Ne všichni si uvědomujeme, že více než 150 dnů v roce pracujeme jenom na to, abychom odvedli státu daně. Připomeňme si, že se jedná o spotřební daně, daně z přidané hodnoty, přímé daně, tzn. ze zisku u právnických osob či z příjmů fyzických osob, cla, daně z majetku, ale i pojistné sociálního, zdravotního a penzijního pojištění a další poplatky. Stát tyto prostředky od svých občanů vybírá, aby je pak moudří přerozdělovali a přelévali na různé aktivity. Z části daní a pojistného se platí důchody, různé sociální dávky, podpory v nezaměstnanosti. Nemalá část prostředků plyne i mimo ty, kteří by je nutně potřebovali. Naopak třeba tělesně postiženým spoluobčanům peníze chybí. Rozpočet na ně třeba v případě nevidomých nemá tolik, kolik by potřebovali.
Jedním z takových příkladů, kdy stát používá peníze daňových poplatníků na jiné účely než ve prospěch potřebných jsou například zásahy státu v oblasti bankovnictví. Vzpomeňme si přitom jak se současný premiér jakožto předseda nejsilnější strany byl v prsa a několikrát ve volební kampani prohlásil, že do bank už nepůjde ani koruna. Jeho slib nevydržel ani několik málo měsíců a již na sklonku roku 1998 stát zasahoval při řešení problémů České spořitelny. Tehdy se odkupovaly ztrátové pohledávky ve výši 10,3 mld Kč. Tyto zásahy se opakovaly ještě i v roce 1999, kdy Konsolidační banka pomohla České spořitelně od dalšího balíčku 33 mld Kč špatných úvěrů. Koneckonců i při samotném prodeji České spořitelny rakouské Erste Bank, stát převzal záruku za vybraná aktiva České spořitelny. Stát svým usnesením z 2. února letošního roku dokonce připouští, že konečná cena může být podstatně nižší než původně stanovených 19 mld Kč. Vše bude záležet na auditorském posouzení úvěrového portfolia České spořitelny.
Zdá se, že podobným způsobem bude stát postupovat i při privatizaci Komerční banky. Naskýtá se otázka zda stát těmito zásahy nemanipuluje s konkurenčním prostředím pro ostatní banky. I ostatní banky musely pracovat ve stejně nesmyslných parametrech stanovených Českou národní bankou v druhé polovině 90. let a jsou postiženy stejným způsobem při řešení svého úvěrového portfolia. Dá se konstatovat, že stát používá peníze občanů – daňových poplatníků na něco, co v předvolební slibotománii současní mocní tvrdili, že nebudou dělat.
Bezprecedentním způsobem se tak narušila hospodářská soutěž mezi jednotlivými subjekty – bankami a konkurenční prostředí. Pokud by stát měl zachovat stejná pravidla pro jednotlivé banky nebude mu zbývat nic jiného než poskytnout záruky i ostatním bankám při vyvádění špatných úvěrů z jejich portfolia a při jejich snaze naplnit pravidla centrální banky. Bude zajímavé sledovat i nadále situaci kolem České spořitelny, protože se může stát, že cena, která byla stanovena může být ještě velmi radikálně snížena právě o pochybné úvěry, které Česká spořitelna poskytovala v minulosti. Zajímavé je i to, že se zatím s protestem neozval Úřad pro hospodářskou soutěž, přestože bezprecedentní tahy vlády v podstatě hospodářskou soutěž narušují. Bude zajímavé také sledovat jestli bude centrální banka měřit stejným metrem při vyvádění rizikových úvěrů z jiných bank či zda budou zvýhodněné Česká spořitelna a Komerční banka, tak jak tomu bylo v minulosti již několikrát jenom proto, že zde stát měl či má vlastnický podíl.
