Investigativní reportéři ČT odhalili „tajnou“ smlouvu, jejímž obsahem byl požadavek firmy Sodexho, aby byla do nově vznikajících daňových zákonů prolobbována výjimka pro stravenky. Dva dny okolo této „šokující“ informace panoval rozruch, zprávu přetiskly všechny deníky a pár komentátorů napsalo komentáře. Tu proti Topolánkovi, tu proti Sodexhu, tu proti Melčákovi s Pohankou, tu proti odborářům. Nikdo se však, pro mě naprosto nepochopitelně, nezamyslel nad lobbingem jako takovým. Důsledkem bylo, že poté, co premiér Topolánek oznámil svůj záměr daňové zvýhodnění stravenek co nejdříve zrušit, všichni zatleskali a … konec aféry.
Velkou vinu na tom nesou zástupci Transparency International, kteří tuto aféru viděli jako odporný škraloup na jinak úžasně fungující demokracii. Problém je ale nutné hledat v demokracii samotné. A také v současném systému práva, který funguje na tom principu, že skupina vyvolených (zákonodárci) může prostřednictvím legislativy přerozdělovat obrovské sumy peněz – od bohatých k chudým (nebo obráceně), od spotřebitelů k výrobcům (nebo obráceně), od jednoho výrobce k jinému výrobci, atd.
Proč? K nastínění důvodu si dovolím nejprve ocitovat Johna Stuarta Milla z knihy O svobodě:
„Lid“, jenž vykonává moc, není totožný pojem s „lidem“ ovládaným; a samospráva, jak se jí obecně rozumí, neznamená, že každý sobě vládne, nýbrž že každý jest ovládán všemi ostatními. Vůle lidu znamená nadto skutečně vůli nejčetnější nebo nejčinnější části lidu, většiny nebo těch, kteří se jako většina dovedou uplatniti.
A ještě Bruce Bensona, jenž v článku Rent Seeking from a Property Rights Perspective ukazuje, před jakými možnostmi stojí jedinci, kteří chtějí získat již existující vlastnický titul:
Zaprvé mohou vstoupit do dobrovolné soukromé směny se stávajícím držitelem vlastnického titulu. Zadruhé se mohou pokusit zajistit, aby vláda vlastnický titul sebrala stávajícímu držiteli a dala jej někomu jinému. Zatřetí se mohou uchýlit ke krádeži.
Zkombinujeme-li Millovu myšlenku s druhým způsobem nabytí existujícího vlastnického titulu, je zřejmé, že je-li vláda někomu schopna zajistit privilegia na úkor jiných, budou nejrůznější zájmové skupiny o tato privilegia usilovat a vynakládat na jejich získání nemalé prostředky. Toto chování je ekonomy již velmi dobře popsáno a vžilo se pro něj označení „dobývání renty“. A je nutné dodat, že dobývání renty je všudypřítomné.
Demokracie je totiž především způsob výběru vládců. Tito vládci, ať už jsou vybráni sebedemokratičtěji, získávají obrovskou moc. Získávají možnost rozhodovat o tom, co se smí a co ne, jak vysoké budou daně a z čeho, či kam budou směřovat výdaje státu. Potom stačí, aby schválili zákon, který se okamžitě stane závazným pro všechny jedince na daném území. Zástupcům zájmových skupin (neboli lobbistům) tedy stačí přesvědčit zákonodárce, aby do zákona napsali X místo Y. Navíc není potřeba přesvědčovat všechny, stačí jen pár nejdůležitějších, kteří budou následně na své kolegy působit sami.
Situace je o to komplikovanější, že v podstatě nikdy nelze nic dokázat. Zůstalo v zákoně daňové zvýhodnění stravenek proto, že to chtělo Sodexho, nebo proto, že to chtěli socialisté a odboráři? A proč to chtěli socialisté a odboráři? Ruší se daňové zvýhodnění stravenek proto, že je to správné, nebo proto, že to požaduje jiná zájmová skupina? Na tyto otázky nebudeme nikdy schopni odpovědět. Víme jen, že ani v systému zvaném demokracie „lid, jenž vykonává moc, není totožný pojem s lidem ovládaným“ a jednotlivci toužící po cizím majetku „se mohou pokusit zajistit, aby vláda vlastnický titul sebrala stávajícímu držiteli a dala jej někomu jinému“. Ekonomická teorie pak ukazuje, že z nejrůznějších důvodů bude k takovému jednání docházet neustále (viz kap. 5 v práci Rovná daň a dopady jejího zavedení v zemích střední a východní Evropy).
Jaké z toho plyne ponaučení? Minimálně to, že odhalení jednoho případu lobbingu nic neřeší. Spíše než cokoliv jiného to ukazuje na neschopnost firmy Sodexho utajit své počínání. Počínání, které je bohužel od současného systému vlády a práva neoddělitelné.
