Obamova velkorysá hospodářsko-politická opatření s cílem zachránit americké a možná i světové hospodářství má svá velká rizika – včetně problematické role Bena Bernankeho a jím vedeného FED. Lekce z historie je velmi poučná.
Na konci devatenáctého století bylo americké hospodářství víceméně zemědělsky orientované, ale začíná se prosazovat silná industrializace. Přelom devatenáctého a dvacátého století s sebou přinesl nové způsoby výroby a koncentraci kapitálu. Lidé jako J.P. Morgan, J.D. Rockefeller, Abraham Kuhn nebo Solom Loeb díky finančnímu kapitálu ovládají téměř celou americkou průmyslovou výrobu, včetně ocelářství, elektrotechniky nebo petroleje. Tato doba je také charakteristická vážnými problémy finančního systému.
Relativně často docházelo k velkým výkyvům v poptávce po penězích a k náhlým kontrakcím peněžní zásoby. Důvod byl ten, že zemědělská výroba závisela na změnách počasí a dynamická industrializace s technologickým pokrokem kladly příliš velké nároky na nepružný finanční systém. Problém se nazýval neelasticita. Federální vláda prosadila centralizaci, která vyústila v založení FED.
V této době se začíná vyostřovat globální konkurence a USA se cítí jako rovnocenný hráč proti Velké Británii nebo Německu. Aby je Amerika pokořila v globálním boji o vliv, potřebovala zabránit odlivu zlatých rezerv, které zbrojící Evropa přitahovala.
Dále federální vláda potřebovala upevnit moc nad jednotlivými státy a navíc si potřebovala odkrojit trochu toho regionálního vlivu. Příkladem je filipínsko-americká válka na přelomu století nebo dále invaze do Panamy, Mexika, na Kubu, do Číny, Libérie, Bolívie, Guatemaly a na Honduras.
Vláda přešla na měnový systém čistého zlatého standardu, přitvrdila regulaci a založila FED, takže byla schopna kontrolovat monetární politiku. Náhlé kontrakce peněžní zásoby vytvářely tlaky na monetární autority pod kontrolou federální vlády, která řešila problém dodávkami likvidity do ekonomiky. Ovšem roztříštěná regulace vedla k tomu, že v době potíží se mohly dostat k likviditě jenom některé banky v některých státech, přičemž již zmínění finančníci ovládající strategická odvětví byli regulací zvýhodněni.
Federální vláda tak svojí politikou nejenom financovala velké vládní výdaje, ale také dostala pod kontrolu finanční instituce jednotlivých států, o jejichž přežití prakticky rozhodovala. To jí umožnilo upevnit svoji pozici a věnovat se globální politice bez omezujících domácích zájmů s pomocí velkých investičních bank.
Tato tendence byla dále silně podpořena rétorikou Progresivního hnutí, které se podobalo Bismarckovu sociálnímu státu. Woodrow Wilson a Theodore Roosevelt byli jeho přívrženci. Barack Obama se netají podobnými názory; sociálně liberální stát je vhodnou nálepkou pro prosazení velkých mocenských plánů.
Na základě tohoto příkladu bych proto rád připomenul, že teoretici rakouského hospodářského cyklu a monetaristé varují. Velké finanční injekce mohou mít devastující dopady na hospodářství v podobě zničené struktury kapitálu a inflace, což ostatně historie potvrzuje. A proto ve vzduchu visí otázka: Vzbuzuje Barack Obama svojí snahou o posílení globálního vlivu naděje, nebo zadělává na další krizi?
