Poměrně často se na fóru Liberálního institutu diskutuje o možnostech dobrovolné charity. Jedním z argumentů uváděných socialisty proti svobodné společnosti má být skutečnost, že dobrovolná charita by nezajistila dostatečnou solidaritu, a proto je prý třeba používat pro dosažení dostatečné míry „solidarity“ násilí. Tento článek se nebude zabývat tím, co je to vlastně dostatečná míra solidarity, ale snaží na několika příkladech z minulosti ukázat, že i v dřívějších dobách, kdy neexistovaly státní sociální systémy, charita fungovala a násilí nebylo nutné.
S charitou se můžeme setkat už ve starověku. Známé je pořádání různých slavností a her (včetně gladiátorských zápasů) bohatými občany v starověkém Římě. Vedle toho však bohatí občané často sponzorovali i stavby důležitých budov a vznik charitativních organizací. Například v knize tureckého archeologa K. Dörtlüka: Antalya-Lycia-Pisidia-Pamphylia si můžeme přečíst, že dle jednoho z nalezených nápisů, dva občané antického města Side nechali postavit kuchyni pro zaměstnance místní vlády a radu starších. V tomtéž městě jeden bohatý manželský pár uhradil opravy městského vodovodního systému ze své vlastní kapsy! Bohatí lidé přispívali i v horších dobách, a tak se můžeme například dočíst, že po velkém zemětřesení v Lykii v roce 141 po Kristu jistý Opramos z Rhodiapole přispěl na opravy lykijských měst částkou 500 tis. dinárů.
Charita nebyla provozována jen ve starověkém Římě. Také ve středověku se s ní můžeme setkat. Nejčastěji to byly církevní řády (tzv. řády milosrdných bratrů a sester), které provozovaly například nemocnice (tzv. špitály), chudobince atd. Prostředky na tyto činnosti zpravidla získávaly z vlastního hospodaření a darů bohatých mecenášů. Jsou však známy i soukromé projekty. Například v dnes již francouzském městě Beaune založil jistý Nicolas Rolin (kancléř burgundského vévody) se svojí ženou známý špitál Hotel-Dieu (více zde). Bylo zde postaráno o staré, chromé, sirotky, těhotné ženy atd. Špitál působil díky mnohým darům, které získal od bohatých mecenášů i od lidí, kterým pomohl v nouzi. V majetku špitálu tak byly pole, lesy, umělecká díla a i vinice. Právě prodej vína byl vůbec nejdůležitějším zdrojem příjmů. Dodnes se v Hotelu-Diue pořádají charitativní aukce vína. Že se nejednalo o ojedinělý případ, o tom svědčí i další špitály v oblasti někdejšího Burgundska – například v městech Pommard, Nolay, Marsault atd.
S novodobějším příkladem fungující soukromé charity se můžeme setkat v někdejším carském Rusku. Ten, kdo někdy navštívil Petrohrad, mohl při prohlídce města od místních průvodců slyšet o zajímavém způsobu charity, který zde byl běžně rozšířen. Tehdy bylo zvykem, že na oběd pořádaný bohatými šlechtickými rodinami, mohl přijít kdokoliv! Byly známy i případy, kdy se někteří lidé takto stravovali celé roky.
Jistě se v historii najdou další a další příklady fungující dobrovolné charity. Je pravděpodobné, že alespoň část bohatých lidí se takto vědomě snažila předcházet případným revolucím a povstáním – tj. jednalo se o prevenci proti vzniku násilí. Naproti tomu socialisté navrhují povinnou „charitu“ právě pod hrozbou násilí. Chtějí tak paradoxně pomocí násilí předcházet násilí.
