Spojené státy zažívají poslední dva roky hospodářský rozkvět a ještě nedávno se zdálo, že tento trend bude pokračovat. Objevovali se sice ekonomové, například i na stránkách HN americký profesor Samuel Bostaph (který přednášel na na jaře na FNH VŠE), který varoval před splasknutím cenové bubliny na americkém realitním trhu, ale většinový názor to nebyl. Jako hrozbu, nejen pro americkou ekonomiku, dnes vidí ekonomové něco jiného. Ceny ropy rostou v podstatě už od roku 1998, kdy se příblížily svému minimu 10 dolarů za barel. Dnes je cena nad 60 dolary. Nepřetržitě cena ropy roste poslední čtyři roky, od září 2001, a nyní se projevují důsledky.
Inflace ve Spojených státech je nejvyšší od roku 1991. V září dosáhla meziročního nárůstu 4,7%, když v samotném září ceny vzrostly o 1,2%, nejvíce od roku 1980. Může za tento nárůst cen skutečně enormní zdražení ropy a ropných produktů? Ne tak docela. Spojené státy zkreslují skutečnou míru cenového nárůstu ve své ekonomice. Počátek tohoto procesu najdeme v roce 1996, kdy finanční výbor Senátu doporučil úpravu v metodice výpočtu indikátoru CPI (index spotřebitelských cen), na jehož základě se inflace měří. Statistický úřád následně tato doporučení akceptoval a začal na jejich základě upravovat CPI.
Mezi nejzásadní úpravy patřila změna metodiky vah jednotlivých položek z aritmetické na geometrickou, čímž automaticky v indexu klesá váha položkám, jejichž cena roste a naopak roste váha položek jejichž cena klesá. Další úpravou bylo přizpůsobování cen změnám v kvalitě. Pokud tedy například nové automobily disponují lepším vybavením, úřad adekvátně upraví (sníží) i cenu automobilu, která vstupuje do indexu. Statistický úřad také upravuje index metodou substitucí. Roste-li cena určité položky a existuje-li substitut, pak je možné tuto položku nahradit či doplnit tímto substitutem. Důvod je ten, že rostoucí cena indikuje, že lidé přešli k substitučnímu produktu (např. od hovězího k vepřovému masu). Další úpravou jsou i tzv. sezónní změny, kdy se „uhlazují“ periodické cenové výkyvy některých položek (včetně cen benzínu). Navíc, statistický úřad může měnit váhy jednotlivých položek a to zcela svévolně. V USA jde zejména o ceny bydlení, kdy index CPI minimalizuje obrovský nárůst cen nemovitostí.
Pokud bychom vzali v úvahu starou metodiku výpočtu indexu CPI, došli bychom k tomu, že trendově se pohybují oficiální CPI a původní CPI stejně, ovšem rozdíl mezi nimi je zhruba 2 až 2,5 procenta. Oficiální statistika vykázala za posledních devět let (tedy od doporučení finančního výboru) průměrnou roční míru inflace 2,4 procenta. Podle původní metodiky by však měla být míra inflace 4,4 až 4,9 procenta. Toto číslo potvrzuje i jiná metoda odhadu inflace. Množství peněz v USA (měřeno indikátorem M3) se za stejnou periodu zdvojnásobilo, zatímco objem reálné produkce vzrostl o 35%. Výpočtem pak dojdeme k tomu, že ceny rostly v průměru o 4,7% ročně. Znamená to, že míra inflace ve Spojených státech je ve skutečnosti už téměř deset let dvojnásobná oproti oficiálním údajům. Není se co divit, když se dekádu co dekádu množství peněz v ekonomice zdvojnásobuje.
Opticky nižší míra inflace má i další důsledky. Index CPI slouží vládním úřadům jako základ pro výpočet životních nákladů. Na jejich základě se zase valorizují penze a sociální dávky. Snížení míry inflace je přímo v zájmu vlády, protože tím ušetří miliardy dolarů ročně, což pomáhá snižovat deficit státního rozpočtu. Oficiální nižší míra inflace také dopadá na úrokové míry, ceny dluhopisů, mzdy, renty a hlavně na centrální banku. Té umožňuje řídit měnovou politiku mnohem nezodpovědněji, protože se domnívá, že rostoucí množství peněz se do cen tolik nepromítá. Situace je o to horší, že centrální banka svou měnovou politiku řídí na základě tvz.jádrové inflace, která abstrahuje například od cen energií a je tak ještě nižší. Jako kdyby ceny energií byly od důsledků měnové expanze oproštěny. Jenže právě rostoucí ceny surovin jsou hlavním průvodním znakem soustavného nárůstu množství peněz v ekonomice. Fakt, že tím vším centrální banka způsobuje hospodářský cyklus, je už na jinou úvahu.
Svalování viny za nárůst cen v posledních měsících na rostoucí ceny ropy je ignorováním skutečné příčiny inflace, kterou je měnová politika. Problémy s inflací Spojené státy nezačínají mít nyní, ale mají je už delší dobu. Obrovský nárůst cen ropy je jen vhodnou záminkou, kterou může Alan Greenspan zakrýt svou špatnou měnovou politiku a s ovacemi odejít na začátku příštího roku do důchodu.
