Ekonomie je často považována za temnou a velmi racionální vědu. Ale právě podle ekonomů by byl svět řízený rozumem nemožný a klíčovým vodítkem pro rozhodování jsou emoce.
Představte si, že dva kamarádi začnou vyrábět bicykly a motocykly. Jeden se bude starat o výrobu a druhý o prodeje. Má to ale háček – jeden může nadhodnocovat náklady výroby a ulívat si něco pro sebe a druhý zase může falšovat účetní knihy. Ani jeden z nich nemá šanci to bez odborné pomoci poznat. Pokud se oba budou chovat racionálně, raději žádnou firmu nezaloží. Přesto pánové Laurin a Klement spojili v roce 1895 své síly a dodnes existuje automobilka Škoda. Stejně tak existuje mnoho jiných firem a sporů je proti všem očekáváním relativně málo.
Vysvětlení tohoto rozporu je samo o sobě paradoxní. Spolupracovat můžeme právě proto, že nejsme úplně racionální a máme emoce. To je základem dnes poněkud opomíjené a nepříliš rozšířené teorie amerického ekonoma a matematika Roberta Franka. Ten v 80. letech začal přemýšlet o tom, proč lidé cítí něco tak iracionálního, jako je strach, zlost či láska. Tvrdil, že emoce nemohou být zcela nesmyslné a musí něčemu sloužit. Nakonec zjistil (a uveřejnil v knize Vášně uvnitř rozumu), že emoce jsou právě tím důvodem, proč mohou lidé spolupracovat. Řeší totiž tři velké problémy našeho každodenního rozhodování – to, že nikdo nemá dokonalé a dostatečné informace o světě kolem sebe, nelze předpovědět chování ostatních lidí a ani je donutit, aby vždy splnili všechny své sliby.
Právě díky emocím se můžeme rozhodovat a spolupracovat s ostatními lidmi. Bez emocí by se z nás staly chladně a racionálně kalkulující stroje, které by neustále vážily všechny možnosti a neustále by zkoumaly a vyhledávaly nové informace, porovnávaly nové a nové alternativy, ale nikdy by nedospěly k žádnému rozhodnutí. Lidé totiž nikdy nemají dokonalé informace o všech možnostech a navíc by nepomohlo, ani kdyby je měli. Například kdyby nějaký výrobce věděl, že jeho konkurent na trhu chce vyrábět nový výrobek lepší než jeho, a zároveň věděl jak, začal by ho napodobovat. Jenomže v ideálním světě dokonalých informací by se to okamžitě dozvěděl i první výrobce a začal by okamžitě pracovat na nějakém vylepšení svého zboží. Ale to by se dozvěděl i jeho konkurent, opět by zkoušel svoje kopírování a tak by to šlo donekonečna. Obdobně, pokud bychom neměli emoce, nemohli bychom ani nikomu věřit. Nebyl by možný žádný obchod kromě několika málo transakcí z ruky do ruky a to ještě jen v tom případě, kdy by síly obou stran obchodu byly zhruba vyrovnané.
Úsměv, prosím
Jedinou cestou z racionálního šílenství v nejistém světě jsou právě emoce. Úsměv, srdečný smích, zčervenání a zejména lítost a pocit viny jsou signály pro ostatní, do jaké míry je možné někomu bez nějakého dlouhého prověřování věřit nebo nevěřit. Strach nebo dobrý pocit naznačují, zda v něčem dále pokračovat nebo ne. Emoce a city jsou nástrojem umožňujícím dosáhnout toho, abychom jednali se „správnými“ lidmi, a omezili tak možnost podvodu. Mít a projevovat emoce je k tomu velmi efektivní a ekonomický nástroj. Je totiž velmi rychlý a levný – bez nákladného a dlouhého hledání a zkoumání všech možných informací získáme informaci o tom, jestli někomu věřit či ne. Pravda, není to nástroj stoprocentně spolehlivý. Ale většina lidí prostě vyjadřovaným emocím věří, a to z dobrého důvodu. Jednak se jedná o mnohem starší nástroj řešení každodenních problémů než rozum a racionální uvažování, ale je také mnohem používanější. Většinu životních situací řešíme tzv. intuitivně a spíše na základě emocí. Většinu relevantních a podstatných informací prostě nemůžeme vědět a naše úvahy jsou jen hrou na racionální rozhodování. Jakou jistotu o skutečných kvalitách může mít žena, pokud se rozhodujeme, o tom, kdo bude otcem jejich dětí? Žádnou a tak vsází na emoce. Jinou ukázkou jak silné emoce jsou, je třeba existence marketingu jako nástroje prodeje, který z mnohem větší části útočí na emoce a city než na rozumovou úvahu. A i pokud jsou naše očekávání postavené na emocích zklamány, pak je to jenom další důkaz jejich efektivnosti – s emocemi máme totiž dlouhodobou zkušenost, že se v naprosté většině podle nich rozhodneme správně. Kdyby tomu tak nebylo, nebyli bychom zklamáni a ani bychom se podle nich nerozhodovali.
Pokud někdo podvádí, pak sice může získat výhodu na úkor druhých, ale jen krátkodobě. Podvodník je nakonec odhalen (ostatní si podvodníka zapamatují a sdělí to ostatním) a zkrachuje na tom, že je mu uzavřena největší výhoda lidské společnosti – dělba práce. Podvodníci se totiž s nikým nemohou dohodnout, protože jim zkrátka nikdo nevěří. I kdyby existovala podivná společnost sestávající v drtivé většině z podvodníků, pak v okamžiku, kdy se vzácní poctivci jednou byť i náhodně potkají, okamžitě získají výhodu. Rozdělí si práci, a protože výsledek je vyšší než suma činností dvou navzájem nekooperujících podvodníků, nakonec poctivci početně převáží. Podvodníci sice úplně nezmizí, ale budou ve výrazné menšině. Prostě platí staré pořekadlo, že lež má krátké nohy, byť se k této triviální pravdě ekonomové dopracovali až po mnoha stranách nudných vědeckých pojednání.
Žárlit je rozumné
Je to tedy velký paradox – mít a užívat emoce je velmi racionální a ekonomické. Emoce jsou způsob, jak se ve světě omezených informací, omezeného množství času, které máme k dispozici, a v podstatě neomezených možností podvádět, rychle a hlavně s velkou dávkou pravděpodobnosti rozhodnout správně. Takže nezapomeňte, až na vás bude manžel nebo manželka žárlivě křičet, tak v konečném důsledku vlastně není tak úplně iracionální. Ve světě nedokonalých informací často totiž nemáte jinou možnost zjistit, že mu nebo jí na vás opravdu záleží.
