Nedávno jsem narazil na pozoruhodný příklad utváření soukromého vlastnictví a spontánního tržního řádu u mých dětí ve škole. Několik žáků čtvrté a páté třídy se dohodlo na pravidlech hraní na hřišti, která se silně podobají těm, jaká jsem poznal při svém studiu spontánních řádů, vznikajících v 19. století při zlatých horečkách na západě Spojených států. Potěšilo mě (ale nepřekvapilo), že čtvrťáci a páťáci uplatnili při řešení problému soužití na hřišti zákony trhu a vlastnická práva.
Moje děti chodí na základní školu typu Montessori v Cleveland Heights ve státě Ohio. Starší dcera Kathleen je v páté třídě. Stejně jako v ostatních montessoriovských školách jsou i zde děti rozděleny do tříd složených z několika ročníků, a tak např. u Kathleen ve třídě jsou společně čtvrťáci a páťáci. Jednotlivé třídy se učí odděleně, o přestávce si však hrávají pohromadě, takže vzniká skupina celkem šedesáti dětí se čtyřmi učitelkami a vychovatelkami.
Školní pozemky nejsou velké, ale patří k nim i hřiště a rozsáhlý sportovní areál, o který se škola dělí se sousedním katolickým dívčím gymnáziem. Jedním z nejoblíbenějších míst je takzvaný „lesík“, tedy zarostlý kus země s pár stromy, který se táhne mezi školním parkovištěm, hřištěm a společným atletickým areálem. A právě zde si čtvrťáci a páťáci mezi keři a stromky postavili domečky a vytvořili hospodářství založené na šiškové měně. Když mi dcera vyprávěla o jejich hrách, byl jsem unesen. Vyptal jsem se proto řady jejích spolužáků na způsob, jakým svoje hry v lese provozují.
Vznik vlastnických práv
První den školního roku si děti vymezí pozemky domečků pomocí všelijakých kamenů, klacků a větviček. Velké úsilí pak věnují pracím na samotných domech – vybavují je nábytkem, vyrobeným výhradně z věcí posbíraných v lese (podle společné dohody se do lesa nesmí nosit žádný materiál zvenčí). Někteří si zařizují „obchody“ a „prodávají“ tam vyrobené zboží, jako např. „barvy“, získané z rozmačkaných rostlinek smíchaných s hlínou. Jiní mají zase „hotely“, kde si kdokoli bez přístřeší (dítě, které přišlo do hry pozdě) může pronajmout pokoj do té doby, než se mu podaří dojednat přidružení k některému z postavených domečků. To se pak udělá přístavek v prostoru sousedních křovin nebo na pozemku zakoupeném od sousedů. Právo na takto vymezený pozemek prý uznávají všechny děti, ať už si v lese hrávají pravidelně, nebo se jinak věnují jiné činnosti (nejběžnější alternativou bývá fotbal).
Pouze dvě skupiny neuznávají vlastnická práva, která si zde školáci zavedli. Jsou to jednak děti tří-, čtyř- až pětileté (ty mají přestávku v jinou dobu), jež sice mají hraní v lese formálně zakázáno, což jim ovšem nebrání občas tudy proběhnout jako stádo slonů. Druhou skupinu tvoří děti z jiné školy, které občas cvičí v sousedním areálu.
Takovéto vytváření vlastnických práv připomíná chování prospektorů, kteří v době po roce 1848-49 zaplavili americký Západ. Stejně jako spolužáci mé dcery se i tito lidé octli ve velkém počtu v oblasti s omezenými přírodními zdroji. A stejně jako děti si i oni rychle vytvořili jednoduchá pravidla, zajišťující jim právo na majetek. Tato pravidla – stejně jako u dětí ve škole – respektovali i nově příchozí.
Podobně jako u hledačů zlata (a ostatně jako ve většině právních systémů) se i u dětí vytvořil princip vydržení vlastnictví. Domečky, které byly po delší dobu prázdné (podle všeobecné dohody to byla doba od jednoho týdne po jeden měsíc), mohl obsadit někdo jiný, jehož nárok pak celá skupina uznávala. Podporovalo se tak neustálé využívání majetku. Podobně i zlatokopové respektovali po jistou dobu neobsazený zábor, jehož majitel jel kupř. pro zásoby, pokud byly jeho hranice nějakým způsobem vyznačeny.
Nárok na vlastnictví se vztahoval i na movitý majetek. Zlatokopové na Západě běžně nechávali v táborech ležet hromady zlaté rudy a cenných zásob, které nemohli střežit prostě proto, že mezitím hledali další zlato. Přesto byly krádeže v nestřežených táborech poměrně vzácným jevem. Podobně i děti nechávají bez dozoru zásoby svého šiškového bohatství i nastřádaného materiálu.
Řešení sporů
Ačkoli se říká, že žádná dětská hra se neobejde bez hádek, v tomto případě jakoby k hádkám jakéhokoli druhu vůbec nedocházelo. Částečně je to díky tomu, že jasně stanovená majetková pravidla dávají každému dostatek nenarušovaného prostoru a každý si může hrát, jak je mu libo. Na rozdíl od běžných dětských hřišť, kde se často stává, že si jedna skupina dětí hraje na indiány a druhá ji přeruší s tím, že chce tamtéž skákat panáka (a má na to úplně stejné právo), zde nemohou žádné děti kazit započatou hru ostatních. Mám dojem, že právě možnosti vyplývající z vlastnických práv děti na „lesíku“ nejvíce lákají.
V loňském školním roce došlo pouze k jednomu většímu sporu o majetková práva. Jedno dítě si dělalo nárok na domeček, který už obsadily jiné děti. Problém se neřešil podle zásady práva silnějšího. Místo toho si děti dohodly, že vyberou jedno nezaujaté dítě jako „soudce“, aby spor soudně urovnalo. Poté, co byl první kandidát odmítnut jako údajně předpojatý, shodli se nakonec všichni na chlapci, který byl podle mnohých „nejchytřejší ze třídy“. Obě strany si pak našly „advokáta“, aby jejich věc hájil, a podrobily předvolané svědky křížovému výslechu. Když se pak ve verzi příběhu jedné strany objevily (prý) vážné nesrovnalosti, soudce rozhodl ve prospěch druhé strany. Všichni rozhodnutí přijali a nikdo se nešel odvolat k učitelům.
Tím se dostáváme k dalšímu významnému bodu. U soukromých právních systémů vždy vyvstává otázka, do jaké míry nakonec závisejí na vynucování pravidel zvnějšku. Během zlaté horečky žádná taková vnější autorita neexistovala, protože zlatokopové byli příliš daleko od civilizace, aby se dovolávali spravedlnosti u státu. A pokud se výjimečně poblíž nacházely vojenské autority, míra dezerce za vidinou zlata značně omezovala možnosti uplatnění vládní moci. Žáci základních škol však jistě možnost dovolat se práva u učitelů mají.
K vyučovacím metodám systému Montessori patří i důrazné trvání učitelů na tom, aby si děti své spory řešily samy. Když jsem se dětí ptal, jestli jim učitelky pomáhají urovnávat hraniční spory, děti jednohlasně odpověděly, že učitelky jim jsou v tomto ohledu k ničemu. „Vždycky nám řeknou, ať si to vyřešíme sami,“ stěžoval si někdo. Další se přidal, že „učitelky dělají vždycky to samé – ptají se, jak si to sami vyřešíme.“ Všechny děti byly zajedno, že raději nechodí za učiteli se svými spory příliš často, aby jim kvůli nějaké rozsáhlejší hádce úplně nezakázali hrát si v lesíku, dokud jim hlavy nevychladnou.
Děti si samozřejmě nehrají v úplně přirozeném stavu, v ja
kém žili zlatokopové v polovině 19. století. Kdo se pokusí na hřišti napadnout ostatní, musí stále počítat s hrozbou návštěvy u ředitele. Bití spolužáka ovšem není jediný druh násilí. Když jsem chodil do školy já, chlapci, kteří úspěšně šikanovali ostatní, byli schopni ubližovat způsobem pro učitele nezjistitelným. A právě absence takového chování mě na hrách v „lesíku“ nejvíce fascinuje.
Směna
V prvních vlnách zlaté horečky se zlatokopové často dohodli na zákazu prodeje záborů, aby zabránili případným „spekulacím“. Taková pravidla ovšem málokdy vydržela déle než několik měsíců, neboť jak nově příchozí, tak původní vlastníci si rychle uvědomili oboustranné výhody, které obchod přináší. A protože děti mívají o majetku často absolutistické představy (alespoň mají-li se rozdělit se sourozenci), byl jsem zvědavý, jak si školáci poradí s potížemi plynoucími z případné směny majetkových práv.
S pomocí borových šišek jako platidel si děti vytvořily peněžní ekonomiku. Prodávat je možno zboží (věci nalezené v lese), přírodní zdroje (kameny vykopané ze země) a pracovní sílu (majitelé domečků si obvykle najímají „metaře“ na úklid). Vzhledem k tomu, že šišky byly poměrně vzácnou komoditou, další cestou k zbohatnutí byl čas investovaný do jejich hledání. Majetková práva na domečky byla většinou volně směnitelná, a měnila proto majitele velice často. Děti v jedné skupince se tu a tam pohádaly, a bylo tedy třeba hledat si nové domovy, jindy se zas ke hře připojili nově příchozí nebo se stávající hráči rozhodli pro změnu pro fotbal, a všechno prodali. Stejně jako zlatokopové i děti intuitivně chápaly princip komparativní výhody.
Navíc hra celkově motivovala podnikavost. Když děti přišly na nový způsob využívání svého majetku, nahromadily si mnohdy obrovské šiškové poklady. Jedna skupinka postavila „golfové hřiště“ a vybírala za hru poplatky, jiní zase prodávali různé zboží nebo pronajímali místnosti.
Je zajímavé, že děti nikdy nedopustily destabilizaci své měny šiškami zvenčí. Cleveland Heights je bohatý na borové háje a parčíky, odkud se dají šišky získat s daleko menší námahou, než je zametání sousedova domu v „lesíku“, a přece se podle všeho ještě nikdo nepokusil zajistit si dovozem cizích šišek alternativní zdroj příjmu. Při procházkách po místech hustě zarostlých borovicemi jsem marně nabádal dceru a její kamarády, aby si nasbírali „peníze“ povalující se na zemi.
Počátky
Stavění domečků v lese je stará hra, která se traduje z ročníku na ročník. Analogicky k praxi zkušených kalifornských zlatokopů, kteří si předávali zlatokopecké zákony v po sobě následujících vlnách zlaté horečky, si žáci základní školy předávají pravidla hry v lese ústní tradicí. Na těchto příkladech jasně vidíme, jak se tradice zvěčňuje.
Rád bych ale zdůraznil, že se nejedná o žádné „Výukové středisko Ayn Randové“, proslavené v jedné epizodě seriálu Simpsonovi. V systému Montessori se na ekonomii žádný velký důkaz neklade (alespoň ne v páté třídě), o rakouské ekonomické škole ani nemluvě. Dějiny Spojených států se na prvním stupni nevyučují, takže děti nevědí nic o zlaté horečce. Dokonce i žáci páté třídy jsou sotva dále než u starověku, a jen těžko u nich můžeme čekat přílišný zápal pro studium počátků obchodu a trhu. Z učebnic se tedy o tržních řešeních nebo majetkových právech nic nedozvěděli.
Mohli snad něco takového slyšet doma; ovšem pokud vím, nepocházejí tyto děti z libertariánských rodin, kde by se o podobných věcech běžně hovořilo. Pro přiblížení tamního politického klimatu stačí uvést, jak např. v roce 1996 Bill Clinton suverénně porazil Boba Dolea a Rosse Perota v jako-volbách v dceřině třídě (Harry Browne se na kandidátku vůbec nedostal). Není tedy nijak zvlášť pravděpodobné, že by zrovna tyto předměstské děti trávily svůj volný čas uvažováním o tržních systémech a vlastnických právech.
Domnívám se, že pro vznik spontánního tržního řádu založeného na soukromém vlastnictví ve třídě mojí dcery existují dvě vysvětlení. Zaprvé je to metoda Montessori, která učí děti řešit problémy vlastními silami. Jak jsem již uvedl, učitelé do sporů dětí nezasahují, a pokud není třeba zabránit násilí, pouze nasměrují děti ke správnému řešení. Pokud děti nepoužijí násilí, je tedy odvolání k vnější autoritě vyloučeno. A protože na hru nikdo shora nedohlíží, byly děti nuceny samy si vytvořit mechanismy, které zaručují svobodu pro všechny a umožňují pokojné soužití. A tak ve chvíli, kdy první čtvrťáci a páťáci na tento systém přišli, byly jeho výhody okamžitě nabíledni.
Druhé a významnější vysvětlení je, že tržní systém a majetková práva patří do přirozeného řádu věcí, což se o autoritářských řádech tak docela říct nedá. Svoboda, kterou přinášejí, je přesně to, co mnohé děti chtějí (a řada dospělých jakbysmet!). Moje dcera a její spolužáci podvědomě vědí, jak usnadnit rozvoj svého vlastního spontánního řádu, díky němuž mohou hrát jakékoli hry, a nebránit přitom ostatním v jejich hrách. Tyto děti odhalily tajemství, jak koexistovat v prostředí různých zájmů.
Poučení od dětí
Mezi zlatou horečkou v Americe 19. století a základní školou v Cleveland Heights je samozřejmě obrovský rozdíl. Oba systémy pravidel a majetkových práv však mají mnoho společného: spoléhání na vlastnická práva a tržní směnu, omezený soubor pravidel, usnadňujících jednotlivcům jednat ve vlastním zájmu, a omezený přístup k vnější kontrole dodržování těchto pravidel. Není náhodné, že se tyto prvky objevují v takto odlišných společenských řádech. Je tomu tak proto, že jsou natolik univerzální, že je mohou přijmout jak zlatokopové, tak žáci základní školy.
Prosadit vládu práva samozřejmě není jednoduché. Zlatokopové devatenáctého století se museli při jejím zakládání spoléhat na vlastní schopnosti. Děti mohou spoléhat pouze na „stát-hlídače“, který v podobě vedení školy a učitelů zabraňuje násilí. Úžasné ovšem je, jak málo bylo třeba zásahů vyšší autority při zakládání pokojného a dobrého řádu, a to jak mezi tisíci převážně svobodných mladých mužů hledajících štěstí na zlatonosných polích, tak mezi zmíněnými malými školáky. Těžko si představíme skupiny s menšími předpoklady k tomu, aby samy přirozeně přerostly ve spořádanou společnost, než právě zlatokopy a děti školou povinné. Skutečnost, že to obě dokázaly tak snadno, hovoří pro naši šanci udělat totéž ve větším měřítku.
Mnoho dospělých by se mohlo od spolužáků mé dcerky leccos naučit. Ti si totiž dokázali najít prostředky uplatnění vlastnických práv tak, že si každý může na oblíbeném místě hrát, jak se mu zlíbí, aniž by přitom porušoval práva ostatních. Kdyby se více dospělých drželo ve svém životě takového chování, dostali bychom se o pořádný kus blíže ke společnosti svobodných a zodpovědných jedi
nců.
