Po velké vodě, které se již vytratila směrem k Hamburku, zaléváČesko příval socialismu. Veřejnost jakoby se nacházela v transu,podobnému jaký zažívali naši dědové když Klement Gottwald oznamoval, žese právě vrátil z Hradu. Z něj jsme se probrali až po čtyřiceti letechšokováni nad devastací země a mírou zaostávání za vyspělým světem. Dnesopět upínáme své zraky k autoritě státu a žasneme, jak dobře o náspolitici pečují. Ti se předhánějí ve slibech rozdávání cizího majetku,na znamení sepjetí s lidem chodí v maskáčích, při tiskovýchkonferencích vystavují na odiv únavu, nesmyslně létají po Česku vevrtulnících, vychvalují se v televizi, a my ztrácíme pojem o dobru azlu. Jak se však liší zničení jednoho domu (bleskem, výbuchem plynu..)od zničení tisíce domů? Pouze tím, kolik mohou politici získat voličů.Ničím jiným. Hned na začátku si uvědomme, že stát nikomu nic nezaplatí,protože žádné vlastní peníze nemá. Slovní spojení „pomoc státu (vlády)“je naprosto nesmyslné a nikdo ho prosím nepoužívejme. Veškeré nákladyobnovy země ponesou na svých bedrech občané, někdo více a někdo méně,postižení i ti co zůstali v suchu.
Jedním ze způsobů zmírnění důsledků nahodilých přírodních pohrom jepojištění. Stát, kraje ani obce však majetek, který mají od občanůsvěřený do péče, nepojistily. Namísto toho politici vedeni krátkodobýmhlediskem zisku volebních hlasů, utráceli peníze za „chléb a hry“.Ministři a poslanci rozhazovali vybrané daně na dotace, sociální dávkya paláce státní byrokracie, komunální politici na profesionální sport,ohňostroje, rozdávání bytů „nebydlícím“ a paláce obecní byrokracie.Příkladů existuje nesčíslné množství. Dnes by ale měl být těmto„správcům“ předložen účet v podobě trestního stíhání za porušovánípovinnosti při správě cizího majetku (kdo poruší podle zákona muuloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizímajetek, bude potrestán ….) a žalob na náhrady škody.
Proti veškeré logice, záplavy v roce 1997 nevedly k masovému zájmu opojištění ze strany občanů. Podle odhadů má pouze polovina domácnostíuzavřeny pojistky, a je ve hvězdách, jak jsou kvalitní. Správně, vždyťzkušenost říká, že spoluobčané všechno zaplatí. Od vytunelovaných bankaž po povodně. Dnes opět, lidé, kterým velká voda vzala obydlí, obdržínevratný příspěvek 150.000 Kč, půjčku 850.000 Kč na dvacet let sdotovaným úrokem 2 procenta a již teď dostávají sociální dávky ve výši30.000 Kč. Při poškození bytu nebo sídla firmy daňoví poplatníci budoumuset přispět na 70 procent stavebních nákladů, které neuhradípojišťovna. Nebudu zřejmě populární, ale většina poškozených nemásprávně dostat nic, kromě dobrovolné charitativní pomoci. Každý si mohlpojistit dům i vybavení domácnosti a politici rozdáváním cizích penězdávají najevo, že kdo to skutečně udělal, je úplný blbeček. V tétosouvislosti se jeví požadavek ministerstva pro místní rozvoj, aby tistarostliví občané vraceli 35 procent z vyplaceného pojistného, jakovýplod chorého mozku.
Stát není nejlepší pojišťovna. Ve skutečnosti odpovědní lidé nucenějistí lidi neodpovědné. Proč vlastně, když je takhle všechno všech,věci komplikovat, a veškerý majetek neznárodnit?Samozřejmě i mezi podniky je obrovský rozdíl v přístupu k riziku.Některé mají pojištěné i ztráty z výpadku výroby, jiné budou jakoobvykle škemrat u vlády. Za to socializace zemědělství je téměřdokonalá a o „povinnosti“ daňových poplatníků hradit ztráty se nevedežádná diskuse. Obor, který ničením krajiny nese velký díl viny napovodňových škodách, dostane od nás příspěvek, aby v tom mohlpokračovat.
V souvislosti s povodněmi v roce 1997 na Moravě byly vydány povodňovédluhopisy, které si jako výraz solidarity koupily všechny vrstvyobyvatelstva. Mám jej ještě zarámovaný v kanceláři. Socialistickávláda, složená s politických stran podporovaných 25,7 procentyoprávněných voličů ochotných pouze přijímat, nikoliv dávat, dobře ví,že by se žádné vstřícnosti nedočkala. Dokonce ani „analytici“penzijních fondů a bank, kteří masivně zamořují portfolia cennýchpapírů „argentinsky“ rizikovými vládními dluhopisy, by zřejmě nebyliochotni k dalším nákupům. A tak když to nejde po dobrém, musí to jít pozlém. Proto vláda začala chrlit návrhy na nové zdaňování, a to vše podlacinou záminkou úhrady povodňových škod v odhadované výši 90 mld. Kč.Stát má ale několikanásobně více peněz než potřebuje. Mějme na paměti,že podle návrhu rozpočtu v roce 2004 hodlá erár vybrat 683 mld. Kč apůjčit si dalších 157 mld. Kč. Za tuto částkou lze bez problémů opravitpoškozenou infrastrukturu, ba spolu s vodou v cisternách rozvážet išampaňské, protipovodňovou hráz v Praze stavět příště ze stříbra astržené mosty pozlatit. Pouze politici nesou odpovědnost, že všechnytyto peníze budou doslova rozházeny a s prominutím prožrány jinde ajinak. Dramatické záběry z povodní by proto neměly běžet v televizi,ale hlavně na vnitřním okruhu v parlamentních kuloárech. Část zeměvypadá jako po válce a v takových dobách přece nemůže nikdo dostávatpeníze na nákup baget s kuřecím masem, cigaret a piva. Teď je ten pravýčas, aby parlament ve stavu legislativní nouze zrušil podpory vnezaměstnanosti, sociální dávky pro nepracující, odstranil všechnydotace a subvence, propustil desítky tisíc zbytečných úředníků a prodalbudovy, kde nyní sedí. Jako ve firmě. Když nejsou peníze, je třebautáhnout opasky. Úvahy o zvýšení berní (od slova brát, podobné krást)je nutné považovat za doprovodný syndrom bahenní horečky zamořujícívládní i parlamentní komplex a pokud se jim podvolíme, jsme pouhé stádoovcí.
Jestli je něco zkouškou, nikoliv srpnové záplavy, ale následná potopa socialismu.
