Ceny nemovitostí rostou a voličům to dělá vrásky. Proto se současná vláda rozhodla poskytnout pomoc s financováním koupě či rekonstrukce bydlení. Byl spuštěn program tzv. „státních půjček pro mladé“. Před úřady, které půjčky přidělují, se tvoří dlouhé fronty. (Co nám jen tyto dlouhé fronty na zboží s omezenou dostupností připomínají?) Nejedná se však o nic víc než o další geniální tah PR agentur vládních stran.
A z hlediska PR program funguje prozatím dobře – většina médií o programu napsalo a málokdo jej podrobil kritickému zhodnocení. Pro politiky ideální stav: nadhodí sousto, které hlídací psi demokracie lačně a bez optání spapají.
Šťastných 650. Nebo ne?
Je nicméně zapotřebí konstatovat, že vyčleněných 650 milionů na půjčky nijak neřeší systémový problém. Pokud by každá žádající rodina dostala milion korun, což je 50 % maximální možné částky při nákupu rodinného domu, vystačí tato podpora na 650 rodin. V celostátním měřítku se jedná o naprosto zanedbatelné počty. Poskytnutý milion korun navíc ve mnoha městech České republiky situaci ani pro těchto pár rodin úplně nevyřeší, protože milion korun na byt ve větších městech prostě nestačí.
Podmínky pro získání státní půjčky lze rovněž nazvat přinejlepším za diskutabilní. První podmínkou je věk, kdy jeden z partnerů musí být mladší 36 let. Nicméně to platí jen v případě, že jsou partneři sezdaní, či v registrovaném partnerství. V opačném případě musíte k této podmínce přihodit ještě péči o dítě do 15 let.
To samozřejmě znamená, že mnohé rodiny se do těchto arbitrárních mantinelů nevměstnají. Rodina nesezdaných 35letých rodičů s 16letým dítětem, nebo rodina sezdaných 37letých rodičů s 10 ročním dítětem na podporu nedosáhne. Na druhou stranu na ni dosáhne bezdětný sezdaný pár, kdy ženě je 34 a muži 50. Tomu říkám podpora mladých rodin jako víno. Na tuto otázku Vás zodpovědní úředníci a politici namísto smysluplné odpovědi většinou odpálkují s tím, že někde se ta hranice přeci nastavit musí. Aha.
Dlouhodobá podpora
O tom, že podpora ve výši jednoho milionu korun je nic neřešící částkou pro obyvatele Prahy, Brna, Plzně a dalších velkých měst, není nutno diskutovat. Ceny nemovitostí ale nerostou jen ve velkých městech, ale úplně všude. Dle indexu nabídkových cen bytů vzrostla jejich cena v ČR od prvního kvartálu roku 2010 do čtvrtého kvartálu roku 2017 o necelých 37 %. V malebném maloměstečku na severu Čech, v Litoměřicích, se tak cihlový byt 3+1 v osobním vlastnictví prodává za cenu okolo dvou milionů korun. Půjčka od státu tak ani ve své maximální výši 1,2 milionu v případě koupě bytu zdaleka nestačí.
Místo rozdávání levných půjček, aby si lidé mohli dovolit bydlení, by se stát měl spíše zamyslet nad snížením daní, aby lidem zůstávaly jejich platy v peněženkách a nemuseli jeho nadpoloviční většinu (viz daňové břemeno, Den daňové svobody) odvádět státu.
K nákupu dražších bytů je zapotřebí větší kupní síly rodin. Proč bychom ji měli posilovat přerozdělovacími mechanismy, když většinu prostředků těm samým rodinám nejprve sebereme? Je-li hlavním záměrem politiky dostupného bydlení učinit byty dostupnějšími, pak je zapotřebí začít ponecháním peněz v kapsách rodin. Mnohem účinnějším prostředkem by tudíž byly slevy na dani. A od věci není přemýšlet i nad zrušením barbarského přežitku v podobě daně z převodu nemovitosti. Výhodou (ale pro politiky spíše nevýhodou) takového řešení by bylo, že se při nich nemusí vystávat novinářsky vděčné fronty.
