Úřadující ministr financí Vlastimil Tlustý předložil Poslanecké sněmovně k prvnímu čtení státní rozpočet na příští rok. Ten nakonec počítá se schodkem 91,3 miliardy korun, ačkoli Tlustý ještě v létě hrozil schodkem až 170 miliard.
Silnou vládu, prosím
V první řadě je nutné říci, že nový ministr to skutečně nemá lehké (čímž ho nechci nijak litovat). V rozpočtu každý rok narůstá podíl mandatorních výdajů (vyplácených ze zákona) a předchozí vlády s tím nic nedělaly. V příštím roce by měl dosáhnout podíl těchto „povinných“ plateb více než 55 procent celkového objemu výdajů. O Tlustého zářijovém „odhalení“ stavu veřejných financí si můžeme myslet cokoli, ale v každém případě o státní pokladně leccos vypovídá. Pořádek v ní rozhodně není. Z ekonomického hlediska je zřejmé, že pokud nedojde k výraznějším reformám, bude se trend narůstání podílu mandatorních výdajů zvyšovat. Uvážíme-li současnou politickou situaci, zdá se, že řešení leží v nedohlednu. Respektive v předčasných volbách. Zásadní sociální a důchodové reformy totiž může provést pouze silná vláda.
Varování ze severu
Škrty ve výdajích jsou dočasným odložením skutečného řešení problémů. Proti škrtům v sociální oblasti se navíc postavila sociální demokracie, bez níž rozpočet projde jen stěží. Škrtat by se tak muselo v ostatních výdajích, například na školství, na vědu, na výstavbu infrastruktury a tak dále. Sociální demokracie se navíc mýlí v tom, že více výdajů znamená i více péče. Vše je o efektivitě vynakládaných prostředků (včetně sociálního a důchodového systému).
V Evropě se postupně hroutí koncepty sociálních států, Česká republika však i nadále postupuje tímto směrem. Směrem, který končí tak, že v severských zemích vydělává třetina produktivní populace na dvě třetiny neproduktivního obyvatelstva. Ani náš sociální stát nemůže skončit jinak. Odkládání reforem celou situaci pouze zhorší. Zároveň bychom si neměli brát příklad z reforem v Německu, které jsou polovičaté. Tamním opatřením chybějí výraznější reformy rigidního trhu práce. Radikální snížení podpory v nezaměstnanosti nebo sociálních přídavků pak neznamená větší motivaci k nalezení práce. Podobnou situaci vidíme ve Francii, dvojciferné míry nezaměstnanosti mají Dánsko i Švédsko. Do této situace bychom se kvůli neřešení skutečných příčin rozpočtových schodků za několik let dostali také.
Reformy sociálního státu, které fungují, spočívají v radikálním omezení sociálních transferů za současného uvolnění podmínek uplatnění na pracovním a investičním trhu. To je možné jen maximální liberalizací podnikání (včetně například zrušení investičních pobídek). Reformy státní sféry musí být tedy doprovázeny reformami podnikatelské legislativy.
A to je běh na dlouhou trať, který podnikla jen hrstka států. Nechcemeli skončit jako sociální státy (které nejsou bohaté kvůli tomu, že jsou sociální), reformy bychom měli podporovat už nyní.
Řešení jen do voleb
Je smutnou skutečností, že současný ministr neměl moc na výběr, a těžko si lze představit, že bylo možné připravit „lepší“ rozpočet. Privatizace ČEZ je dobrá pouze tehdy, pokud se příjmy z ní neutopí v sociální sféře a půjdou na reformy, jinak půjde jen o krátkodobé látání děr v rozpočtovém baloňáku. Předložený rozpočet je nutné vnímat jako přechodné řešení, které nemůže být ani dobré, ani špatné. Mělo by nás přenést přes příští rok. Až podle případného výsledku předčasných voleb můžeme pokračovat v debatě o konkrétních reformách a časovém harmonogramu. Pokud by však z jakéhokoli důvodu došlo k vytvoření nové vlády se slabým mandátem nebo ke vzniku většinové či „duhové“ koalice, budeme pokračovat v trendu posledních let.
Žádná třetí cesta není.
