(Poznámka: jedná se o nezkrácenou verzi článku uveřejněného v Hospodářských novinách)
Pro posouzení reálných možností jaderné energetiky a také pro odhad možného budoucího vývoje je velmi užitečné podívat se do její historie, protože mnohé mýty o ní dodnes přetrvávají a silně ovlivňují rozhodování zejména politiků o tom, jakou politiku jednotlivé státy vůči jaderné energetice zvolí.
Černobyl za to nemůže
Možná nejsilnějším mýtem, který v obecném povědomí přežívá, je možná to, že konec popularity jaderných elektráren přišel po dvou významných jaderných haváriích – nehoda v elektrárně Three Miles Island v Pennsylvánii v roce 1979 a zejména katastrofa v ukrajinském Černobylu v roce 1986. Zcela jistě měly tyto katastrofy vliv na veřejné mínění a podpořily „protijaderná“ hnutí po světě a přispěly k výsledku některých referend o dalším osudu jaderné energetiky v různých evropských zemích (Rakousko v roce 1978, Švédsko v roce 1980, Itálie v roce 1987 a Japonsko, město Maki v roce 1996) či dohodám mezi energetickými společnostmi a vládami o ukončení jaderného programu (Německo v roce 2000). Na druhou stranu, jejich vliv zmíněných katastrof není všemocný – referenda ve Švýcarsku (již tři – 1979, 1984 a 1990) a ve Slovinsku v roce 1995 neuspěla. A největším problém je to, že se jedná opravdu jenom o mýtus. Pokud se totiž podíváme na reálná čísla, pak zjistíme, že k poklesu zájmu o výstavbu jaderných elektráren došlo dávno předtím, než vstupuje do hry veřejné mínění o (ne)bezpečnosti jaderných elektráren. Nejlépe je to vidět na datech ze Spojených států, kde i v dobách tuhé regulace elektroenergetiky z největší části vlastníky a staviteli jaderných elektráren byly soukromé společnosti. Vrchol objednávek na stavbu jaderných elektráren je v první polovině 70. let (dávno, před zmíněnými haváriemi) – a od té doby zájem upadá. A to přesto a pro někoho paradoxně, že ceny ropy na přelomu 70. a 80. let dosahují reálně nejvyšších hodnot v historii – mnohem vyšších než dnes. V 80. letech trh pro stavbu nových jaderných elektráren v USA v podstatě končí. Důvodem tohoto poměrně překvapivého vývoje je prostá nákladová neefektivnost, kterou ani regulátory a státem silně podporované energetické společnosti nemohly ustát.
Jádro místo vody
Příkladem mohou být třeba jediné dvě státní energetické společnosti v USA – Tennessee Valley Autority (TVA) a Bonneville Power Administration (BPA). Obě mají velmi podobnou historii – byly založeny Rooseveltovou administrativou v dobách vrcholu New Dealu (rok založení 1933, resp. 1936) jako součást celkového dokončení elektrifikace Spojených států a to zejména ve venkovských a zemědělských oblastech. V obou případech znamenalo masivní výstavbu obřích vodních elektráren financovaných za velmi levné úvěry od federální vlády. Kombinace velkého množství vody a levných úvěrů učinila z Tennessee a ze severozápadu USA (kde působila BPA) ráj spotřebitelů. Jenomže v 70. letech se TVA i BPA pustily do ambiciózního jaderného programu, který skončil naprostým fiaskem. Ze sedmnácti jaderných bloků TVA byla výstavba osmi z nich postupně zastavena a dvě existující elektrárny jsou mino provoz a to z bezpečnostních důvodů. Jaderný program TVA dokonale finančně vyčerpal. U BPA ze sedmi bloků ve třech rozestavěných elektrárnách je dnes v provozu jen jedna. Účet pak v případě TVA platí spotřebitelé vysokými cenami elektřiny a v případě BPA daňoví poplatníci a to přímými dotacemi. A takové případy nejsou v USA nijak výjimečné.
Atom – a co na tom?
Obdobný vývoj proběhl s časovým posunem, který byl způsoben neutuchající podporou jaderné energetiky ze strany vlád, v západní Evropě. Dokonalým ilustračním případem je zejména francouzská státní chlouba a vzor mnoha českým ministrů průmyslu a obchodu Grégrem počínaje – EdF. Ta má dokonce se zmíněnými příklady z USA společnou i historii. EdF začala jako státní monopol zejména na výstavbu vodních elektráren. Až do 60. let se jednalo o téměř její jediný zdroj elektřiny. Nicméně pak přišel ambiciózní jaderný program (do velké míry diktovaný politickými a vojenskými důvody a snahou vyrovnat s USA a Velké Británii v jaderné technologii), který spolu s pozdějšími investicemi do zahraniční expanze firmu v podstatě zničil. To, že dnes existuje je dáno jen tím, že až do konce roku 2004 existovala přímá státní záruka za všechny závazky EdF a po jejím odstranění stát velkou část jejích závazků týkajících se bezpečnosti a vůči zaměstnancům převzal na sebe. Stejně tak až do roku 2002 neexistovalo fakticky srovnatelné účetnictví se soukromými firmami a navíc se neustále měnilo a tak vlastně přesně nevíme, jak na tom EdF finančně ve skutečnosti byla (viz článek).
Ve východní Evropě pak byl konec výstavby předznamenán pádem komunismu. Posledními dokončenými elektrárnami, jejichž výstavba byla započata ještě před pádem režimu jsou Telením (v poloviční velikosti oproti původním projektům) a slovenské Mochovce (také v poloviční velikosti). Rumunská Cerna Voda zůstává z 80% procent nedokončena, stejně tak jako Bulharská sestřička Temelína Belene. Poslední ránu výstavbě jaderných elektráren pak zasadily deregulační procesy v 90. letech. Z plánů výstaveb desítek jaderných elektráren po celé Evropě nezbylo nic. A ani na volném trhu se jaderné zdroje příliš neprosadily. Dramatický byl zejména případ British Energy, která v roce 2002 v podstatě zkrachovala a jenom masivní dotace ze strany britské vlády odvrátily její kolaps (viz článek) a teprve letos se dostala z nejhoršího.
Díky za každé nové ráno
Na druhou stranu přišlo v posledních deseti letech pro jadernou energetiku i několik dobrých zpráv. Tou nejzásadnější je odpověď na otázku, zda soukromí investoři vůbec jaderné elektrárny chtějí a jsou schopni je provozovat. Odpověď je zcela jednoznačná – ano, chtějí je. Po deregulaci v 90. letech v podstatě všechny jaderné elektrárny v USA změnily majitele. Stejně tak v Evropě se s jadernými elektrárnami bez problémů obchoduje, byť ne v takovém měřítku jako za oceánem. Tj. noví soukromí majitelé jsou nejenom ochotni jaderné zdroje vystavět v regulovaných podmínkách (jak ukázala minulost ve Spojených státech), ale jsou schopni ocenit jejich rizika v tržním prostředí a zaplatit za ně příslušné kupní ceny a také efektivně je provozovat na volném trhu.
Další dobrou zprávou je to, že tržní prostředí na trhu se silovou elektřinou zásadním způsobem přispělo k zefektivnění provozu jaderných elektráren a to ve všech směrech – lépe se využívá paliva, v jaderných elektrárnách pracuje méně lidí, jaderné elektrárny mají výrazně méně technologických odstávek a jsou podstatné déle využívány atd.
Navíc se opakuje situace z konce 70. let, kdy dochází k poměrně dramatickému vzestupu cen ropy a zemního plynu a k velké politické nejistotě ohledně jejich budoucích dodávek. A navíc v Evropě byl spuštěn systém obchodování s emisními povolenkami, který jaderné elektrárny oproti fosilním palivům zvýhodňuje.
Jedna vlaštovička jaro nedělá
Jaké jsou tedy důvody, že se jaderné elektrárny přesto v podstatě nestaví? V současné době jsou v Evropě ve výstavbě pouze čtyři, pokud slovo „ve výstavbě“ pojmeme hodně široce) – finská elektrárna Oilkiuoto 3, je rozhodnuto o dostavbě bulharské elektrárny Belene (zatím ale není rozhodnuto aini dodavateli technologie), je rozhodnuto o dostavbě (alespoň částečné) rumunské elektrárny Cerna Voda, tedy bloku 2 a možná 3, 4 a 5 někdy v poměrně vzdálené budoucnosti (na nich byly stavební práce prozatím přerušeny) a začaly stavební práce ve Flamaville na výstavbě jednoho bloku společnosti EdF. Jinak se jaderné elektrárny ve světě staví pouze v Rusku, Číně, Indii (tam nejvíce!), Tchajwanu, Pákistánu a v Iránu (nechvalně proslulá elektrárna Bušéhr). Plán výstavby jaderných zdrojů si také schválilo Bělorusko. Všechno jsou to země, kde stát energetiku ovládá a kde hrají prim jiné než ekonomické důvody. A i o výstavbě té finské nakonec rozhodoval tamější parlament. A to není náhoda – jaderné elektrárny se zatím prostě pořád nevyplatí a jsou extrémně rizikové a to přes všechnu nepřímou podporu, kterou ze strany států jejich provozovatelé stále a v tichosti získávají. Pouze ve třech zemích jsou například provozovatelé jaderných elektráren plně odpovědni za škody, které tyto elektrárny způsobí – ve Švýcarsku, Německu a trochu překvapivě v Japonsku. Např. v ČR je ČEZ odpovědný za škody jaderných elektráren pouze do výše cca 6 miliard korun.
Hlavním problémem jsou investiční náklady. Postavit jadernou elektrárnu je prostě drahé – třeba v případě Temelína stála jedna instalovaná MWe zhruba 50 miliónů. Nicméně toto číslo je nutné podstatně zvýšit o reálnou hodnotu peněž, protože jedna koruna v roce 1990 nebyla stejně hodnotná jako o deset let později. Moderní uhelné elektrárny vyjdou oproti tomu zhruba na polovinu, přičemž náklady na palivo nejsou u pánevních uhelných elektráren oproti jaderným zase o tolik vyšší. V případě plynových zdrojů jsou pak investiční náklady čtvrtinové. Sice palivové náklady jsou několikanásobně vyšší, ale vzhledem k provozování to stále nemusí stačit k tomu, aby jaderné elektrárny byly pro investory atraktivnější.
Dalším důvodem je dlouhá doba výstavby (což je jinými slovy totéž jako vysoké investiční náklady a vysoká míra rizika). Temelín se stavěl 20 let – ostatní elektrárny nejsou příliš odlišné. Už jenom povolovací řízení trvá mnoho let. Stejně tak licencování nových technologií. Zastánci jaderných zdrojů tvrdí, že větší část zdržení měla na svědomí zejména minulá regulační pravidla, která nemotivovala energetické společnosti k rychlé výstavbě elektráren. To je zcela nepochybně z velké části pravda (platí tzv. motivační selhání), ale nikoliv celá – tak rizikové, složité a zejména politicky citlivé projekty prostě mají tendenci se zpožďovat. To je pouze zmaterilizováním rizika. Příkladem je již zmíněná finská jaderná elektrárna Olkiluoto 3. Ta měla být ukázkou toho, že nové jaderné elektrárny budou levnější a rychleji postavené. Samotná výstavba započala v roce 2005 s tím, že by měla být zprovozněna za čtyři roky. Ale již nyní bylo oficiálně ohlášeno její zpoždění – za jeden rok výstavby nabrali dodavatelé rok zpoždění a zprovoznění se předpokládá v roce 2010. A pokud jde o cenu, pak předpokládané investiční náklady (bez zpoždění) na instalovanou MWe by měly podle rozpočtu činit cca 60 mil. Kč na instalovanou MWe, tedy ještě o 20%více než Temelín.
Nic než peníze
Jinými slovy – jaderná energetika není ani energetický, ani ekologický, ani politický problém – je to jen a jen problém ekonomický. Dokud investoři neuvěří, že se jim jejich peníze v rozumné době a za rozumného rizika (tj. vzhledem k jiným investičním příležitostem – třeba vůči výstavbě oplatkárny) vrátí, nikdy nebudou investovat do jejich výstavby, ačkoliv existující elektrárny s chutí provozují. Reálné nebezpečí je v tom, že tím, kdo zatraktivní jadernou energetiku pro investory budou vlády – a to buď na úkor daňových poplatníků nebo spotřebitelů. A nebo, že je začnou znova samy stavět.
