Rudolf Fürst, sinolog z Ústavu mezinárodních vztahů, reagoval nedávno na těchto stránkách na můj komentář o proměně čínské ekonomiky (Čína že je liberálnější než EU? Svatá prostoto!, HN 29. září, Čína je proti EU tržním rájem, HN 21. září). Je přesvědčen, že Čína liberálnější než EU není.
Ano, otevřenější než dřív
Nejsem si jist, s čím pan sinolog polemizuje, protože často vyvrací něco, co nikdo netvrdí. V první řadě šlo o srovnání Číny a Evropské unie, ale pan Fürst o EU neuvádí nic. Nejprve se zabývá zahraničním obchodem. Již v mém článku se objevil jasný údaj o tom, že míra ochranářství je v Číně mnohem vyšší než v EU.
Pan Fürst píše o „běžně praktikovaném“ protekcionismu na Dálném východě a jmenuje Japonsko, Jižní Koreu a Tchaj-wan. Jenže aktuální data o tzv. vážené míře tarifní ochrany jsou následující: 2,2 % v Japonsku, 5,7 % v Jižní Koreji a 3,3 % na Tchaj-wanu; oproti tomu EU má 2,4 %. Takže tradiční protekcionismus v jihovýchodní Asii dnes tak tradiční není. Nemluvě o nulových kvótách v Hongkongu a Singapuru.
Můj oponent nevěří tvrzení, že Čína snižuje míru domácí ochrany trhu rychleji, než se zavázala v rámci Světové obchodní organizace (WTO). V Číně je vážená míra tarifů na 10,4 % a země se zavázala dostat se na 9,8 % do roku 2010!
Většina zemí světa má podle pana Fürsta s Čínou rychle rostoucí obchodní deficit podobně jako EU. Ale s více než čtyřiceti zeměmi má obchodní deficit Čína. Namátkou: Indie, Indonésie, Japonsko, Korea, ale také Německo, Finsko, Švédsko, Švýcarsko, Rusko, Argentina nebo Austrálie. Deficity s těmito zeměmi přitom nejsou zanedbatelné a svou velikostí často předčí přebytky s jinými častými obchodními partnery. Navíc, ještě loni rostly dovozy do Říše středu rychleji než vývozy, trend trvající od roku 1998.
Pan Fürst píše o špatné fiskální politice. Ale právě to je silná stránka čínské ekonomiky. Tamní vláda „otravuje“ podnikání mnohem méně (nemluvě o daňově zvýhodněných zvláštních ekonomických zónách). V důsledku jde samozřejmě o úspory v nákladech a větší svobodu v rozhodování o alokaci zdrojů.
Američtí bankéři přicházejí
Čína – měřeno podílem na HDP, což je standardní ukazatel velikosti vlády – prostě má štíhlou vládu. Utrácí mnohem méně než státy EU a obdobně méně vybírá na daních.
Privatizace bank již probíhá, a to relativně rychle. Minoritní podíly (celkově 14,1 %) v China Construction Bank koupily Bank of America a Temasek. Royal Bank of Scotland investoval do Bank of China a Goldman Sachs spolu s Allianz do čínské Industrial & Commercial Bank. Cílem je dosazení zahraničních manažerů do managementu čínských bank. A do konce roku 2006 (jak vyplývá ze smlouvy s WTO) mají mít zahraniční banky stejný přístup na čínský trh jako banky domácí.
Podle pana Fürsta je liberalizace finančního trhu nereálná. K tomu uvedeme pár faktů. Čínský kapitálový trh doznal v srpnu revolučních změn. Neobchodovatelné akcie, které byly v držení státu, se pustí na trh a budou konvertovány v akcie typu A (přístupné pro čínské investory a vybrané zahraniční investory). Jde o částečnou privatizaci 1300 státních firem, protože podíly budou prodávány na burze do soukromých rukou. Jde o majetek v hodnotě 270 miliard dolarů.
Když Izrael, proč ne Čína?
Pan Fürst svůj text zakončil: „“Ztrátové státní firmy v důsledku tržního bankovnictví buď zkrachují, nebo budou zprivatizovány,“ soudí Vořechovský. Svatá prostoto. Něco takového žádná mentálně nenarušená vláda na světě nemůže připustit; reforma státních podniků asi potrvá po generace.“ Neuvádí pro to jediný argument!
Mám ale odpověď: Izrael dokázal za patnáct let zprivatizovat téměř veškeré své firmy, i když v 70. letech se podíl státu na produkci blížil 70 % HDP. U Číny toto číslo nedosahuje ani 20 % HDP, tak proč nebýt optimistický?
