilo i žebrání a prostituce [7]. Proti tomu lze stěží co namítnout, jednalo se o zdroje příjmů, které nejsou z většiny spojeny s podvody anebo násilím. V případě prostituce je možné také hovořit o práci. Autor se věnuje také kriminalitě tehdejších Romů: „Z majetkových deliktů se vyskytovaly nejčastěji prosté krádeže, po nichž následoval polní a lesní pych a jiné formy svépomocného přisvojování. Předmětem této trestné činnosti se stával menší dobytek, zejména drůbež, dále kusy šatstva a prádla, peřiny a rovněž potraviny… Uvedená kriminalita měla příležitostný ráz a škody z ní nebyly přílišné.“[8]. S kriminalitou mohly (ne však nutně) mít co do činění i hazardní hry. Dalším problémem byly podvody při překupnictví – například prodej starých a dušných zvířat při snaze zakrýt jejich vady [9]. Jak je patrné jednalo se převážně o drobnou kriminalitu (u prodeje „pančovaných“ koní by se dalo hovořit o větší kriminalitě), která byla také provozována některými členy většinových národů. To se týkalo zejména lesního a polního pychu. Na druhou stranu nemohl být tehdejší Rom obecně ztotožňován se zlodějem dobytka, pokud si uvědomíme, že Romové pracovali dle Nečase i jako pasáci dobytka (viz výše). Jako u jiných národů někdo se prostě živí slušně a někdo prostě krade. Mezi světovými válkami se uvádí jiný druh obživy Romů, a to pro oblast Slovenska. Zde v této době byly vesnice stavěny často ještě z nepálených cihel a Romové patřili mezi jejich významné dodavatele [10].
Do kriminálních statistik se mohli Romové dostat pouze i tím, že neměli například při svém kočovném životě náležité cestovní pasy [11]. Romové také vcelku neradi chodili do školy, děti i rodiče školu přijímali s nechutí a nedůvěrou. „Vzdělání jim totiž bylo málo, co platné jak pro život v romské osadě, tak vlastně ještě mnohem méně na kočovném voze.“ [12].
Symbióza
Nečas uvádí, že (díky výše uvedeným ekonomickým aktivitám) docházelo na venkově k zvláštnímu symbióznímu vztahu mezi většinou a menšinou a k jisté ekonomické provázanosti, která byla více či méně výhodná pro obě strany. Statky, dvory a selské usedlosti získávaly pracovní sílu a pracovní síla získávala práci (tj. prostředky k uspokojení svých potřeb) [13]. Něco podobného bylo samozřejmě platné i pro kovářství, překupnictví a jiné romské podnikání. Takové ekonomické aktivity postupně často směřují i k symbióze mezi různými etniky. Nečas uvádí příklad, kdy terénní výzkum ze začátku 20. století v západomoravském Bohusoudově vedl ke konstatování, že potomci původně přistěhovalých Romů zde: „…žili v symbióze se svými neromskými sousedy a že obě společenství se vzájemně respektovala a vycházela spolu po dobrém, bez jakýchkoliv projevů odporu, zášti či nepřátelství.“ [14]. K tomu došlo zhruba po něco více jak sto letech od příchodu prvního z Romů do Bohusoudova. Roku 1844 byla v obci trvale přítomna (byla usedlá) už polovina romských osob – k zvýšené míře symbiózy tak došlo (přesněji tato byla zjištěna) zhruba za asi až 60 let od této doby [15]. Koncem 19. století se pro Moravu uvádí, že mezi Romy bylo usedlých již téměř dvě třetiny [16]. Konstatuje se také, že asimilace Romů usedlých v obcích probíhala rychleji a příživnické zdroje obživy (zřejmě je myšlena žebrota a drobné krádeže) byly těmito využívány stále méně. Bylo totiž výhodné být za dobře se sousedy, protože tito mohli v nouzi Romům pomoci. Romští výrobci pak měli i strach o případnou ztrátu svých klientů [17]. To potvrzuje význam ekonomických motivů pro vznik symbiózy.
Závěr
Jak je tedy patrné, dříve Romové běžně pracovali, a to včetně dětí. Nic moc jiného jim totiž nezbývalo. Soukromý sociální „systém“ nebyl zpravidla ochoten podporovat trvale práceschopné lidi. Ti něco mohli dostat často jen v případě nouze a to ještě tak, aby se sami postavili na svoje vlastní nohy. Pokud tedy chtěli Romové něco k snědku, k bydlení, k zábavě, k oblečení atp., tak zpravidla museli někomu poskytnout nějakou cennou službu nebo zboží. Zároveň se v té době zřejmě Romům nekladlo do cesty za získáním práce (vyjma pronásledování kočovníků a vůbec lidí putujících za prací [18] a částečně i povinné školní docházky) tolik překážek (minimální mzda, bezpečnost práce, daně atp.). Je také patrné, že to byly ekonomické příčiny, které významně napomohly začlenění Romů do tehdejší společnosti. Jistě symbióza a provázanost nevznikla ze dne na den a nešlo to u některých lidí z obou stran bez problémů (drobné krádeže, podvody, pronásledování) a trvalo to také docela dlouho. V současné společnosti je však situace horší. Sociální systém učí občany disponující nízkokvalifikovanou prací, že k obstarání jídla, bydlení, zábavy, oblečení atd. vede i jiná méně namáhavá cesta [19]. Cestě za prací se naopak kladou větší překážky. Ekonomické motivy nám tedy nefungují, a tím nám nemůže fungovat ani příliš symbióza. Oba dva národy se přímo nepotřebují. Symbiózy a provázanosti za takovýchto okolností nemusí být dosaženo za desítky let či stovku let (jako tomu bylo v případě Bohusoudova), ale může to trvat déle anebo k tomu nemusí dojít nikdy [20].
[1] Nečas-19. století, s. 480.
[2] Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 2. V pozdější době je uváděno, že moravská šlechta Romy na svých panstvích poměrně často tolerovala (Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3).
[3] Ibid, s. 481 a podobně i s. 489 a Nečas-18. století, s. 272.
[4] Nečas-19. století, s. 485 a podobně Nečas-18. století, s. 274.
[5] Nečas-18. století, s. 274 a Nečas-19. století, s. 482.
[6] Nečas-18. století, s. 272.
[7] Nečas-19. století, s. 482 a 486.
[8] Ibid, s. 486. Ke kriminalitě na příkladu Bohusoudova viz i Nečas-18. století, s. 273-274.
[9] Ibid, s. 481.
[10] Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3. Romové zde vyráběli i pálené cihly.
[11] Nečas-18. století, s. 273. Dle strany 272 se zdá, že tyto pasy mohl dostat jen živitel rodiny a ne další příbuzní, kteří však pro obživu byli také nutní.
[12] Nečas-19. století, s. 484. Podobně Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3. Zde se i tvrdí, že děti nechodily do školy, protože se musely podílet na zajišťování obživy rodiny.
[13] Nečas-19. století, s. 485. Dle expozice v Muzeum romské kultury ženy posluhovaly u vesničanů doma a na poli (Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3). To svědčí o jistém stupni důvěry k Romům.
[14] Nečas-18. století, s. 274-275. Ani to ovšem nezabránilo likvidaci zdejších Romů v nacionálně socialistických koncentračních táborech.
[15] Nečas-18. století, s. 273.
[16] Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3. V Čechách byla situace rozdílná a během 19. století se zde Romové moc neusazovali. Živili se zde překupnictvím, podomním obchodem, jako broušením, opravováním deštníků, čistěním peří, žebrotou a drobnými krádežemi (Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3).
[17] Muzeum, stálá expozice Příběh Romů, sál 3.
[18] Dvořák.
[19] Vzdělání v ní nehraje také významnou roli.
[20] Srovnej s Dvořák.
Literatura:
1. Dvořák, L. Potulka, postrk, možná i střída [online, 2011]. Dostupný z (přístup IX/2012): http://www.libinst.cz/komentare.php?id=607
2. Nečas, C. Rom – Cikán – Příklad Martina Daniela vulgo Nosála. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
3. Nečas, C. Rom – Příklad Jana Malíka jeho rodu. In Malíř, J. aj. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-175-8.
4. Muzeum romské kultury, Brno.
