Probíhajícífinanční krize poskytuje příležitost zamyslet se nadtím, jaký typ institucionální reformyzavést, aby se podobné krize pokud možno neopakovaly,popř. se jejich výskyt minimalizoval. Příslušnícimoderní „rakouské“ školy ekonomie vedou dlouhodobýspor ohledně legitimity a ekonomických důsledkůbankovnictví částečných rezerv. Na jednéstraně stojí odpůrci frakčního bankovnictví –zejména „ortodoxní Rothbardovci“ (Guido Hülsmann,Hans- Hermann Hoppe a Walter Block), naopak mezi obhájcebankovnictví částečných rezerv patřínapř. Lawrence H. White, George Selgin, Steve Horwitz, Pascal Salina nedávno zesnulý Larry Sechrest. [Výběrovoubibliografii najdete na konci tohotoBlockova článku; (relativně) stručné shrnutíhlavních argumentů obou stran podávají tyto dvačlánky (publikované v The Independent Review, vol. V,n.1, Summer 2000): George Selgin: ShouldWe Let Banks Create Money? versus Guido Hülsmann: BanksCannot Create Money.]
Odpůrci bankovnictví sčástečným krytím rozlišují dva základní typylegitimního bankovnictví:
-
„Depozitní bankovnictví“ (warehouse banking), kdy banka působí v roli skladu peněžní komodity (zlata, stříbra …), tj. předmětem smlouvy s klientem je úschova peněz. Klient si po celou dobu kontraktu ponechává právo kdykoli si uložené peníze nebo jejich část z banky vybrat. Banka v takovém případě nepřetržitě drží 100% rezervy a není oprávněna používat deponované peníze k vlastním účelům. Zdrojem bankovních příjmů jsou tu poplatky za úschovu peněz, které jí platí klient.
-
„Úvěrové bankovnictví“ (credit banking), kdy banka funguje jako finanční zprostředkovatel, tj. půjčuje si na přesně vymezenou dobu peníze od osoby A a poté zapůjčuje tyto peníze osobě B. Jedinec A se po celou smluvenou dobu dočasně vzdává práva tuto peněžitou částku používat a jakkoli s ní disponovat. Banka vyplácí osobě A úrok, od osoby B naopak úrok získává – banka tudíž vydělává na rozdílu mezi výší obou úroků.
Bankovnictví s částečnýmirezervami je hybridní formou, která směšuje tyto dvatypy kontraktů. Osoba A si ponechává plnéprávo s uloženými penězmi kdykoliv disponovat a používatje, avšak banka zároveň část těchto prostředkůzapůjčuje někomu jinému (anebo tyto prostředky investuje). Díky tomu banka můžeplatit A úrok, popř. mu neúčtuje poplatky za úschovupeněz (vedení účtu atd.), anebo je alespoň vedeníúčtu podstatně levnější, než jak by tomu bylo přičistém „depozitním bankovnictví“.„Ortodoxní Rothbardovci“ proti bankovnictví sčástečnými rezervami („FRB“) vyslovují předevšímtyto námitky:
-
FRB je „inherentně podvodné“, resp. i kdyby banka měla souhlas klienta, šlo by nutně o neplatnou smlouvu.
-
FRB je vysoce fragilní a vnitřně nestabilní, je náchylné k panikám a runům, neobejde se bez „věřitele poslední instance“ v podobě centrální banky (což implikuje nahrazení komoditních peněz „papírovými penězi“) a dalších institucí státní „záchranné sítě“ (např. povinné „pojištění“ vkladů atd.).
-
FRB je zodpovědné za opakující se hospodářské cykly, které jsou vyvolané umělými úvěrovými expanzemi, kdy banky vytváří úvěry tzv. „z ničeho“, tj. tyto úvěry nejsou „kryty“ „skutečnými úsporami“; výsledkem těchto umělých investičních boomů je vznik takové časové struktury produkce, která je v rozporu s „časovými preferencemi“ občanů (jejich ochotou odložit současnou spotřebu ve prospěch budoucí spotřeby).
-
FRB přitom nepřináší v porovnání s bankovnictvím 100% rezerv žádný dodatečný hospodářský prospěch, popř. tento prospěch ani zdaleka nepřevažuje nad negativy ad 2. a 3.
Platnost těchto výhrad postupněpřezkoumáme v navazujících komentářích.
Institut liberálních studií je český klasicky liberální think tank se sídlem v Praze. Byl založen v červenci 2020. Institut liberálních studií byl založen s cílem rozvíjet a aplikovat ideje a programy založené na principech klasického liberalismu. Institut nepobírá žádné veřejné dotace a granty a ani se o ně neuchází.
Mezi lety 2020–2024 se jmenoval Liberální institut a navazuje na tradici původního českého Liberálního institutu, který fungoval mezi lety 1989–2020.
