Nadace Billa a Melindy Gatesových má zajímavý mechanismus pro skládání účtů. Poté, co učiní velké sponzorské rozhodnutí, požádají o zprávy ohledně kladů a záporů „cest, po kterých se nevydali“ – jiných možností, kde mohli vydat svoje peníze. Protože se Nadace manželů Gatesových nedávno rozhodla nepodpořit chartová města (angl. originál charter cities zatím nemá ustálený český překlad – pozn. překl.), která by pomohla snížit globální chudobu, požádali mě, abych jim napsal zprávu, ve které vysvětlím, proč udělali chybu. Zde je plný text mojí zprávy, který přetiskuji s jejich svolením:
Každý, kdo myslí vážně zmenšení světové chudoby, musí přijmout jeden klíčový fakt: Přerozdělení od bohatých k chudým nevyřešilo a nemůže vyřešit víc než jenom nepatrnou část problému. I kdybychom mohli dokonale vyrovnat příjmy ve státech třetího světa, aniž by to ovlivnilo produkci, byli by občané ze zemí třetího světa stále uvězněni v bahně chudoby. Vezměme si Bangladéš jako příklad. Jeho HDP je 256 miliard dolarů, populace 164 miliónů, takže rovnoměrné rozdělení by nám přinejlepším dalo příjem 1561 dolarů ročně – zhruba 4 dolary denně. Země se nedostanou z chudoby tím, že si svoji produkci rozdělí rovnoměrněji. Dostanou se z chudoby zvýšením produkce – tím, čemu ekonomové říkají „hospodářský růst“.
Na první pohled vypadá zvýšení produkce jako něco extrémně zdlouhavého a těžkého; něco, co si vyžádá desítky let investic do vzdělání, infrastruktury, politických reforem a kdovíčeho ještě. Avšak existuje zde jeden prostý způsob, jakým si lidé z třetího světa mohou drasticky zvýšit produkci přes noc: musí se přestěhovat do prvního světa. Prémie za místo (The Place Premium), důležitý článek od autorů Michaela Clemense, Claudia Montenegra a Lanta Pritchetta z Centra pro globální rozvoj, nabízí nejpřesnější odhady výhod migrace. Autoři zjišťují, že země pobytu má na příjem mnohem větší efekt, než když dohromady sečteme efekty špatného vzdělání, špatného zdraví, špatných pracovních návyků a všechny další nedostatky běžně připisované pracovníkům z třetího světa. Když zafixujeme všechny vlastnosti pracovníka a přestěhujeme ho z Haiti do Spojených států, zvedne se jeho plat zhruba desetinásobně – to je růst o 900 %. Poučení: Pracovníci ze třetího světa jsou méně produktivní než pracovníci z prvního světa hlavně proto, že žijí v dysfunkčních zemích. Nejlepším řešením globální chudoby tedy je, aby první svět dovolil vyšší úroveň imigrace. Bohužel, i přes svoji nízkou absolutní výši (roční imigrace do USA je dobře pod jedním procentem populace) je imigrace už teď extrémně nepopulární. Vypadá to, že značně otevřenější hranice – o skutečně otevřených hranicích ani nemluvě – jsou v dohledné budoucnosti politicky nemožné. Úkolem proto je vymyslet blízký substitut pro migraci ze třetího světa do prvního. A je to výzva, ke které se čelem staví stále vlivnější návrh Paula Romera na „chartová města“.
Smyslem chartových měst je vytvořit oblasti prvosvětového vládnutí vysoké kvality uprostřed třetího světa. Jak? Tím, že přesvědčí vlády ve třetím světě, aby vytvořily nová samosprávná města, vyňatá z většiny existujících zákonů. Tato nová města by mohla být pod vládou zahraničního práva a spravována zahraničními vládami – nebo dokonce ziskovou firmou. Zatímco specifika jsou úmyslně flexibilní, jsou zde tři základní stavební kameny jakéhokoliv chartového města:
- Neobydlená část země o velikosti města, kterou dobrovolně poskytne vláda.
- Charta specifikující pravidla, kterými se město bude řídit.
- Svoboda pro případné obyvatele chartového města, investory a zaměstnance, aby se mohli přistěhovat a odstěhovat.[2]
Úspěch Hong Kongu je klíčovou inspirací. Za úsvitu britského panování byla země, kterou je dnes Hong Kong, řídce osídlena. Ale měla jedno požehnání, které bylo odepřeno zbytku Číny: britská pravidla – psaná a nepsaná, zastřešená 99letou smlouvou s čínskou vládou. Zatímco zbytek Číny si protrpěl cykly chaosu a tyranie, Hong Kong si užíval stabilních, prorůstových pravidel. Zahraniční investoři ho správně ohodnotili jako bezpečné místo pro investice. Ambiciózní Číňané ho správně ohodnotili jako místo, které je zve k životu a práci. A díky té 99leté smlouvě ho neochotně toleroval i nevyzpytatelný komunistický diktátor Mao Ce-tung. V době, kdy se Hong Kong navrátil pod vládu pevninské části, nebyl pouze zemí prvního světa, ale také modelem hodným následování pro zbytek Číny.
V principu by mohly země třetího světa odložit nacionalistické předsudky a „importovat“ psaná a nepsaná pravidla, díky kterým západ zbohatl. Ale to je extrémně těžké. I pokud si odmyslíme intenzivní populistickou opozici, je těžké naroubovat instituce jedné země na zemi druhou – obzvláště, pokud se musíte na každém kroku potýkat se zakořeněnými zájmy. To platí také pro svět businessu. Jak je nechvalně známo, firemní kultura je velmi tvrdohlavá. V businessu i politice pro úspěch často potřebujete začít s čistým štítem. Je lehčí otevřít nový WalMart než zlepšovat řetězec Kmart. Obhájci chartových měst argumentují, že je taktéž snazší přivést „vládu zvenčí“, aby vytvořila nové fungující město, než aby zreformovala nefungující existující země. Jak naznačuje úspěch Hong Kongu, chartová města mají přímé i nepřímé výhody.
Co se těch přímých týče, každé chartové město by dovolilo miliónům lidí žít lepší životy díky integraci se světovou ekonomikou. Kritici sice bagatelizují tento úspěch jako pouhé „lízání smetany“ (cream-skimming), ale smutnou pravdou je, že většina světové smetany se teď sráží v zaostalých farmách a dysfunkčních slumech. Pokud by rodilí podnikatelé, kteří postavili Hong Kong, byli uvězněni v pevninské Číně, většina z nich by promrhala svoje životy neperspektivní prací v maoistických komunách nebo by se připojila ke komunistické elitě. Hong Kong jim dal příležitost využít talent, který by jinak byl promarněn.
Co se týče těch nepřímých, každé chartové město je majákem osvícenství. Hong Kong svítil tak jasně, že přesvědčil i dogmatickou čínskou komunistickou elitu, že soukromé vlastnictví, zahraniční investice a ekonomická integrace se světovou ekonomikou jsou cestou, jakou se mají ubírat. Chartová města by byla laboratořemi rozvoje. Úspěšné modely by mohly být „zkopírovány a vloženy“ v řádu let, ne desetiletí. A nakonec mohou přimět svoje vlastní národní vlády k tomu, aby přijaly transparentní prorůstová opatření.
Koncept chartových měst je ideálním pro podporu Nadací manželů Gatesových. Každý filantrop, který chce překonat světovou chudobu, by měl chartovým městům dopřát sluchu, ale Nadace manželů Gatesových je více než běžná filantropie. Nadace manželů Gatesových reprezentuje inovace, podnikání a přístup založený na důkazech. Několik z jejich Hlavních principů vytváří přirozenou spřízněnost s konceptem chartových měst – zejména princip č. 5 („Naše zaměření… preferuje některé z těch nejvíce opomíjených problémů.“), č. 6 („Identifikujeme problém, který je třeba změnit, a napneme všechny síly proti teorii změny.“), č. 7 („Riskujeme, přijímáme velké sázky a jednáme rychle. Jsme tady na dlouhé období.“) a č. 11 („Dosahovat výsledků se zdroji, které jsme dostali, je maximálně důležité – a my informace o těchto výsledcích vyhledáváme a sdílíme.“). Chartová města jsou jedním z těch intelektuálně seriózních návrhů na stole, které mohou drasticky snížit světovou chudobu. Sponzorování tohoto „opomíjeného problému“ manželi Gatesovými je „velká sázka“, která by lehce mohla nastartovat cyklus pokroku.
Další světlou stránkou chartových měst je to, že nemají skoro žádnou temnou stránku. Chartové město začíná na prázdném kusu země. Může růst jedině dobrovolnou migrací zaměstnanců a investorů. Když si nikdo nevybere přestěhování, nebudou na tom hůře, než by byli, pokud by chartové město nikdy nevzniklo. Pokud pokusy o vznik chartových měst selžou, aspoň neuškodí lidem, kterým měly pomoci.
Naproti tomu jsou cesty, kterými se teď hodlá vydat Nadace manželů Gatesových, horší než nedělat nic. „Vytvořit organizace, které budou pracovat s chudinou na venkově“ a „integrovat hlas chudých do plánovacího procesu“ zní soucitně. Ale mohlo by to snadno zbrzdit jediný proces, který redukuje chudobu, totiž hospodářský růst. Moje první kniha Mýtus racionálního voliče: Proč v demokracii vítězí špatná politika (Nakladatelství Lidové noviny 2010) ukazuje, že ekonomická neznalost je vlastní zejména nejméně vzdělaným lidem. U nich je obzvláště pravděpodobné, že budou ekonomiku mylně považovat za hru s nulovým součtem, budou se bát ekonomické interakce s cizinci a budou se naivně soustředit na zaměstnanost místo produkce. Upřímně, hlasy jako tyto musí mít menší vliv na politiku, ne větší.
Pokud skutečně chcete vědět, co je dobré pro světovou chudinu, nechtějte po nich, aby se stali amatérskými sociálními vědci. Podívejte se, jak hlasují nohama. Postavte chartová města a chudí přijdou.
