Sedm dalších nepravd o volném trhu

V minulém sloupku (překlad vyšel v LF listopad–prosinec 2013) jsem vyjmenoval několik „věčných“ fám o volném trhu. A protože to rozhodně není vyčerpávající výčet, rád bych jich ještě sedm přidal.
1) Volný trh podněcuje k beztrestnému lhaní a podvádění ostatních, je to prostor, kde je „člověk člověku vlkem“ Volný trh funguje v rámci daných pravidel. Některá z nich jsou formální a explicitně vyjádřená, například majetková práva a smlouvy. Jiná jsou jen neformální a nevyslovená – třeba upřímnost a fair play. Žádný skutečný obhájce volného trhu nepopírá, že pro fungování společenského řádu jsou potřebné oba druhy a že jejich efektivní vymáhání (ať už ze strany státu nebo soukromého subjektu) povzbuzuje svobodnou a pokojnou směnu.
2) Volný trh vede k monopolům Jen pro pořádek – monopolem myslím to, že se na trhu nachází jen jeden prodejce daného produktu. Kvůli konkurenci mohou sem tam v rámci trhu takové monopoly vzniknout. A to není nutně špatně, přestože většinou netrvají dlouho. V rámci volného trhu vznikají monopoly ze dvou důvodů: a) jeden obchodník vytlačí ostatní, protože dokázal být efektivnější či nabízel lepší produkt nebo b) nabídl produkt jako první. Pokud monopol trvá delší dobu, znamená to, že dodavatel je efektivnější nebo inovativnější než jeho rivalové. Když vláda ochraňuje podnikatele před konkurencí nebo dotuje ceny, efektivita a inovace trpí. Ale to, samozřejmě, už není volný trh. (dále viz bod č. 6)
3) Volný trh dusí inovace Někteří tvrdí, že na volném trhu si velké společnosti nakoupí od potenciálních konkurentů vynálezy jen proto, aby si zajistily svůj tržní podíl. Ale pro volnotržní podnik není zpravidla podíl na trhu to hlavní, tím je zisk. Pokud je inovace výdělečná, nedává smysl ji držet mimo trh. Společnost A může koupit nový vynález od společnosti Y třeba ve víře, že je schopen jí lépe získat odbyt. Pokud se ale ukáže, že není výdělečný, tak ho přestane prodávat. To není dušení inovací, ale předcházení ztrátě. Když Chelsea koupila Andrije Ševčenka z AC Milán, nebylo to proto, aby seděl na jejich lavičce, ale proto, aby za ně dával góly. Když potom skutečně nenastupoval, nebylo to kvůli tomu, aby Chelsea ublížila Milánu, ale protože nemohl pomoct Chelsea.
4) Volný trh dělá z lidí sobce Lidé jsou v socialismu stejně sobečtí, jako by byli v prostředí volného trhu, možná dokonce o něco víc. Kterýkoliv společenský systém musí řešit jak sobeckost zkrotit, aby byla pracovala ve prospěch obecného blaha. Volný trh to dělá tak, že maximalizuje potenciál pro dobrovolnou výměnu: Jack a Jill nemusí obchodovat, dokud jeden z nich nebude očekávat, že mu to něco přinese. Jak vysvětluje Adam Smith v Bohatství národů: „Není to laskavost řezníka, pivovarníka nebo pekaře, že máme co k večeři, ale to, že sledují svůj zájem.“
Někteří interpretují Smithe tak, že lidé budou (nebo by měli) ostatním pomáhat jen s vidinou materiálního zisku. Ale jak Smith vysvětlil ve své dřívější knize Teorie mravních citů: „Jakkoli sebestředný a sobecký se může člověk zdát, očividně jsou nějaké principy v jeho přirozenosti, které v něm probouzejí zájem o štěstí ostatních. A toto štěstí pro něj činí nezbytným, přestože z něj nemá nic než dobrý pocit.“ V rámci každodenního kontaktu mezi prodávajícími a kupujícími se na volném trhu musí člověk umět domluvit s celou řadou lidí jemu cizích. A to mu dodává sebevědomí k tomu být prospěšný. Není to pouze dobrý obchod, ale také určitý druh sympatie, o kterém Smith píše, že je nezbytný pro fungování svobodné společnosti, pro kterou je svobodný trh jen jedním z aspektů. Čímž se dostáváme k….
5) Volný trh odrazuje od charity a sympatie Je to divné. Někteří lidé se domnívají, že v rámci společenského řádu, ve kterém jde pouze o dobrovolnost a neagresivní chování, by se dobrovolné charitě nedařilo. Možná je to proto, že hodně lidí včetně příliš mnoha libertariánů věří, že hlavní libertariánské krédo je „Nešlapej na mě!“ Místo toho je blíž pravdě říkat „Nešlapej na ostatní!“ V nesvobodné společnosti je dobročinnost typicky omezena na ty, které dobře známe. Volný trh ale rozšiřuje naše kontakty. Jak vysvětluje Dierde McCloskeyová, mezi „buržoazní ctnosti“ patří mnohem víc než jen pouhá rozvážnost. A z čistě praktického hlediska je to bohatství, které umožňuje konat dobročinnost, a doposud nebyl vynalezen lepší systém na jeho produkci než volný trh. To potvrzují léta a léta výzkumů.
6) Volný trh znamená, že zisku se dosahuje na úkor ostatních Tahle fáma plete úsilí s cílem dosáhnout zisku a úsilí o získání renty, respektive volný trh s kamarádíčkovským kapitalismem (crony capitalism). Ve volnotržním prostředí bude člověk dobrovolně obchodovat, jen když očekává zisk – tj. když si myslí, že hodnota domu, který prodá, je nižší než hodnota peněz, co za něj dostane. A pokud k obchodu dojde, znamená to, že zisk očekávají (jakkoli je ve hře i jejich informovanost a nevyhnutelná nejistota světa) obě strany. Jenže tohle v kamarádíčkovském kapitalismu neplatí. V něm lidé využívají politickou sílu k získání privilegií a výhod, které jsou zaplaceny daněmi, regulacemi a inflací. V takovém světě je zisk jednoho ztrátou druhého, člověk je člověku skutečně vlkem. A protože tohle je způsob, kterým naše současná „smíšená ekonomika“ funguje, je tak bohužel velmi těžké rozlišit, jestli jsou „ztráty“ a „zisky“, které vidíme, důsledkem usilování o zisk nebo o rentu.
7) Volný trh znamená, že souhlasíme se vším, co se na něm děje Už dříve jsem psal, že svobodná společnost vzkvétá, když je prostor jak pro radikální toleranci, tak pro radikální kritiku. Jednou z manifestací radikální kritiky je volnotržní soutěž se zbožím a službami. Když se vám něco líbí, koupíte si to. Když je to naopak, nekoupíte. Ale svobodná společnost je zároveň tolerantní: „Nešlapej po ostatních!“ Nechtěl bych, aby můj syn kouřil pervitin, ale jsem ochotný povolit jeho volný prodej. Jedním z rizik, která na sebe ve svobodné společnosti bereme, jsou chyby. Umožňujeme chybovat jak sobě samým, tak ostatním. Proč? Nejspíš proto, že si nikdy nemůžeme být jistí, co je a co není chyba. A ve svobodné společnosti nepoužíváme politickou sílu k vnucení našich názorů ostatním, i když nám něco nepřijde správné. Jistě, neděláme kompromisy v otázkách soukromého vlastnictví a principu neagrese, ale tolerujeme (a pokojně kritizujeme) to, s čím nesouhlasíme.