Je známou skutečností, že dnešní podobu nadnárodních struktur EU určoval v minulých desetiletích – více než cokoliv jiného – tzv. „francouzsko-německý“ sjednocovací motor. Politická mapa motivů a postojů Německa je České reprezentaci dostatečně známa, jsme si snad vědomi i potenciálních rizik – víme „na čem jsme.“ Francie, klíčový spolurozhodovatel evropské integrace i evropského rozšíření, stálý člen Rady bezpečnosti OSN, jaderná mocnost a jeden ze sedmi ekonomicky nejsilnějších států na světě, má rovněž své strategické národní zájmy. Ty bude při rozšiřování EU tvrdě hájit. Uvědomujeme si nebezpečí vyplývající z dnešních divergencí zájmů České republiky a Francie?
Je více než evidentní (a zde souhlasí i zastánci odlišných politických názorů), že Francii hrozí v důsledku rozšíření EU ztráta dnešní mocenské a geopolitické pozice, které se těšila po boku Německa po několik posledních desetiletí. Cokoliv, co představuje změnu vzhledem k stávajícímu uspořádání EU, tak bude v Paříži i nadále posuzováno podle vztahu k francouzským národním zájmům.
Případný souhlas Francie s rozšířením EU tak nebude bianco šekem, který by byl v Elysejském paláci podepsán pouze s odkazem na vize či ideály společné, sjednocené Evropy. Touha Francie po „politické směně“ při rozšiřování EU bude úměrná potenciálním rizikům, které jí budou plynout z většího počtu hráčů v EU, ze ztráty domnělých či skutečných exluzivit i monopolního postavení hlasatele velkých, honosných projektů, vizí a konstrukcí. Jakými postupy bude Francie projevovat své národní zájmy v souvislosti s rozšířením EU?
1) Oddalování rozšíření EU „na neurčito“: Pod záminkou náhle vyvstavších „objektivních a předtím netušených“ problémů bude Francie volat po větší zdrženlivosti při „historickém rozšíření“ EU. Údajnými problémy mohou být diskuse o národních zájmech (prezentované jako nacionální či xenofobní konflikty) v kandidátských zemích, či upřímná francouzská tužba počkat na své tradiční spojence Rumunsko a Bulharsko. Dojde jistě i na „překvapivé“ spočtení životní úrovně kandidátských zemí podle směnného kursu (a nikoli podle parity kupní síly), které přece neumožní „uspěchané rozšíření o tak zoufale chudé země“.
2) Oddalování rozšíření EU „na určito“: Maximálně bude prodlužováno období, ve kterém budou ekonomické subjekty se sídlem v zemích EU jednostranně a bezprecedentně benefitovat z naší harmonizované legislativy otevírající jim prostor, jako bychom už byli členským státem EU, v situaci, kdy tyto podmínky nebudou poskytovány našim ekonomickým subjektům, protože tato práva získají až okamžikem vstupu země do EU.
3) Získání výhodnějších (zejména cenových nebo daňových) podmínek pro vstup francouzských domácích firem do privatizovaných společností nebo na trh v kandidátských zemích. U nás za mnohé hovoří příklad EdF a ČEZu, ale ani France Telecom a Société Générale se nevyhnuly obdobným lákadlům a svodům.
4) Zavedení semknutější, socialističtější, regulovanější, plánovanější EU. Tyto mechanismy bude poté vždy možno použít k zavedení vzhledem k jiným zemím zdánlivě neutrálních regulačních opatření, které však budou vyhovovat zemím s největším počtem obyvatel. A nové rozhodovací mechanismy (zavedením širšího prostoru pro většinové rozhodování omezením práva veta pro menší státy) představila už smlouva z Nice!
Nemylme se: tradiční česko-francouzské vazby, přátelství a sympatie nám nebudou nic platné, budeme-li konfrontováni s realitou dnešních francouzských zájmů. A budou to dnešní národní zájmy této evropské mocnosti, které mohou tak (zdánlivě překvapivě) zkomplikovat náš vstup do EU a případně (či zároveň) zvýšit cenu za tento krok.
