Vývoj české ekonomiky v roce 2002 pravděpodobně nezpůsobí obrovskou vlnu nadšení spojenou s radostným výskotem jak se nám dobře daří. Rok 2002 byl předně spojen s řadou volebních aktů. Na jaře jsme volili do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a na podzim do Senátu a do zastupitelstev měst a obcí. Na jaře vyhrály strany, které prosazují kolektivistický, státně paternalistický přístup k řešení hospodářských otázek. Voličům pranic nevadilo, že předchozí čistě socialistická vláda ze svých slibů téměř nic nesplnila. Tak třeba zvýšení výdajů do oblasti školství a vzdělávání bylo její hlavní prioritou. Realita je taková, že „za Klause“ bylo v této oblasti lépe. Ze státního rozpočtu do oblasti školství a vzdělání plynula procentuálně větší část HDP, než tomu bylo za vlády Zemana. A to ještě chudáci učitelé a vědci nevěděli, že nedostanou přidáno tolik, kolik jim bylo Špidlou slibováno letos na jaře před volbami. Oblast vzdělávání a školství tak zůstala opět popelkou i přes proklamované sliby. O nic lépe z dlouhodobého hlediska nedopadli zdravotníci. Jejich platy se sice za uplynulé čtyři roky zvýšily, ale to za cenu toho, že nemocnice se dostaly do fatálních problémů a některé musely přerušit či ukončit svou činnost. Jiné jsou tak zadluženy, že jim nechtějí dodavatelé poskytovat ani léky. Zachránit je mohou pouze masivní finanční injekce ze strany státu (resp. nás občanů, plátců zdravotního pojištění).
Zemanův tým se před čtyřmi lety holedbal jak zatočí s „tuneláři“. Ti, podle Zemana byli v každé obci naší země. Alespoň to tehdejší lídr socialistů říkal na předvolebních mítincích. Nějaké malé rybky sice v síti uvízly, ale většinou to byli lidé blízcí sociální demokracii. Kdoví jestli si mezi sebou nevyřizovali nějaké staré vnitřní účty. Jiné kauzy byly tak zinscenovány, že připomínaly spíše politické procesy z padesátých let a jejich protagonisté nakonec museli být propuštěni z vězení.
Předchozí socialistická vláda však proslula tunelováním naší budoucnosti a dalšími chrabrými činy, které se v podstatě „táhnou“ až do letošního roku. Zcela vědomě obcházela řadu výběrových řízení na státní zakázky, které končily v rukách firem, kontrolovaných lidmi, kteří měli blízko k socialistům. Hospodaření státních institucí, které spadaly pod jejich vliv končilo katastrofálními výsledky. Ve svých zprávách na to poukazuje NKÚ. Některé veřejné stavby připomínající socialistické stavby mládeže (např. železniční koridory) se prodražují o miliardy korun. Narychlo podepsaná smlouva o výstavbě dálnice do Ostravy je najednou shledána jako velmi podivná a podmínky financování jako nevýhodné. V oblasti vnímání míry korupce se Česká republika dostává stále na nižší a nižší příčku. Kam se hrabe Klausovo období, Havlem označené za dobu mafiánského kapitalismu. Za tuto situaci marasmu nelze než socialistům „poděkovat“.
I při hodnocení letošních ekonomických výsledků musím připomenout akci spojenou s nepřátelským převzetím IPB. Na tomto převzetí se podílel stát prostřednictvím svých institucí (ČNB, MF ČR, potažmo celá vláda). Při „vyvlastnění“ došlo ke zvýhodnění jednoho soukromého subjektu tak, že téměř zadarmo převzal očištěnou IPB. Masivní participace státu na této akci je charakteristická pro stoupající trend nebezpečného prorůstání ekonomiky a politiky. Už dávno se nejedná jen o účast politiků v představenstvech či dozorčích radách v polostátních a státních firmách. Nyní některé podnikatelské kruhy mohou přímo ovlivňovat rozhodování politiků. A to pomocí skryté či dokonce otevřené korupce. A tak úzká skupina osob hrající rozhodující roli v pozadí např. nepřátelského převzetí IPB má obrovský vliv při personálním obsazení současných postů ve vládě. Finanční prostředky občanů, které ve formě daní uhradí do veřejných rozpočtů tak mnohdy nekontrolovatelně plynou ve prospěch soukromých korporací či dokonce jednotlivců. Výše zmíněný případ je zapotřebí připomínat, protože ho zaplatíme ze svých daní, jak v roce 2002, tak i později. Nechuť k provedení reformy veřejných financí plyne také z obavy, že by se tyto toky mohly zprůhlednit a mohlo by dojít k odkrytí řady pololegálních či nelegálních transakcí.
Ani o píď naše země v roce 2002 nepostoupila směrem ke zlepšení fungování veřejného sektoru, resp. státní správy. Ba naopak. Zavedením tzv. VÚSC (dnes se již vžil tradiční název kraje) bylo nepřipravené, nebylo promyšlené financování a rozdělení kompetencí.
Bohužel nedošlo ani k náznaku posunu přípravy reformy penzijního systému. Fatální omyly v nedávné minulosti, ale i nutnost splácení dluhů transformačních institucí přivedlo tuto zemi k vytvoření rekordního schodku státního rozpočtu v roce 2002 a co je horší, deficity rozpočtů přesahující 100 mld. Kč ročně budou pokračovat po celou dobu vládnutí spojených socialistických sil.
Jak to vypadá s makroekonomickými ukazateli v ČR? Tempo růstu HDP, které vykázalo v předchozích dvou letech ne příliš vysokou dynamiku, se v roce 2002 téměř jistě propadne pod 3 %. Moc ho nevylepší ani obnovovací investice, jejichž hodnota se zvýšila v souvislosti s nahrazováním škod po povodních. Neřku-li, že tyto investice nepřináší zvýšení životní úrovně, ale pouze sanují to, co bylo zničeno.
V letošním roce vzroste deficit státního rozpočtu, ale i rozpočtů veřejných. Ovšem ve světle očekávaného deficitu v příštím roce, který má přesáhnout 111 mld., se to zdá jako ne příliš důležitá věc. Přesto zadlužení na konci roku 2002 bude tak vysoké, že na každého jednotlivce včetně kojenců připadne státní dluh ve výši 42 000,- Kč. A to v tomto dluhu není započítána ztráta České konsolidační agentury za rok 2002. Navíc s největší pravděpodobností nedojde k naplnění příjmové stránky státního rozpočtu v roce 2002, ani v roce příštím, protože tempo růstu HDP, na kterém byl státní rozpočet stavěn, nebude dosaženo.
Občané v posledních měsících zažili i pozitivní události, např. je to stále klesající míra inflace. Faktem je, že v každé domácnosti se projevuje jinak, a to podle struktury její vlastní spotřeby. Došlo ke snížení cen některých služeb spojených s bydlením, ať už se to týká ceny plynu, případně elektrické energie. To snížení bylo ale zapříčiněno tím, že v předchozích letech došlo k příliš razantnímu zvyšování regulovaných cen, které se ukázalo jako neopodstatněné a vyplývalo z monopolního postavení výrobců a distributorů těchto energií. Cenová hladina se tak jeví jako relativně stabilní a neměla by vykazovat nějaké podstatné výkyvy v příštím roce. Dá se však očekávat boj o to, jakým způsobem se změní regulované nájemné. Při této příležitosti je dobré připomenout, že v některých městech a některých obcích, které nemají více než 10 000 obyvatel, se již nájemné neregulované (tržní) rovná téměř nájemnému regulovanému. Tato situace zatím neplatí ve velkých městech a zvláště v některých jejich lokalitách.
Jedním z mnoha dalších neúspěchů této socialistické vlády je existence téměř rekordně vysoké míry nezaměstnanosti. Nezaměstnaných je téměř půl miliónu občanů. Socialistická vláda v této oblasti jejího „zvláštního zájmu“ sklízí opravdu jeden „úspěch“ za druhým. Počet nezaměstnaných se téměř zdvojnásobil. Schopnost vytvářet nová pracovní místa je čím dál horší. Jejich programy na léčbu nezaměstnanosti selhávají. Pomáhá tomu i zvyšování minimální mzdy, které vyhání z práce občany nejméně kvalifikované, kteří se stávají závislými na sociálních podporách.
Znatelnou část populace postihlo také snižování úrokových sazeb, které je v současné době na historicky nejnižší úrovni. Více jsou postiženi ti, kteří mají to štěstí a část svých finančních prostředků mohou spořit. Kromě stavebního spoření, kde jsou úroky dotovány státem (mimochodem státní rozpočet to stojí zhruba 13 mld. Kč ročně a MF uvažuje o zrušení této formy dotace v takovéto výši) se vyplatí ještě penzijní připojištění. To je také částečně podporováno státem. U nízkých úložek a zůstatků na vkladových účtech se jejich zhodnocení blíží nule. Odečteme-li daně zaplacené z úroků a poplatky za vedení účtů, tak zhodnocení je nicotné a i při nízké míře inflace může být reálných výnos záporný.
Horší je to se snižováním úrokových sazeb při žádostech o půjčky. Nezřídka se setkáváme se spotřebními úvěry, které jsou úročeny více než 20 % a v některých případech i 30 % ročně. Přesto používání těchto forem financování spotřeby se začalo velmi dynamicky rozvíjet.
V posledním roce, zvláště pak v jarních měsících, došlo k razantnímu posílení koruny vůči zahraničním měnám. Na tento proces lze nahlížet ze dvou stran. Posílení koruny velmi oslabuje postavení českých podniků, které exportují. Náraz, způsobený posílením kurzu vůči euru, byl tak silný, že tyto podniky vyčerpaly své rezervy a po určitém časovém zpoždění se dostávají do vážných finančních problémů. Jednak ztrácí své trhy a těžko nacházejí nové, jejich zboží se stává cenově méně konkurenceschopné. Dochází tak k propouštění jejich zaměstnanců, v některých případech k zavírání provozu a některé podniky mohou skončit dokonce v konkurzu. Ukázalo se, že absorbovat tak rychlé a tak vysoké zhodnocení koruny bude velkým oříškem i pro silné podniky. To nejhorší nás pravděpodobně čeká ještě v prvním pololetí příštího roku.
Druhá strana posilování kurzu koruny se projevuje pozitivně pro ty, kteří cestují, jejich dovolené se staly mnohdy levnějšími a umožnilo jim to i ve větší míře realizovat spotřebitelské nákupy v zahraničí. Silná koruna vedla k prohloubení a zrychlení nárůstu deficitu obchodní bilance. Propad exportu činil na konci října 2002 11 % oproti stejnému období předchozího roku.
Z makroekonomického hlediska se nevyvedla žádná privatizace, od té odstoupil např. Agrofert v případě Unipetrolu. Během doby, kdy otálel se zaplacením si zajistil pro podniky svého uskupení velmi výhodné postavení a smluvní podmínky ve vztahu k podnikům, které spadají pod Unipetrol. Došlo k takovému určitému vysátí Unipetrolu. Naprostým krachem dopadla privatizace Českého Telecomu. Selhání je jednoznačně na straně vládních úředníků, jejich právníků a poradců. Fiaskem končí i privatizace ČEZu, která byla odložena na neurčito.
Výsledky české ekonomiky v roce 2002 jsou spíše podprůměrné. Státní úředníci nepřipravili podmínky pro celou řadou nezbytných systémových změn. Na ráznou reformu čekají veřejné finance, včetně penzijního systému a daňové politiky. České ekonomice a politice chybí větší liberalizační procesy, které by znamenaly méně zásahů státu do hospodářství, chybí jí jednoduchý legislativní rámec.
Jedno pozitivum související s ekonomikou jsme mohli zaznamenat. Jedná se o další dopracování projektu profesionalizace armády a přijetí nezbytných kroků k odstartování tohoto procesu.
Východisko z transformační pasti a dokončení transformace není během na střední či dlouhé tratě, ale spíše se jedná o maratónskou až ultramaratónskou trať. Bude to trvat ještě dlouho, než se staneme standardní tržní ekonomikou.
