Pro zodpovězení otázky popusťme uzdu fantazii a podívejme se do kontrafaktického světa, kde je dopravní infrastruktura v rukách soukromých vlastníků; tedy silnice, dálnice, mosty, letiště jsou plně privatizovány. Podnikatel na kapitálovém trhu sežene dostatek zdrojů, podaří se mu domluvit se s vlastníky pozemků, začne stavět dálnici. Musí se zabývat i otázkou, jaká nastavit pravidla – musí nalézat řešení na mnoha podnikatelských rozhraních, vzít v úvahu bezpečnost, rychlost dopravy, plynulost provozu. To se týká umístění dopravních značek, přechodů, tunelů, zpomalovačů, světelné signalizace, nastavení motivací řidičů pro předcházení zácpám. Problém je, že jde o empirické otázky, na něž nelze nalézt odpověď předem. Podnikatel je proto nucen experimentovat, inovovat, nacházet řešení vzniklých problémů. Třeba nejlepším řešením budou žádná pravidla, kdo ví. Otázka: Proč to všechno dělá? Podnikatel tohle všechno bude dělat proto, aby přilákal dostatek zákazníků, kteří budou ochotni zaplatit za jeho služby. Pokud bude úspěšný, vydělá, pokud ne, prodělá a bude vytlačen z trhu.
Představte si, že letecká společnost X Airlines provozuje svůj letový park takovým způsobem, že za každé první pololetí po dobu deseti let spadnou v průměru dvě její dopravní letadla (ekvivalent počtu úmrtí v prvních pololetích v letech 1998-2007 na silnicích v ČR, viz zde). Nebo společnost provozující hypermarkety, jejichž špatná konstrukce každoročně těžce zraní v průměru dva tisíce lidí. Manažeři těchto společností budou (oprávněně) vláčeni v médiích, poškození a pozůstalí budou podávat žaloby, vynoří se zprávy o tom, že společnosti „o problémech věděly“, ale aby ušetřily, neudělaly nic. Dotčené korporace zažijí rapidní úbytek zákazníků, protože se stane všeobecně známým faktem, že využití jejich služeb se rovná sebevraždě. Společnosti končí, jsou vytlačeny z trhu. Aby k tomuto scénáři nedošlo, resp. aby to nezašlo tak daleko, jejich manažeři udělají vše proto, aby podobným katastrofám napříště zabránili, a svoje inovace budou dávat světu na odiv. Chtějí získat zpět ztracenou reputaci. Stejné struktuře motivací by čelil i podnikatel v oblasti provozování silnic za předpokladu, že neexistují umělé, státem vytvořené bariéry vstupu do odvětví.
Tím se dostáváme k otázce z úvodu: může stát jako manažer zabránit alarmujícímu počtu úmrtí na jím provozovaných silnicích?
Není to pravděpodobné. Monopolizace tohoto odvětví státem a samotná struktura motivací provozovatele dopravní infrastruktury hovoří proti tomu.
Tady jsou výsledky v důsledku neexistence konkurence přesně opačné, struktura motivací je postavená na hlavu. Ročně na státem provozovaných silnicích zemřou stovky lidí, tisíce jsou zraněny těžce, přes deset tisíc lehce. Jaká je odpověď byrokratického managementu (o rozdílech mezi byrokratickým a ziskovým managementem více v Misesově Byrokracii) na neutěšený stav? Téměř žádná, maximálně vynalezení nových, zjevně účel neplnících pravidel (bodový systém). Zejména pak ale lze slyšet: „Máme málo peněz, nemůžeme udržovat silnice v normální stavu, státní pokladno (tedy občané!), přisyp nám víc!“ Tedy přesný opak než v soukromém sektoru. Ten by zažil masivní odliv dostupných prostředků. Veřejný sektor hodlá spolknout ještě více než předtím. Jak tento princip ve své přednášce v Mises Institute shrnul minulý týden ekonom Thomas DiLorenzo, ve státním sektoru platí, že „selhání znamená vždy úspěch“. Úspěch v podobě navýšení rozpočtů a moci byrokratů.
Jistě, lze namítnout, že lidé dělají chyby. Ano a vždycky budou. Budou je dělat i podnikatelé. Žijeme ve světě nejistoty, nejsme vševědoucí, proto se dopouštíme přehmatů a omylů. Je ovšem třeba se ptát, v jakém systému, zda v systému založeném na ziskovém nebo byrokratickém managementu, mají lidé motivaci se chybám vyhnout, a zda za případné chyby zaplatí. V systému socializované dopravní infrastruktury to není.
Více o privatizaci silnic v článku Laurenta Carnise „Základní principy privatizace silnic„.
Více o silničním socialismu v článku Waltera Blocka „Dopravní zácpy jako patologie vlády„.
