Mikrofinancování je v posledních letech vnímáno jako jeden z významných prostředků, které pomáhají lidem z nejméně rozvinutých oblastí světa překonávat chudobu. Běžná myšlenka je taková, že chudý jedinec bez majetku, který by mohl poskytnout k zajištění standardního úvěru, získá relativně malý obnos, který mu umožní začít podnikat. Tím zvýší své příjmy, vymaní se z chudoby a splacená půjčka může mířit k dalšímu potenciálnímu podnikateli. Funguje to tak ale opravdu?
Americká instituce CGAP (Consultative Group to Assist the Poor) uvádí, že tomu tak být nemusí. Poukazuje na to, že studiím, které přínos mikroúvěrů obhajují, se v nedávné době dostalo kritiky ohledně užité metodologie. Nejnovější studie, které používají metodu RCT (náhodně kontrolované studie, obvyklé např. při testování léků), zatím neodhalily, že by mikroúvěry pomáhaly vymanit se z chudoby. Mohlo by se tedy zdát, že mikrofinancování neplní to, v co mnozí doufají. Je to tedy důvod odvrátit se od nich a hledat alternativy?
Nikoli, říká CGAP a upozorňuje na to, že problémem, kterému chudí čelí, není jen nízký průměrný příjem (to, že žijí za dva dolary denně), ale rovněž i nejistota ohledně toho příjmu (skutečnost, že zmíněné dva dolary nezískají pravidelně každý den). Jelikož se pohybují velmi blízko naprostému existenčnímu minimu, je pro ně nesmírně důležité zajistit stabilní tok peněz. A právě mikrofinancování – jak mikrospoření, tak mikroúvěrování – jim k tomu velmi pomáhá, neboť jim umožňuje vyrovnávat výkyvy v příjmech v průběhu roku.
Tvrdí to i autoři knihy Portfolios of the Poor: How the World’s Poor Live on $2 a Day (Collins a kol.; Princeton University Press 2009), kteří prostřednictvím finančních deníků sledovali peněžní transakce vybraných jedinců v chudých oblastech Indie, Bangladéše a Jižní Afriky. Z jejich analýzy zjistili, že podíl finančních toků (především půjček a spoření) na příjmu se běžně pohyboval mezi 75 a 500 procenty jejich příjmů; čím chudší byla domácnost, tím větší procento. To ukazuje, jak významné pro zajišťování jejich živobytí je možnost si v případě nutnosti půjčit peníze a v případě přebytku je zase uložit.
Formální mikrofinancování není jediným nástrojem, který mají chudí možnost využít (průměrná domácnost jich pravidelně využívá až 10, mnohé z nich opakovaně), od ostatních se ale významně liší: spolehlivostí. Ačkoli může být jednodušší půjčit si od příbuzných a známých či požadovat vrácení peněz, které byly půjčeny někomu jinému, tyto možnosti nemusí být vždy použitelné (např. z důvodu, že dotyčný příbuzný nemá v současnosti potřebnou částku k dispozici). Mikrofinanční instituce tak naplňují významnou roli v boji chudých s nejistotou. To dokazuje mj. i to, že hlavním důvodem, proč mají mikrofinanční instituce tak nízké procento nesplacených úvěrů (kolem 2,5 procent), je - vedle tlaku spoluručitelů – především dlužníkova snaha dostát svým závazkům, aby mu i v budoucnosti zůstala možnost mikroúvěru otevřena.
Ukazuje se tak, že ačkoli mikroúvěry u většiny jejich uživatelů zřejmě neslouží k nastartování podnikání a následné cestě z chudoby, mají svou významnou roli, neboť život s minimem prostředků přinejmenším ulehčují.
