Ano, případ Jukos je jedním z nejskandálnějších případů zásahů do vlastnických práv po zhroucení sovětského bloku. Celá historie případu Jukos má mnoho pikantností a je dobré si ji připomenout, protože na světlo vyjde v kontextu mnohem více věcí, než jak jsme je mohli sledovat krok za krokem.
V září roku 2002 se Jukos rozhodl k ambicioznímu plánu, jehož záměrem bylo do roku 2010 ztrojnásobit export ropy z tehdejších 36 mil.tun na 100 milionů tun. Vedení společnosti se navíc chtělo zaměřit na trhy v severní Americe, což mělo pomoct zmírnit závislost tohoto regionu na ropě z blízkého Východu. To je ekonomicky velice výhodné, protože to každopádně zvyšuje konkurenci a umožňuje flexibilnější vývoj cen podle aktuální tržní situace. Jukos také plánoval významně zvýšit export do Číny, čehož chtěl docílit výstavbou nového ropovodu. Tento scénář měl být optimistickou verzí a základním předpokladem pro jeho realizaci byl vývoj poptávky po ropě. Ve světle dnešních znalostí můžeme říci, že by Jukos pravděpodobně tento plán realizoval.
O rok později už byli ve finální fázi přípravy na dokončení fúze Jukosu se Sibněftem. Tento obr by se svou produkcí mohl rovnat francouzskému Totalu. O tuto fúzi se také zajímal ExxonMobil a to ze strategických důvodů, neboť jeho koupí by mohl přivést ruskou ropu na severoamerické trhy. Na počátku října 2003 už měla vzniknout nová obří ropná společnost JukosSibněft, která by se svou produkcí zařadila na 4.místo na světě s roční těžbou přes 100 milionů tun ropy. Těsně po oznámení fúze však ruské orgány oznámily, že se zajímají o nejbližšího spolupracovníka Michaila Chodorkovského, Platona Lebeděva a to kvůli finančním machinacím. Ve fúzi viděla tehdejší vláda prezidenta Putina ohrožení svého mocenského postavení a 20.října 2003 obvinila dalšího akcionáře Jukosu Vasilije Šachnovského z daňových úniků. Na daních neodvedl téměř 1 milion dolarů. Šachnovskij byl ale zvolen do horní komory ruské Dumy a tak by získal imunitu. To se pochopitelně vládě nelíbilo a tak přes prokurátory požádala soud o anulaci jeho zvolení. Ten samý týden už byl z daňových úniků a podvodů obviněn i samotný Chodorkovskij a byl okamžitě vzat do vazby. To se samozřejmě ihned promítlo do vývoje cen akcií Jukosu, potažmo i na samotný trh s ropou. Po jeho zatčení rezignoval šéf úřadu ruského prezidenta Vološin.
Na konci října došlo k očekávanému kroku, ruský stát zabavil 61% akcií Jukosu (toto číslo bylo uváděno ruskou prokuraturou a rozcházelo se s jinými uváděnými čísly). Šlo o podíl připadají v konečném důsledku investiční skupině Menatep, v které měl Chodorkovskij držet 60% podíl. Chodorkovskij velice štědře přispíval na chod opozičních politických stran, včetně komunistů. Na začátku listopadu pak Chodorkovskij rezignoval na funkci generálního ředitele Jukosu. Na ruských akciových trzích zavládl naprostý chaos a investiční prostředí se ponořilo do informační mlhy. Nikdo nevěděl co má dělat, prodávat, nakupovat,držet? Vláda téměř měsíc mlčela a neuvedla žádné relevantní údaje, které by učinili tržní prostředí transparentním.
Na počátku prosince ale vláda Jukos obvinila z toho, že připravil v posledních pěti letech stát o 150 miliard rublů, tedy o zhruba 5 miliard dolarů. Tato informace přišla několik dní před parlamentními volbami. Vzhledem k propagandě, kterou ruská vláda vedla proti Jukosu a Chodorkovskému obzvlášť, navíc ruská veřejnost uznala jeho zatčení za správný krok. Daňové úniky, z kterých byla společnost obviněna, měly probíhat tak, že Jukos prodával svým zahraničním dceřinným firmám a firmám v Rusku, které mají minimální daňovou povinnost, ropu za „zlevněné“ ceny a ty pak tuto ropu prodávaly odběratelům za tržní ceny. To měl provádět Jukos v letech 1998-2003. Zajímavé určitě je to, že před Jukosem byl z podobných daňových úniků obviněn Sibněfť, mnohem menší firma. Ta ale nakonec vyšetřování po sériích vzájemných obviňování unikla. Ředitelem této firmy není nikdo jiný než Roman Abramovič, což už mnoha lidem něco říká a vzpomenou si, jak Abramovič prchal z Ruska. V polovině prosince již začíná Jukos vyjednávat se Sibněftem o zrušení fúze a obě strany se dohadují na podmínkách. Ruská policie rovněž nachází v sídle Jukosu jakési tajemné dokumenty, které dokazují, že společnost dluží ruskému státu více než původně vyčíslených pět miliard dolarů. Shoda Jukosu a Sibněftu na zrušení fúze je ale v nedohlednu, protože původní smlouva o fúzi vyžadovala v případě jejího zrušení vysoké penále, které měl Sibněft zaplatit.
Rok 2004 žádný zlom nenaznačil, naopak. Vasilij Šachnovskij uvedl, že je ochoten zaplatit všechny daňové nedoplatky včetně pokuty. To ale příliš ruský soud nezajímalo a tak nechal pokračovat v jeho trestním stíhání. Poté se čtvrt roku nic nedělo a ani nebylo proč. Lidé, které ruská vláda chtěla odstavit byli ve vězení a tak nebylo co řešit. Na konci května 2004 Jukos oznamuje, že pokud i nadále bude ruská vláda požadovat splacení veškerých daňových nedoplatků, tak do konce roku zbankrotuje. Po této informaci klesly akcie firmy na nejnižší úroveň od roku 2002. Jukos měl nejprve splatit 3,4 miliardy dolarů za daňové nedoplatky v roce 2000 do 8.7.2004, ale nezaplatil je, protože na to prostě neměl. Všemožná jednání s ruskou vládou k ničemu nevedla a tak do firmy zavítali exekutoři a firmě byly obstaveny účty. Krátce nato přišel Jukos s kompromisem. Zaplatí ruské vládě 7,5 miliardy dolarů na daňových nedoplatcích v průběhu následujících 3 let. Probíhající soudní exekuce totiž znamenala pouze jednu věc, neodvratný bankrot firmy, která neměla na zaplacení běžných výdajů spojených s produkcí. Na konci července došla celá kauza k neuvěřitelné kulminaci. Stát zakázal čtyřem výrobním divizím Jukosu prodávat veškerý svůj majetek a to včetně ropy. Naštěstí se ukázala tato zpráva kachnou. I když! Tomuto scénaři je těžké uvěřit, protože původní zpráva byla naprosto věrohodná a vyjadřovala se k ní i společnost Jukos, která přiznala, že to znamená bankrot společnosti. Den nato exekutoři tuto zprávu dementují. Jukos je i nadále tlačen k okamžitému zaplacení „dluhu“, což firmu stále více zadlužuje, porotože není schopna uhrazovat závazky z běžných obchodních vztahů. Tento proces s Jukosem byl jednou z hlavních příčin výrazného nárůstu cen ropy od léta tohoto roku. „Benevolentní“ exekutoři však dali Jukosu ještě šanci a poskytli mu měsíční lhůtu na vyrovnání nedoplatků (do konce srpna 2004). Je ale víceméně jasné, že Jukos nemá šanci peníze sehnat, protože má obstavený majetek.
Toto byla nejvhodnější doba proto, aby z této situace ruská vláda ještě nejaký ten dolar vytěžila a přišla s prodejem téměř 8% podílu v ropné firmě Lukoil, tehdy druhého největšího ruského producenta ropy. Podle prohlášení ruských ekonomických analytiků byl Lukoil v tu dobu nejlepším aktivem na ropném trhu, což není vůbec překvapivé. Šlo o velmi dobré načasování: Jukos byl na lopatkách, ale ne ještě v rakvi a tak nebyla zcela zničena důvěra zahraničních investorů v ruské investice. Zajímavou věcí byla i cena balíku akcií Lukoilu, která byla o 28% nižší než na trhu. Tato skutečnost ale měla mít své pokračování a zřejmý důvod. Ten samý den navíc vláda Jukosu zcela obstavila účty a znemožnila téměř veškeré financování výroby s tím, že všechny příjmy Jukosu budou použity na zaplacení daní. V případě, že Jukos nezaplatí, hrozili exekutoři prodejem hlavní těžební divize Juganskněftěgazu (podílí se na produkci Jukosu 60%) a to hluboko pod jeho tržní cenou. Kocourkov v tomto případě se nazstavil ani den nato. Ruský arbitrážní soud uznal, že exekutoři neoprávněně zmrazili akcie Juganskněftěgazu, na což reagovaly akcie Jukosu prudkým růstem o 17%. Hned v útery však exekutoři zmrazili akcie Juganskněftěgazu podruhé, protože podle Ministerstva financí splnili požadavky soudu. V tuto chvíli se ruští ekonomové vyjadřují tak, že Jukos zatím bude fungovat nadále, ale postupně bude rozprodán ropným společnostem. A můžete hádat kterým. Navíc, 18.srpna moskevský soud zamítl žádost Jukosu o pozastavení splácení daňových nedoplatků a k tomu ještě přidal klauzuli, že dluh nesmí být uhrazen akciemi Sibněfti, ve které má Jukos 20% podíl. Trpělivost došla i úvěrujícím bankám, které považovaly Jukos za insolventní a tak sami začaly zabavovat peníze z účtů.
Na konci srpna ConocoPhilips oznámila zájem o čtvrtinový podíl Lukoilu. Mezitím ruská vláda navýšila cenu za prodávaný balík akcií Lukoilu na necelé 2 miliardy z původních 1,3 miliardy dolarů. Tato suma již překračovala tržní hodnotu tohoto podílu. Vláda si to však vzhledem k vývoji Jukosu mohla dovolit, zvlášť když soud s konečnou platností rozhodl o zmrazení akcií Juganskněftěgazu, s kterými teď mohli disponovat exekutoři. Ti také přišli s nápadem převést dluh Jukosu na tuto firmu a pak ji prodat.
Navzdory veškerému tlaku dokázal Jukos zvýšit svou těžbu v tomto roce o 8%, ovšem za cenu toho, že dluží kam se podívá. Jukos v srpnu zaplatil státu 2 miliardy dolarů a byl ochoten zbytek zaplatit do konce zaří. Na to ale vláda neslyší a nechává soud rozhodnout o zmrazení účtů dceřiných společností. Až dosud se vláda omezovala na zabavování majetku mateřské firmy. Tento krok ale Jukosu opět zněmožňuje dostát svému slibu splatit zbývající část daní a navíc celý případ zhoršuje. Dceřinné firmy Jukosu nyní nejsou schopny plnit své závazky, včetně platby daní a výplat zaměstnanců. Jukos oznamuje, že bude muset zastavit těžbu.
Ani teď ale ještě Jukos neskládá zbraně a snaží se svou vlastní invencí zabránit bankrotu a zastavení těžby. Otevře si nové účty, z kterých bude financovat svůj provoz. Ruská vláda ale na nic nečeká a navyšuje původní dlužnou částku z 3,4 miliardy na 4,1 miliardy dolarů za rok 2000. Jukos tak musí uhradit za roky 2000 a 2001 už celkem 7,5 miliardy dolarů. Dlužná částka za další roky ještě nebyla určena, odhaduje se však na několik miliard a celkový daňový dluh Jukosu by tak mohl převýšit 10 miliard dolarů. Tento postup zcela evidentně směřuje k tomu, aby mohli exekutoři prodat Juganskněftěgaz. Vzhledem k tomu, že tržní odhad této společnosti byl 14 miliard dolarů, byla dlužná částka příliš nízká na to, aby prodej Juganskněftěgazu legitimizovala. Jeho prodej by tak byl příliš jasným důkazem, že chce vláda Jukos zničit. Pokud tedy dlužná částka překročí 10 miliard, bude moci vláda vydávat prodej této firmy za oprávněný.
Zmrazení účtů dceřinných firem Jukosu ale nezůstalo dlouho bez pokračování nátlaku. Ruské ministerstvo přírodních zdrojů prohlásilo, že rozhodne o tom, zda odebere Juganskněftěgazu licenci na těžbu ropy a to kvůli tomu, že neplatí daně. Jak by také mohl, když mu jiný orgán státu obstavil účty. Pár dní na to Jukos oznámil, že se v těžební oblasti Juganskněftěgazu nachází ropné rezervy ve výši 93,7 miliard barelů namísto dosavadních necelých 20 miliard. Taková výše rezerv výrazně přesahuje dosud známé celkové ropné rezervy v Rusku. Jde o zprávu pocházející z nového ropného průzkumu, který však odmítá ze zcela zjevných důvodů ruská vláda uznat.
První skutečný problém ohlásil Jukos v polovině září, kdy byl nucen přerušit vývoz ropy do Číny, protože nebyl kvůli obstaveným účtům schopen platit transportní náklady a exportní cla. Jukos je nadále schopen dodávat ropu Sinopecu, nikoli však China National Petroleum. To opět pomohlo k výraznějšímu nárůstu cen ropy. Je pravděpodobné, že tak Jukos učinil kvůli tomu, aby tlačil vládu ke zmírnění požadavků. Čína vyzvala Jukos, aby dodal slíbenou ropu. Paradoxní je, že vyzvala ruskou vládu, aby dohlédla na to, že Jukos slíbenou ropu dodá. Putin navíc prohlásil, že případ Jukos je vnitřním problémem Ruska a že to neohrozí mezinárodní dodávky ropy. To, že se tak už dávno stalo a že případ Jukos se významně podílel na nárůstu cen ropy asi přehlédl. Začaly se rovněž množit případy firem, kterým Jukos neplatí, jako například sibiřská energetická firma Tjumeneněrgo. Jukos tak poprvé omezil těžbu ropy v divizi Juganskněftěgaz. Ačkoli dluhy Jukosu rapidně narůstají, po pár dnech Tujemeněrgo obnovuje dodávky energie a Juganskněftěgaz opět zvyšuje produkci.
Počátek října znamenal pro Jukos další ránu. Ruská vláda požaduje po Jukosu dalších 27,8 miliardy rublů, tedy necelou 1 miliardu dolarů, za nezaplacené daně v roce 2002 a dluh bude vymáhat na dceřinné společnosti Juganskněftěgaz. O den později splatitl Jukos 3 daňového dluhu (z počáteční výše 3,4 miliardy dolarů) za rok 2000. Ovšem 11.10.tohoto roku rozhodl, že Jukos musí za rok 2001 doplatit dalších 1,34 miliard dolarů na daních a penále, což se připočítává k doposud požadovaným 7,5 miliardám za roky 2000 a 2001. Zkáza Jukosu nastala ještě týž den, kdy se ruské ministerstvo spravedlnosti rozhodlo prodat část společnosti Juganskněftěgaz. Podle objednaného posudku německé banky Dresdner Kleinworth Wasserstein je hodnota této firmy 10,4 miliardy dolarů. Z finančních kuloárů však pochází odlišná suma a ne jedna, odhad zní na 15,7-18,3 miliardy dolarů. To by spíše odpovídalo skutečnosti, neboť takovéto odhady byly slyšet již dříve. Problémem je, že nikdo neví, která část Juganskněftěgazu se bude prodávat. Akcie Jukosu zareagovaly takovým poklesem, že muselo být pozastaveno jejich obchodování na burze. Termín prodeje aktiv Juganskněftěgazu byl stanoven na 22.listopadu tohoto roku. Tento prodej bude znamenat konec Jukosu.
Vyvrcholení celého případu se blíží ke konci a ten se asi dal předvídat. Jukos přijde o svou divizi Juganskněftěgaz, jenž bude prodána v aukci. Již nyní se mluví o tom, že ji získá ruský Gazprom prostřednictvím německé E.ON. V Gazpromu má ruská vláda podíl 38,7% a už připravila plán, jak by mohla získat v tomto plynárenském gigantu většinový podíl. Spojením s dalšími minimálně dvěma ruskými společnostmi Rosněfť a Zarubežněfť a koupí Juganskněftěgazu by vznikl obří energetický koncern. Stát tlačí na co nejnižší cenu Juganskněftěgazu, aby ho mohl koupit právě Gazprom, protože je zřejmé, že kdyby byl Juganskněftěgaz prodáván za skutečných 15-18 miliard, tak by ho žádná ruská firma nemohla koupit, protože prostě tolik prostředků nemá. Ruská vláda se již vyjádřila, že bude štědrá a kupci dokonce poskytne slevu!
I přes tento faktický zánik Jukosu vláda proti této firmě stále brojí. Ministerstvo přírodních zdrojů pohrozilo Jukosu, že mu odebere licence na těžbu ropy za to, že neplní podmínky těžby na sibiřských polích. To by samozřejmě dále snížilo cenu Jukosu a ten by mohl být prodán některému z domácích konkurentů napojených na ruskou vládu.
Neuvěřitelný případ má přesto své pokračování. Poté, co vláda dostala Jukos na pokraj bankrotu, dala najednou souhlas k rozmrazení účtů, aby mohl Jukos zaplatit veškeré daňové nedoplatky. Jukos do té doby zaplatil již 3,2 miliardy dolarů z celkových 7,5 miliard, které dlužil za roky 2000 a 2001. Poradce prezidenta Putina, Igor Šuvalov, pak přišel s neuvěřitelnou drzostí s prohlášením, že doufá, že Jukos splatí veškeré závazky vůči státu, aby nemusela být prodána jeho hlavní výrobní divize. Zájmem ruské vlády je totiž podle něj udržet tak velký koncern pohromadě.
Toto nehorázné gesto ruské vlády jen podtrhuje aroganci, s kterou stát ke kauze Jukos přistupoval. Je evidentní, že Jukos je na pokraji bankrotu a nemá na zaplacení dlužných daní a penále. Celkový dluh Jukosu za období 2000-2002 totiž činí 17,6 miliardy dolarů. Vzpomeňme si, že původní daňový dluh měl činit 5 miliard dolarů! Jukos se bude celou situací zabývat na valné hromadě 20.prosince, kde s největší pravděpodobností vyhlásí bankrot a nebo půjde rovnou do likvidace.
Situace se ale před pár dny zamotala, neboť největší akcionář Jukosu, investiční skupina Menatep Group podala na Rusko u kyperského soudu žalobu kvůli nedodržení Energetické charty, která byla podepsána v roce 1994 mezi EU a Ruskem. Tato smlouva předpokládá vyplacení kompenzací investorům v případě ztráty či vyvlastnění majetku. Od loňska spadla cena akcií Jukosu o více jak 80%, což se rovná faktickému vyvlastnění majetku, a to v hodnotě až 25 miliard dolarů. Jde v podstatě o první vážnou obranu investorů před postupem ruského státu.
Posledním vstřícným krokem k záchraně Jukosu je nabídka současného předsedy správní rady Viktora Geraščenka. Podle ní jsou hlavní akcionáři Jukosy, včetně vězněného Chodorkovského, ochotni v nejbližší době akcie firmy prodat.
Důsledky tohoto případu jsou obrovské. Uvědomme si přitom, proč se to celé stalo. Ruský stát téměř zničil prosperující firmu kvůli tomu, že jí dlužila nezaplacené daně. Co to ovšem daně jsou? V případě, že by Jukos koupil od subjektu Y nějaké statky či služby a nezaplatil za ně, pak bychom mohli mluvit o tom, že subjektu Y dluží dohodnutou sumu. V tomto případě existuje na straně subjektu Y plné právo vymáhat proplacení dlužné částky a to i exekucí majetku. Daně ale představují jednostranný akt agrese ze strany státu. Subjekt nazývající se vládou či státem si nárokuje systematické vyvlastňování majetku u subjektů, kterým to určí. Jde tedy o platbu, které se běžně říká výpalné. Jinak řečeno jde o nedobrovolnou směnu, kdy stát získává něco za nic. A tak se Jukos prohřešil tím, že nezaplatil výpalné. Tato platba je přitom vnímána jako neoprávněný zásah do vlastnických práv. Pokud ovšem tento zásah provede stát, je to bráno jako legitimní. Proč? To skutečně nevím, protože na to neexistuje odpověď. Jukos se snažil v rámci zákonných opatření, které si sám stát navíc schvaluje, snížit částku výpalného na co nejnižší úroveň. To se ruskému státu nelíbilo a chtěl zaplatit více. A protože se Jukos tomuto soustavnému okrádání odmítl dobrovolně podřídit, byl po zásluze potrestán tak, že po něm chtěl subjekt systematického vyvlastňování majetku (stát) mnohem vyšší částku. I když se nakonec akcionáři Jukosu rozhodli, že „dlužnou“ částku zaplatí, bylo už pozdě. Ovšem, mluvit v tomto případě o dluhu je skutečným výsměchem konceptu vlastnických práv a ekonomii jako takové. Jukos žádné dluhy vůči státu neměl, protože veškeré nároky státu na cizí majetek musejí být z logiky věci chápány jako neopodstatněné. To, že je dnes daňová platba vnímána jako „normální“, a že je normální ji vymáhat jako dluh, je důsledkem pokřiveného vnímání konceptu vlastnických práv a konceptu svobodné společnosti jako takové. Opakuji, že dluh vzniká v případě, kdy nedostojím podmínkám dobrovolné směny a nezaplatím za mnou odebrané zboží či služby či nedodám zboží či služby, které jsem dodat slíbil a dostal za ně zaplaceno. Každá jiná definice dluhu popírající tuto logiku uvažování je mylná.
Kauza Jukos v podobě státního zásahu byla navíc motivována mocenským bojem Putina se skupinou ruských oligarchů, kteří kontrolují na 85% ruského hospodářství. Michail Chodorkovskij začal mít velký vliv na politické dění a sám o aktivní vstup do politiky také uvažoval. A to se mu stalo osudným. Smutné je na tomto celém případu to, že obětí se stala celá soukromá firma, kterou navíc Chodorkovskij pouze spoluvlastnil jako minoritní akcionář. Podobný osud jako Chodorkovského již potkal dva jiné ruské oligarchy, kteří se znelíbili Putinovi, Vladimíra Gusinského, mediálního magnáta, jehož impérium „neobjektivně“ informovalo o činnosti ruského státu a Borise Berezovského, který byl blízkým spolupracovníkem Borise Jelcine a který se měl dopustit korupce a podvodů. Oba nyní žijí v emigraci, kde také byli zatčeni, Gusinskij v Řecku a Berezovskij v Anglii. Netvrdím, že jsou tito pánové zcela bez poskvrny, jen to, že byli potrestáni za to, že příliš vzdorovali demokratickému ruskému režimu Vladimira Putina.
Celý případ je navíc propředem privatizací státní ropné společnosti Lukoil, která se díky potížím Jukosu dostala na první místo v produkci ropy v Rusku. S růstem nátlaku ruské vlády na Jukos vrcholili i přípravy a později i samotná privatizace této firmy. O necelých 8% této společnosti se od začátku ucházelo několik zahraničních firem, ale téměř od samého počátku privatizace bylo zřejmé, že se podíl dostane do rukou americké ropné společnosti ConocoPhilips. Zpočátku ruská vláda ustavila cenu 7,6% balíku akcií Lukoilu na necelých 1,3 miliardy dolarů. Jakmile začaly narůstat problémy Jukosu, zvýšila ruská vláda cenu na téměř 2 miliardy, za které nakonec při vrcholných potížích Jukosu ConocoPhilips Lukoil koupil. Je zřejmé, že to byly právě potíže Jukosu, které umožnily tak radikální zvýšení prodejní ceny Lukoilu. Lukoil ztratil pozici jedičky na ruském ropném trhu právě v roce 2003, kdy ho mohutná expanze Jukosu odsoudila na druhé místo. Za tuto expanzi pak Jukos tvrdě zaplatil.
Důkazů, že vláda chtěla Jukos od počátku zničit, je ale víc. Nejmarkantnější je to v případě zacházení vlády se samotným Jukosem. Pokaždé, když Jukos nabídl kompromis, přišel se splátkovým kalendářem, který umožnil uhradit veškeré „dlužné“ částky, tak vláda naopak své jednání vůči Jukosu přiostřila a celou věc hnala do extrému. A tak místo aby jednala o kompromisu, který povede k vyřešení situace a umožní splácení dluhů, tak prováděla kroky, které zaručeně musely vést k tomu, že Jukos nebude za žádnou cenu schopen daňové nedoplatky zaplatit. Obstavovala účty, potom hmotná aktiva, poté vyhrožovala odebráním licencí, návrh Chodorkovského krátce po jeho zatčení na prodej jeho podílu v Jukosu ihned zamítla. Od počátku se ruská vláda chovala jako za starých carských dob: já mohu všechno, já jsem zákon a kdo se mi znelíbí, toho zničím. Tento arogantní přístup ruské vlády nakonec skutečně vedl ke zkáze Jukosu. Těmito kroky ruský stát způsobil ohromný propad tržní hodnoty Jukosu a faktické vyvlastnění jeho akcionářů. Jde o jeden z nejzávažnějších případů zásahu do vlastnických práv v novodobé historii vůbec. To se vůbec nelíbí zahraničním investorům, kteří sice ze země neodcházejí, ale své plány na expanzi a další investice pozastavily v obavě před dalším znárodňováním. A tak letos dojde patrně k odlivu kapitálu z Ruska v hodnotě 1 miliardy dolarů, ačkoli se na počátku roku očekával čistý příliv kapitálu.
Tato kauza je klasickou ilustrací teorie chybových cyklů, která říká, že iluze státu jako prospěšné instituce vytváří cyklický vývoj hospodářství. Většina lidí tento postup ruské vlády schvaluje, protože považuje placení daní za správné, stejně tak jako jejich vymáhání. Jde o velké přerozdělení majetku v rámci ruské společnosti, které způsobuje obrovské finanční ztráty a deformaci struktury trhů. Tyto důsledky ale existují pouze proto, že je činnost státu považována za legitimní. Jde jen o to, že zde jsou ničivé důsledky státní regulace viditelné v celé své šíři, což umožňuje snadno identifikovat průběh cyklu, který je na první pohled patrný například z vývoje cen akcií Jukosu.
Co nastane nyní je velice obtížné předvídat. Scénářů je několik. Nejpravděpodobněji dojde k prodeji Juganskněftěgazu a tedy k faktickému zániku Jukosu. V jiném scénáři se stát dohodne s Jukosem na prodeji akcií, čímž dojde rovněž k vyvlastnění. Další možností je, že budou akcionáři Jukosu odškodněni za vyvlastnění, což je ovšem scénář delší budoucnosti, ač je jediný správný. Kromě tohoto posledního scénáře je každé jiné „řešení“ případu neuvěřitelným důkazem státní arogance a zlovůle způsobující ničení principů prosperující společnosti založené na soukromém vlastnictví. Společnost založená na principu dodržování vlastnických práv logicky i časově předchází jakémukoli aktu agrese. Systematická agrese ze strany státu postupně společenské úspořádání destruuje, což v důsledku způsobí naprostý rozpad společnosti.
Jaké byly a jsou důsledky této kauzy? Shrňme si je do krátkého přehledu:
- podvázání důvěry zahraničních investorů: zahraniční investoři s hrůzou sledovali vývoj této kauzy, která způsobila zastavení přílivu zahraničních investic do Ruska a vedla k jejich odlivu
- vzhledem k velikosti Jukosu vedla kauza k eskalaci situace na trhu s ropou a zcela evidentně způsobila značný růst její ceny. Právě kauza Jukos byla vedle situace v Iráku nejcitovanšjím důvodem nárůstu cen ropy a vytvoření spekulativní bubliny na tomto trhu
- podkopání schopnosti trhů reagovat na měnící se podmínky: Rusko těmito regulacemi a hrozbami dalších ropným společnostem způsobilo nejistotu v chování ropných společností, což vedlo k deformaci cen ropy na světových trzích. Důsledky jednání ruské vlády jsou patrné dodnes.
- faktické znárodnění koncernu Jukos, ke kterému tak i tak dojde a to ve všech scénářích, které momentálně leží na stole
- deformace ruského trhu ropnými produkty, kdy Rusko cíleně udrželo Lukoil v pozici jedičky na trhu a s největší pravděpodobností zasáhne do struktury trhu i v nejbližší budoucnosti v případě prodeje Juganskněftěgazu, což způsobilo a způsobí miliardové přerozdělování majetku a plýtvání výrobními zdroji
- zabránění toku informací a rozhodování na základě irelevantních údajů: ruský stát dělal vše proto, aby zamlžil důsledky svých kroků a aby co nejvíce zněmožnil investorům očekávat budoucí kroky, což vedlo k nestabilitě celého akciového trhu, potažmo ruského hospodářství
Vývoj ceny akcií Jukosu na ruském akciovém trhu RTS
První cenový zlom z podzimu 2003 ukazuje obvinění šéfa Jukosu Chodorkovského z daňových úniků a podvodů. Poté následovala několikaměsíční pauza v kauze až přišlo varování Jukosu, že bude nucen vyhlásit bankrot, pokud stát bude nadále vyžadovat splacení daňových nedoplatků.Od této chvíle nastal strmý pád cen akcií, který kulminoval v létě tohoto roku.
Podobný vývoj, avšak v opačném gardu, je možné vidět na trhu s ropou Brent. Kauza Jukos byla jedním z hlavních faktorů způsobujících soustavný nárůst cen tohoto paliva.
Vývoj ceny ropy BRENT na spotovém trhu
