I tak smutné události jako zemětřesení a následné záplavy v Asii nám mohou leckdy poskytnout hodnotnější lekce, než matematickými vzorci pokryté strany ekonomických učebnic. Jedním ze slov nejčastěji používaných v souvislosti s dnešním sociálním státem je slovo „solidarita“. Je třeba být solidární s chudými, nemocnými a jinak potřebnými, zní často z úst politických špiček (nejen) našeho státu. Ale zamysleme se nad tím, co slovo „solidarita“ v této souvislosti znamená. Říká-li politik, že je třeba být „solidární“, tak tím nechce říct, že on sám se vzdá části svého platu, aby tak pomohl někomu v nouzi. On tím myslí něco zcela jiného. Něco, co se jeho kapsy takřka nedotkne. Použije-li politik termín „solidární“, myslí tím následující: Je třeba těm zdravým a schopným násilím sebrat část jejich výdělku a přerozdělit ho (podle klíče, který my, politici, určíme) nemocným a chudým.
Je však tato „solidarita“ tím stejným, co solidarita v pravém slova smyslu? Vždyť být solidární přeci znamená, že se dobrovolně vzdám části svého majetku, protože chci pomoci někomu, kdo se nemůže mít tak dobře, jako já. Když si uvědomíme tento pravý výraz slova solidarita, musí nám být jasné, že ona „solidarita“ sociálního státu s ní nemá takřka nic společného. Ba co více. Tato falešná „solidarita“ zmenšuje míru solidarity opravdové. Proč? Neboť každý člověk může rozdat jen to, co má. A pokud mu stát sebere takřka polovinu jeho výdělku (přičemž právě těm potřebným jde jen zlomek z těchto peněz), pak to má dvá následky:
- Člověku zbyde méně na solidaritu v pravém slova smyslu.
- Může nastat (a často také asi bohužel nastane) následující situace: Po zaplacení složenek a nakoupení toho nejnutnějšího pro rodinu mi zbyde 1000 korun. Rozhoduji se, co s těmito penězi udělám. Mohu je buď utratit za něco méně důležitého, nebo poslat na konto nějaké charitativní organizace. K čemu se spíše přikloním, když si vzpomenu, že mi stát pod záminkou „solidarity“ již několik tisíc z mých tvrdě vydělaných peněz odebral? Tento fakt bude mít pravděpodobně za následek to, že půjdu, a s klidným srdcem (vždyť už jsem skrze stát solidární byl!) si koupím například novou tenisovou raketu. Celková míra solidarity s potřebnými se tak pravděpodobně z těchto důvodů ještě sníží.
A proč jsem vlastně v úvodu tohoto komentáře mluvil o událostech v Asii? Důvod je jednoduchý. Český stát katastrofou zničené Asii zatím hodlá věnovat 15 milionů korun (= 15 milionů korun sebraných českým obyvatelům na daních). Navzdory výše předloženým negativním důsledkům státní „solidarity“ však obyvatelé České republiky za těch několik málo dní dobrovolně darovali prostřednictvím nejrůznějších charitativních organizací již přes 20 milionů korun. Můžeme se jenom dohadovat, o kolik by byl tento projev opravdové lidské solidarity vyšší, kdyby stát lidem „nefušoval do řemesla“.
