Nástup nového ministra je vždy spojen s očekáváním změny. To platí dvojnásob pro resort zdravotnictví, který se topí v problémech zadluženosti, platební nekázně, plýtvání veřejnými zdroji a nespokojeností hlavních subjektů zdravotního systému – pacientů, lékařů a zdravotního personálu, jakož i zdravotních pojišťoven. Zabývat se za této situace problémem slučování pražských nemocnic nebo personálními otázkami ve vedení Všeobecné zdravotní pojišťovny je totéž jako pro třísku přehlédnout les. Zastánci zachování současných poměrů v českém zdravotnictví se mohou radovat, protože už si jsou jisti, že se nic podstatného nezmění. Proč by se však něco mělo měnit, když pan ministr tvrdí, že naše zdravotnictví na tom není špatně.
Viděno ministerskýma očima, nemusí naše zdravotnictví na tom špatně. Zdravotní péče se nám po určitém fyzickém, ale hlavně psychickém vypětí vždy dostane a nemusíme za ni přímo příliš platit. Některé pacienty mé tvrzení o nevelkém placení oprávněně „nadzvedne“, když si uvědomí kolik musejí doplácet v lékárně za léky či u zubaře za léčbu, kterou nezbytně potřebují. Daleko větší počet čtenářů však projeví nevolí nad tím, že zdravotní péče je nám nakonec poskytnuta. Budou namítat: Za jakou však cenu? Za cenu dlouhého čekání, nedůstojného doprošování se, ponižujícího jednání či nekomfortního vyšetřování. Tato negativa silně pociťují skutečně nemocní lidé. Určitě se s nimi nesetkávají ministři či jiné známé tváře, k nimž se české „deficitní“ zdravotnictví chová daleko přívětivěji.
Stále větším problémem českého zdravotnictví je, že neposkytuje pacientům péči v takovém rozsahu, kvalitě a komfortu, kterou by mohli dostat, kdyby ve zdravotnictví vládla lepší organizace, silnější konkurence a efektivnější kontrola ze strany zdravotních pojišťoven. Vždyť se podle výdajů jedná o 2. největší oblast tzv. veřejného sektoru v České republice. Na jednoho zdravého či nemocného obyvatele se v průměru v letošním roce vydá 16 tisíc korun. Když si uvědomíme, že ne každý letos onemocní, tak částka připadající na skutečně nemocného může být poměrně vysoká. Peníze se však v systému ztrácejí na zhruba stálou 50 tisícovou armádu marodů – simulantů, kterou si chováme díky benevolenci lékařů, ekonomických problémů jejich zaměstnavatelů či zvláštnímu životnímu stylu těchto lidí. Dále se finanční zdroje v našem zdravotnictví ztrácejí v neparametrickém propojení soukromého a veřejného sektoru, přičemž veřejný sektor často nese náklady, zatímco lékaři v soukromých ambulancích „kasírují“ platby zdravotních pojišťoven za provedené lékařské úkony. Z tohoto systémového plýtvání mají někteří prospěch, většina však škodu. Je zarážející, že ministerstvo zdravotnictví se za této situace nepokusí o změnu ve fungování celého nákladného, neefektivního a k pacientům nepřátelského českého zdravotního systému. Takováto systémová změna by si vynutila změny chování výše uvedených klíčových subjektů zdravotního systému směrem k větší odpovědnosti o vlastní zdraví, úsporné chování a přísnou kontrolu.
Taková systémová změna, která by přinesla prospěch všem skutečně nemocným, však není snadná. V žádném případě ji neřeší spojení Motolské nemocnice s Nemocnicí Na Homolce či nekriteriální propojování pražských fakultních nemocnic. Tato opatření nelze bohužel chápat ani jako první krok k poctivé reformě českého zdravotnictví. Rušení či spojování nemocnic v rámci přežívajících socialistických forem hospodaření v českém zdravotnictví je pouhým vypouštěním balónků vytvářejících dojem, že se něco děje. Ve skutečnosti jde o klání stávajících silných zájmových skupin o větší část společného koláče zvaného veřejné zdravotnictví. Tento churavějící pacient však stále neodkladněji vyžaduje radikální léčbu namísto chlácholení.
